Tyhle zámořské partičky vyžívající se v špinavém a masivním kytarovém zvuku mě zřejmě nikdy nepřestanou bavit. Obzvláště budou-li stále chrlit dostatečně kvalitní alba. TORCHE pocházejí z té mladší generace trýznitelů kytarových strun a nahrávka s kouzelným názvem „Meanderthal“ je jejich prvním počinem pod křídly Aarona Turnera, alias Hydra Head Records. Zatímco tři roky starý debut zahrál na poněkud tvrdší notu, novinka je přeci jen pestřejší a především hravější…

…a nevyzpytatelná. TORCHE jsou skutečně jako tropický hurikán. Zjeví se nečekaně, zanechají po sobě spoušť a pak zase zmizí likvidovat kdoví kam. Na okamžik si vás omotají kolem prstu líbivou melodií, aby v zápětí v dobrém slova smyslu zneužili vaší důvěry a rozmetali vás svými riffy na malinké kousky. Dokážou být jako den a noc, jako doktor Jeckyll a mistr Hyde, jako… Když po famózní punkrockové vypalovačce „Healer“, která jakoby vypadla z repertoáru některé z veselých kalifornských partiček, a jejím krátkém následovníku, přichází titulní kousek plný lomozu totálně podladěných kytar, tak si připadáte, jako byste najednou poslouchali úplně jiné album. Podobných legrácek si tato veselá kupa na své posluchače přichystala ještě více, přičemž se jí daří udržet vzácně vyrovnaný poměr mezi melodičností a riffovou špinavostí.

TORCHE mají totiž v sobě něco z raných HELMET, a to především schopnost účelně dávkovat kytarové riffy, které mají intenzitu hodně ostrého sekáčku na maso a taktéž barva hlasu Steva Brookse nápadně připomene Page Hamiltona, něco z punkrockových velikánů BAD RELIGION, zejména cit pro zdravým optimismem nakažené melodie a taktéž kytarovou syrovost a špínu EYEHATEGOD. Třicet šest minut trvající smršť zvukově na výbornou ošetřil Kurt Balou (kytara – CONVERGE). Výsledek jeho práce je, především co se týče zvuku kytar, ideálním kompromisem mezi krystalickou čistotou a vyhlazovacím táborem.

„Meanderthal“ je parádní album, jehož kvalita roste přímo úměrně s počtem poslechů. Je to zvláštně delikatesní směs klasických písničkových postupů s psychedelickými vyhrávkami. Zatímco jedno sousto je příjemně stravitelné a v krku se klouže jako dítě po tobogánu, hned další kousek si přehazujete v ústech jako nedopečené hovězí. Můžete podlehnout jeho chytlavým melodiím, stejně tak jako se nechat zaskočit jeho syrovostí. Výběr je čistě na vás. Já osobně ale na „Meanderthal“ oceňuji všechny jeho podoby.