Začít zde jinak než konstatováním, které hovoří o „Dark Passion Play“ jako o jednom z nejočekávanějších alb roku 2007, by bylo asi poněkud nestandardním postupem, obzvláště když tahle hojně užívaná fráze má v tomto případě zcela evidentní opodstatnění. Takže ano, máme před sebou jedno z nejočekávanějších alb letošního roku, neboť jeho autorem není nikdo jiný, než finští NIGHTWISH, kapela, která se nejpozději přes noc po megaalbu „Once“ (2004) stala jedním z nejvyhledávanějších metalových jmen. Hlavní šéf Tuomas Holopainen a jeho hoši navíc hlad po čemkoliv z jejich finské dílny přiživili vleklou nahrávací pauzou (v níž také stačili vypoklonkovat další symbol kapely – zlatou slavici Tarju, neuvěřitelně dlouho vybírat její nástupkyni a celý proces přípravy a vzniku nové nahrávky natáhnout až na téměř neúnosnou míru), takže všechno to očekávání je zde opravdu na tom nejsprávnějším místě.

Nakolik se však album stane středem pozornosti metalového všehomíra, musí počítat i se stejným zaujetím nebývale pečlivé kritiky a nekonečných rozborů, nabuzeným nejen debutem švédské pěvecké divy Anette Olzon, ale i proklamacemi o nejdražším albu finské historie, do jehož natáčení mělo být investováno přes 800.000 Euro, tedy částka dvakrát vyšší než ta, která byla vložena do „Once“. A jaké tedy „Dark Passion Play“ vlastně doopravdy je? Zkusme to vzít poctivě pěkně popořádku, abychom dostáli důležitosti těmto řádkům přikládané.

Na úvod temných a vášnivých hrátek, ke kterým nás NIGHTWISH svádějí, zaznívá „The Poet And The Pendulum“, čtrnáctiminutový epos, který by se ovšem hodil spíše někam ke konci hracího času alba. Pokud tím kapela chtěla bourat nějaká zaběhnutá klišé, prosím, povedený tah, nicméně hudební potenciál k tomu tahle skladba tak nějak postrádá. Orchestrální v duchu toho nejlepšího z „Once“, jen jaksi přearanžovaná, mdlejší a nevýraznější (nevztahovat na krásně mohutné dechy zhruba v půli stopáže), bez důrazného hlavního motivu a při vzpomínce na „Ghost Love Score“ dokonce se úplně rozpouštějící před očima. Pro začátek tedy nic moc, takže „Bye Bye Beautiful“ přichází právě včas, aby strhla pozornost směrem ke své solidní a poctivé podstatě, v tom nejumnějším duchu kapely dávající ještě jednou sbohem a šáteček zapuzené Tarje. Aha, NIGHTWISH mají vlastně novou zpěvačku, napadne člověka (až teprve!) v téhle chvíli, a za zvučným hlasem Marca Hietaly začne hledat také další hlasivky. Ale ony tam přece jen jsou, žádné strachy. „Amaranth“ (zřejmě ne náhodou vybraná jako druhý singl) přináší jednoznačně nejsvětlejší okamžik alba, možná trochu rockově odlehčenější, nicméně především na čele s poťouchle šibalskou Anette, která zde konečně a s rozhodnou platností definuje svůj vlastní výraz, zřetelně odlišný od operního podání Tarjy, nicméně podobným způsobem k sežrání (zejména refrén potvrdí). Takže odteďka?

Ale kdepak. V „Cadence Of Her Last Breath“ se slibně nastartovaný proces odvázání se zbrzdí a to nejen kvůli jindy sugerujícím Holopainenovým klávesám, které však právě zde absolutně nefungují. Skladba prostě nemá obvyklý švih a grády a jen odšumí bez výraznějšího efektu a účinku, to se nedá neslyšet. Přesouváme se tedy dále, k „Master Passion Greed“. Tohle je krásný, zvučný kus oceli, jemuž pěvecké sólo Hietaly a dramatické sbory a dechy dodávají pravý epický nádech. Bez komentáře další oprávněně svůdný hudební štych. Baladu „Eva“ netřeba představovat, všichni jsme ji slyšeli již nejméně stokrát, a za tu dobu už k ní snad ani není co dodat, snad jen poznámku, podle které NIGHTWISH docela jistě zvládali i dojemnější věci. Přes polovinu alba se dostáváme se „Sahara“, skladbou znovu trochu stabilnější, znovu dýchající epičností (zejména ve středové instrumentální pasáži), nicméně k tomu, abyste si při jejím poslechu mohli přesypávat pomyslný písek z dlaně do dlaně, jí ještě něco málo schází.

