Bezejmenné album METALLICY, jinak nazývané také jako černé, je mnohými považované za její definitivní průlom do světa velkého hudebního byznysu. Dnes však existuje velká část metalových fanoušků, kteří slavnou čtveřici přestali sledovat nebo značně omezili zájem o ní právě v tento moment. Na druhou stranu bych určitě souhlasil s tvrzením, že ještě větší skupinu příznivců si METALLICA získala právě tímto albem. Celosvětový komerční průlom s černou deskou byl už od počátku předvídatelný, protože METALLICA se už v rozhovorech, které probíhaly v průběhu zdlouhavé studiové práce (dobové zkazky tvrdí, že Lars Ulrich nenahrál jedinou stopu bicích bez poskytnutí nejméně čtyř rozhovorů pro významná americká periodika) netajila informacemi o výrazném příklonu k rockové melodice, přehlednější struktuře skladeb a celkově výraznější a učesanější produkci. Za tu byl tentokrát zodpovědný Bob Rock, který získával zkušenosti a zároveň slavil se svou prací velké úspěchy na posledních albech takových hvězd, jakými určitě v té době byli BON JOVI, THE CULT a MÖTLEY CRÜE. U prvně jmenovaných působil jako zvukový inženýr, u druhých a třetích již jako producent.

Od listopadu 1990 začala METALLICA s nahráváním, které ji nakonec zabralo celých osm měsíců. Připravených bylo dvanáct zbrusu nových kousků, které, jak se brzy potvrdilo, měly za následek revoluční přerod kapely ze škatulky thrash v rockové hvězdy vyprodávající největší fotbalové stadióny. Stylově se změnilo mnoho věcí. Skladby byly prostší většiny zvratů a méně strukturované. Naopak hýřily uvolněností, přehledností, ale byly i mnohem výraznější od těch riffových honiček z „…And Justice For All“ (1988). Od počátku nahrávek bylo jasné, že kapela opravdu nechce pokračovat ve směru předchozího, poměrně bezvýchodného alba a bude zaměřovat veškeré své tvůrčí schopnosti na jasně definovatelné rockové písně. Celkový příklon k melodiím měl za následek, že nové skladby byly mnohem atraktivnější a aranžérsky propracované než ty z „…And Justice For All“. Deska se hned po vydání vyhoupla do čelních pozic prodejní hitparády a to jak ve Spojených státech, tak v Evropě. Sváděla však tuhé boje s dvojalby GUNS ´N´ROSES – „Use Your Illusion“, která byla do éteru vypuštěna jen o měsíc dříve. Pamatuji si, že v srpnu 1991, kdy to celé vypuklo, bylo jen velmi málo těch, kteří by byli z nového alba METALLICY zklamáni. Tento stav skutečně vydržel několik let, protože většina kritiků i fanoušků ihned po vydání černého alba revoluční obměnu METALLICE schvalovala.

Celé to okázalé pozdvižení odstartoval úvodní nástup gargantuovských úderů do Larsových bicích, které spolu s nosným riffem poháněly pilotní singl „Enter Sandman“ do sfér, kde se METALLICA za celou éru ještě nikdy nenacházela. A to nemyslím na svět snů a utajeného podvědomí, kterým se letmo zaobírá text této písně, ale samozřejmě úplně nový styl vyjadřování. Střední tempo, uvolněné riffy a refrén, který se dokázal od prvního poslechu zarýt – prostě skvělá hymna na úvod. Druhá „Sad But True“, jinak zde možná nejvydařenější skladba, představuje do dnešních dnů tvrdé jádro koncertního setu METALLICY. Mohutný riff zhusta burácí, navíc je v refrénu protkán vkusným orientálním motivem a James Hetfield vyzpívává jednu z nejlepších pasáží, co vůbec v posledních dvaceti letech v metalové hudbě vznikla. Texty jsou rázem mnohem osobnější a vypovídají, na rozdíl od minulosti, kdy se to v nich hemžilo tématy politickými a nadpřirozenými, mnohem více o myšlenkách Jamese Hetfielda jako člověka stojícího nohama na zemi, nikoliv šéfa rozčilené metalové harpyje, která si to chce se všemi vypořádat.

