Když se jeden ze symbolů ruského folk/pagan metalu ARKONA po čtvrtém řadovém albu upsal dravému a agilnímu vydavatelství Napalm Records, daly se z toho vytušit především dvě věci. Tedy že pověst ruské čtveřice už evidentně překročila hranice nejen rodné země, ale i metalově „pokrokového“ Západu, a že následující studiová nahrávka bude tomuto úpisu poplatná od A až do Z, což pochopitelně znamená především daleko bohatší produkci a s tím spojenou snahu ohromit posluchače velikostí a výpravností. A jak se dalo předpokládat, tak se také stalo. „Goi, Rode, Goi!“ je tady především proto, aby vás uchvátilo svým pojetím ruského folklóru, a nebýt jakéhosi přehnaného velikášství, podařilo by se mu to nejspíš se vším všudy.

Při paměti posledních dvou alb ARKONY („Vo Slavu Velikim!“ a „Ot Serdca K Nebu“) totiž musím chtě nechtě konstatovat, že obě tyto nahrávky měly prakticky všechno, co si jen lze od učebnicového metalového pohanství přát. Krásné melodie, šikovné instrumentální provedení s citlivým zapojením lidových nástrojů a vynalézavost, promítající se do kvality a trvanlivosti jednotlivých zpracovávaných motivů. Navrch k tomu pak netrpěly nadměrnou stopáží a někdy i umělým nastavováním témat a hudebního děje, což je přesně ten okamžik, který od nich novinku v její vlastní neprospěch odlišuje. Kdyby autorka kompletní hudby i textů alias všehoschopná (v dobrém slova smyslu) zpěvačka Masha „Scream“ a kytarista Sergej „Lazar“ zůstali při produkování trochu více při zemi a pošetřili by i časem, neměl bych nejspíš nejmenších námitek. Takhle z celé čtrnáctky skladeb „Goi, Rode, Goi!“ znovu každým pórem dýše ruský, potažmo slovanský dávnověk, onen čas, kdy člověk prostý pokroku žil v souladu s přírodou a mnohými bohy, jen je mu v některých úsecích dáváno až příliš prostoru, načechraného navíc velmi vysokým počtem hostujících nástrojů (ovšem proti nim – a zejména proti balalajce a dudům – nic, ba naopak). Tím pádem se to nicméně celé tak trochu rozmělňuje a je tak strháván i onen zamýšlený a jinak skutečně fungující uchvacující dojem. Jinak řečeno, více skladeb jako „Nevidal“, „Yarilo“, „Liki Bessmertnykh Bogov“, „Kolo Navi“ nebo „Pamiat“, kde je řečeno vše podstatné najednou a v rozumné stopáži (tak jako v minulých stěžejních skladbách typu „Goj, Kupala!!!“), a méně skladeb jako „Na Moey Zemle“ či „V Tsepiakh Drevney Tainy“, kde jde o stejně povedené hudební momenty, jen zbytečně natahované a pitvané na detaily, o které nejspíš není nutno stát, a dalo by se hovořit o výsostné spokojenosti.

Té ostatně nahrává i kompletní lyrika znovu vyvedená v ruštině či vystrkování death metalových růžků, podpořené zvučným Maschiným murmurem. To jsou věci, které už od ARKONY očekáváme tak nějak automaticky, stejně jako by jeden řekl, že i v Rusku se musí odedávna tradovat, že méně někdy znamená více. Jenže co naplat, když to nejspíš bylo tak lákavé, popustit uzdu fantazii a hracímu času. Částečně tomu vlastně i rozumím, ovšem pochopení pro to zdaleka nenalézám.