Myslím, že nejen ti, co se zajímají o tuzemskou scénu při vyslovení CEREBRAL TURBULENCY malinko zbystří. Není divu, 15-ti letá, převážně grindcorová, éra skupině zajistila nemalou fanouškovskou základnu. Šest desek, které za tu dobu stihli nahrát, se nyní rozhodli doplnit o poslední, řekněme rozlučkovou nahrávku „Segregace k nule“ a nadobro opustit scénu. Již z názvu můžeme usoudit, že CEREBRAL TURBULENCY plánují odejít jak se říká „v nejlepším“, s čistým štítem. Jak jinak chápat proces, který se využívá pro fyzikální čistění materiálu nebo chcete-li (Ostravákům pravděpodobně bližší) třídění rudy dle její kusovosti?

Paradoxně spolu s poslední deskou představují CT nemalé změny, a to nejen v textech (překvapivé použití mateřštiny!), ale i v personálním obsazení. Na postu vokalisty se vystřídal Robin s Kinem a nemálo lidí s napětím očekávalo, jak celá ta narušená alchymie bude probíhat. Síla zmíněných horníků mimo jiné tkví ve vhodně zvolených pauzách a častém štřídáním rytmu. Tomuto vzorci ostatně zůstali věrni i na posledním počinu.

Album je skladbami doslovo napěchováno. I přes úctyhodných 17 tracků, ale stopáž nikterak nepřesahuje obvyklý rámec. Otevírá jej skladba s naprosto nevinným názvem „!dobrý? den!“. Bez vydechnutí pokračujeme pořádnou sypačkou „Co mi není rovno, po tom je mi hovno“. Pomyslný střed reprezentují jedny z lepších -„Panzer faust corpse“ a „Love zunk“. Texty jsou kapitolou samy o sobě- například téměř až psychedelická „Tik-Tak-Tik-Tak-Tik-Tak“ :

"... MAGNETEM HODÍM MAGNET magnet
OHOLÍM SI OBOČÍ obočí
OPERUJU KAKTUSY kaktusy
RVU DO NICH STŘEPY střepy
STŘÍHÁM KOBERCE koberce
DROBÍM NA NĚ CHLÉB chléb
HOUPU ČOKLA V KŘESLE křesle
HRYŽU DO KNIH kníh
….......................
Najednou deštníkem napichuju žížaly, jedna po druhé po mně vyštěkne!
Je masitá, brání se, snažím se ji zašlápnout!
Ocasem mě stáhne do říše dešťů!
Topím se v kaluži, růžový pásovec... "

CT udělají za kariérou pomyslnou tlustou čáru nevýrazným trackem „Segregace k nule“. Nejsem si jistá, zda-li je tato nemastná neslaná skladba zrovna konečnou, kterou si chci pamatovat. Kterou bychom si měli pamatovat...  

Většina skladeb mi přijde polovičatá - jsou napůl cesty dobré, napůl cesty zábavné. Poměrně zajímavé tracky střídají hluché vycpávky bez výraznějšího nápadu. Odchod je to sice důstojný, nicméně očekávala jsem (nebo jsem si spíš přála?) grindcorovou ránu mezi oči.. Něco, po čem si řeknete: „A proč zrovna na vrcholu musí všechno skončit?“. To něco, co vás donutí pustit si CD znovu. Ano, pouštěla jsem ho vícekrát, ale ze zoufalé snahy v něm onu vytříbenost a výjimečnost najít. Zbytečně. „Segregace k nule“ fanoušky skupiny, či žánru obecně, neurazí. To mi ale přijde přece jen, v porovnání např. s předchozí „Crash Test“, trochu málo.