Délka skladeb se náhle pohybuje okolo rozumných pěti minut, což jsem osobně také kvitoval s povděkem. Dvě fantastické balady a to jak zdařilejší, ale méně známá „The Unforgiven“, tak samozřejmě celosvětový hit jedné generace – „Nothing Else Matters“ jsou dokonalou ukázkou perfektní práce s aranžemi a skladatelské formy METALLICY toho období. Obě písně obsahují nádherné nosné melodie a navždy budou patřit do zlatého fondu metalové hudby konce dvacátého století. Jejich protipólem jsou tři písně „Holier Than Thou“, „Through The Never“ a „The Struggle Within“, které jako jediné zahrají na rychlejší strunu a tak se lehce vymykají schématu se středními tempy. „The God That Failed“ má podobnou textovou náplň co „Dyers Eve“ a popisuje nenaplněné ambice rodičů, vložené na bedra jejich jediného syna. Typickým jevem nového alba byla uvolněnost, kterou usvědčuje fakt, že se zde nachází mnoho pasáží, kde zní třeba jen bicí a baskytara nebo rytmika a hlas. Jak už jsem řekl, černé album je dokonale zaranžované, ale ne přeplácané, takže silné momenty vyvstávají dříve, což potvrdí výborná „My Friend Of Misery“. Nádherná skladba s výrazným basovým motivem i zpěvovou linkou. Jde zároveň o jedinou věc, na které se zde skladatelsky podílel Jason Newsted. Práce s více hlasy, ve kterých Jason Newsted také vypomohl, je charakteristická pro song „Wherever I May Roam“, který upoutá zajímavým úvodem, odkazujícím někam k Dálnému východu a svojí lehkovážně rozmáchlou stavbou. Pro album jsou typické přesně takovéto hymny ve středním tempu s výraznými nápěvy. Kromě již zmíněné „Wherever I May Roam“ mluvím také o „Don´t Tread On Me“ a „Of Wolf And Man“. Kapitolou hodnou samostatného rozboru jsou sólové kytarové party. Ať už budu hodnotit jiskrný zvuk Hammettova nástroje, jeho vynalézavost nebo to, jak dovedně jsou sóla zapasována do skladeb, vždy budu tvrdit, že zde byla odvedena naprosto mistrovská práce – v této oblasti určitě nejlepší v historii METALLICY.

Po vydání bezejmenného alba se rozjede dvouletá mašinérie na výrobu peněz. METALLICA koncertuje takřka na 300 místech po celém světě, převážně ve velkých halách a na národních fotbalových stadiónech. Sklízí jeden úspěch za druhým (Grammy už je povinností) a prodává miliony nosičů. Vlastně, vždyť ten obrázek celé kapely v černém moc dobře znáte… Ze široka rozkročený James Hetfield ovládá prostor okolo mikrofonového stojanu. Od bicích rozesmátý Lars Ulrich kyne fanouškům s ručníkem okolo ramen a povinným kelímkem minerálky v levé ruce. Kirk Hammett sám se svými sóly pohupující se na kraji pódia. A samozřejmě Jason Newsted s podholenými vlasy divoce hází hlavou až jeho zátylek získává každodenním tréninkem na potřebné síle. Kdeže doby těchto velkých rockových performancí jsou? Kdyby to dnes s METALLICOU vypadalo tak, jak se prezentovala v tomto období, tím myslím hlavně po hudební stránce, vůbec bych se nezlobil.

Dalas
19.3.2008

Několik výtečných skladeb je promícháno s několika nevýraznými. Album, kterému by ještě více slušelo ořezání o několik minut. Na každý pád však legendární nahrávka, která především u fandů osmdesátkového metalu znamenala metu, za kterou se v jejich oblíbené muzice už nedalo jít dál. Dneska se nad tím člověk už jen pousměje, ale primát komerčně nejúspěšnější metalové desky už "černému albu" v nejbližší době sotva někdo vezme.

V-dur
18.3.2008

Nadlho posledný metalový album, v ktorom sa stretol skvelý ohlas kritiky, masová obľuba fanúšikov, dosah na celú jednu generáciu, komerčný úspech v najširšom poňatí a svojim spôsobom aj určite trendsetterstvo, ktoré metalovú hudbu ovplyvnilo hudobne, ideovo aj marketingovo.

Album, ktorý môže mať človek po tých rokov menej rád, no nemožno ho nerešpektovať.