Nedá se říct, že by se zrovna američtí MASTODON hodlali plácat na jednom místě a žít ze své již docela úspěšné minulosti. Alespoň jejich nejžhavější současnost tomu absolutně nenasvědčuje. Hovořit, že jejich nová deska „Crack The Skye“ byla očekávána s velikým napětím, je naprosto zbytečné, poněvadž toto ve větším měřítku platí už od roku 2004, kdy vyšlo jejich druhé album „Leviathan“. S ním započala i epocha současného soundu kapely, který v sobě infiltruje značné množství retro prvků, jenž v kombinaci se zručností a talentem této čtveřice tvoří nezaměnitelnou a originální hudbu, která navíc, dá se říct že kupodivu, boduje na všech možných frontách.

Už na základě prvních neucelených dojmů z „Crack The Skye“ je zřejmé, že vynikající předchůdce „Blood Mountain“ z roku 2006 byl završením určité vývojové etapy MASTODON. Etapy dřevorubeckého hoblování s nádechem akademické přesnosti a spořádanosti. Krkolomný a pro mnohé i nepříliš čitelný kompoziční přístup střídá posluchačsky mnohem přívětivější forma. Atlantští svůj zvuk výrazně zpřehlednili, provzdušnili struktury skladeb a mnohem více se zaměřili na jejich písničkovou formu. Přestože je i průměrný znalec jejich dosavadní tvorby okamžitě identifikuje, je znát, že ve stavbě jednotlivých skladeb došlo ke znatelnému posunu. Že MASTODON nepostrádají ani smysl pro humor, je jasné hned po odeznění velkolepého metalového intra úvodní „Oblivion“, kterou však vzápětí z tohoto „zajetí“ vysvobodí hipiesácky naladěné vokály dvojice Brent Hinds a Troy Sanders. Silně melodický refrén s vůní psychedelie sice mírně šokuje, nicméně s ohledem na fakt, že od MASTODON se dá očekávat téměř vše, jen potvrzuje jejich pozici svérázných experimentátorů a badatelů. Kapela navíc tentokráte oproti zažité tradici vsadila na pomalejší a poklidnější úvodní skladbu, čímž jasně a hned od začátku demonstruje své současné záměry. Mezi ty patří jednak již uvedená snaha nevykrádat sebe sama a nepochybně i touha vydat se vstříc novým tvůrčím obzorům. Ty sice nepatří zrovna k těm neobjeveným, ovšem jak už nám skupina dokázala i v minulosti, schopnost přetvářet zažité hudební postupy k obrazu svému jí tedy rozhodně nechybí. Ozvěny dávnější i blízké minulosti jsou na „Crack The Skye“ ještě výraznější a závan (hard)rockových sedmdesátek je mnohem silnější, než kdy předtím. Silné ovlivnění například takovými BLACK SABBATH především v jejich počáteční éře, se MASTODON nesnažili zapřít nikdy, ale nyní si kromě mnoha typických kytarových riffů přisazují i ve vokálních partech. Dvojice pěvců disponuje velmi specifickou barvou hlasu a jestliže byly vokály často terčem kritiky, tak si troufám tvrdit, že na novince se výrazně přiblížily své ideální poloze. Ačkoliv se úplně nevzdávají svých typických uřvaných ataků, přeci jen mnohem více jim svědčí čistší a zpěvnější polohy. Kombinace obou přístupů pak výtečně funguje ve skladbách s údernými refrény, jakou je například nesmírně chytlavá „Quintessence“.

Pokračovatelem tradice epických skladeb, které jsou navíc nosnými vlajkovými loděmi koncepčních motivů jednotlivých alb MASTODON, tentokráte lze najít v „The Czar: I. Usurper - II. Escape - III. Martyr - IV. Spiral“. Nedávnou ruskou historií inspirovaný epos možno označit za nejpovedenější a dejme tomu, že i nejdomyšlenější epickou skladbu amerických. Kompozice pečlivě vybudovaná ze stavebních kamenů uvedených v předchozím odstavci, tedy rockovými klasiky ovlivněných riffech, sedmdesátkovsky pojatém vokálu, jehož atmosféru ještě umocňuje velmi nenápadné zapojení mellotronu, a především s citem pro odvyprávění příběhu s pomocí prostředků, které poskytují (očividně jak pro koho) omezené rockové a metalové žánrové mantinely. Nelítostné vržení posluchače do víru podmanivých emocí neustává ani v následující „Ghost Of Karelia“. V porovnání s kompozičně rozmáchlým předchůdcem o poznání útlejší skladba boduje především nádhernou ústřední melodickou linkou. Velkolepým závěrem tvořeným další co do stopáže dlouhou a v kontextu celého alba i poněkud netradiční (rozuměj ještě více rockovější a melodičtější) skladbou „The Last Baron“ MASTODON definitivně došlapují další schůdek na jejich cestě...

Ono je vlastně i vcelku jedno na jaké cestě a kam. Tím nejdůležitějším sdělením „Crack The Skye“ je, že jeho tvůrci jsou i nadále pod přísným diktátem obdivuhodné tvůrčí potence a nepopíratelného talentu. Schopnost, s jakou tito Američané z klasických a mnohokráte použitých postupů skládají poutavé a originální písně, je obdivuhodná. Tento fakt si nepochybně uvědomují mnozí, kteří MASTODON pasují do mesiášské role novodobých metalových lídrů. Je jen dobře, že se jim z tohoto neustálého tlaku ještě stále nezamotala hlava. Na to jsou očividně a naštěstí dostatečně hluboko ponořeni do vlastního hudebního světa. A ten je prostě a jednoduše podmanivý.