Nezačínáte mít pocit, že podstatě „Dark Passion Play“ přicházíte na kloub? Já tedy ano. „Whoever Brings The Night“ přináší v nastaveném rytmu opět poměrně zdravou jiskru a silné motivy, nicméně mě to tak nějak nechává vcelku klidným, „For The Heart I Once Had“ by zase ze stejných důvodů (a protože Anette zde výrazně boduje podruhé) mohla klidně zvedat ze židlí, ale já zůstávám sedět. Věru podivné, obzvláště když nemohu říct, že by se mi obě ty skladby nelíbily. Ještěže poetický duet Anette a Marca „The Islander“, podepřený jen španělkou a housličkami, dává zapomenout na vše, co se kolem vás děje, pročež je opravdovou a nejkrásnější baladou celého alba. Jeho „indiánský“ duch (podobný tomu ve skladbě „Creek Mary´s Blood“) pak nakazí i skutečně elektrizující instrumentálku „Last Of The Wilds“ a člověk si naposledy vydechne nad opravdovostí NIGHTWISH, kvůli níž se na „Dark Passion Play“ tolik těšil. Už tady? Inu ano, už tady, protože „7 Days To The Wolves“ a zejména pomalá „Meadows Of Heaven“ v samotném závěru alba prakticky jen došeptávají cosi nesrozumitelného o největší formě finských samorostů, kterou sice mají na dohled, ale to je tak všechno, co s ní mají společného.

Hmm, hmm, myslím, že je to zkrátka tak. Dosavadní elegantní vývoj NIGHTWISH, hned od začátku servírujících nepochybně lepší a ještě lepší alba, vrcholící na hvězdném „Once“, jakoby poprvé dostal trhlinku. Na „Dark Passion Play“ totiž kapela překvapivě není schopna vdechnout tomu svému symfo - metalu (protentokráte opravdu bytelně zastřešenému orchestrálními party ze slavného londýnského studia Abbey Road) jakousi novou špetičku vlastní osobitosti, tak jako vždy předtím, a jen rutinně nahrála (jakkoli to může znít zprofanovaně) druhé pokračování „Once“. A v tom je právě kámen úrazu, neboť stejně jako výraz „Once“ znamená „jednou“, má i tohle album předurčeno nemít kapku mdlejšího a nevýraznějšího dvojníka, vycházejícího z naprosto stejných zdrojů a základů, třebaže obecně může být vnímán jako velmi slušné album. Je to sice konstatování možná až příliš tvrdé (v porovnání s mým závěrečným hodnocením dokonce ještě o to tvrdší), ale s ohledem na kvality téhle kapely zkrátka nemohu jinak, než být přísnějším než jindy a mluvit o věcech, které bych mnohým jiným s přimhouřením oka odpustil. Protože oni jsou NIGHTWISH a to už prostě něco znamená.

Jak hodnotím předchozí desky:

„Angels Fall First“ [8/10]
„Oceanborn“ [9/10]
„Wishmaster“ [8.5/10]
„Century Child“ [8.5/10]
„Once" [10/10]

Stray
7.11.2007

Osobně si nemyslím, že by u populárních Finů došlo s touto velmi očekávanou novinkou k nějakému kvalitativnímu ústupu z pozic. Naopak rockovější styl zpěvu Anette mne oproti přeci jen klasicky založené Tarje sedí více. Předchozí deska "Once" byla prvním albem NIGHTWISH, který mne zaujal a "Dark Passion Play" rozvíjí nastoupenou cestu. Pro mne určitě naplnění předpokladů a silné symfo-metalové album ozdobené skvosty typu "Amaranth". A tak spolu s kapelou spokojeně mávám ex-krásce, ...věčné bye, bye. Nechť se její éterické budoucnosti bez nás daří.

Nejlepší album od NIGHTWISH, i když oproti "Once" je to jen o fous způsobený osobním vkusem.

[8,5 / 10]

Darkmoor
26.9.2007

Odpustil bych NIGHTWISH, že namísto slibované bomby je nová zpěvačka jen průměrná. Odpustil bych jim opakování vítězné zvukové sestavy s orchestrální hradbou, co ale rozhodně nezkousnu je fakt, že "Dark Passion Play" je prostě jen zkopírovaná "Once" s horšími nápady a "The Poet And The Pendulum" je volně zaměnitelná za "Ghost Love Score", "Bye Bye Beautifull" za "Wish I Had An Angel" a tak dále. A skupinu nezachrání ani snaha znít jako BLACKMORE´S NIGHT ("The Islanders", "Last Of The Wilds") ani poměrně časté koketování s EVANESCENCE (byť to je zřejmě hodně ovlivněno zpěvem). Jediným světlým bodem tak zůstává popíček "Amaranth", kde se povedla melodie, za kterou by se nemusela stydět ani taková ABBA a snad jedině tady to NIGHTWISH na "Dark Passion Play" skutečně sekne.

[5 / 10]

Louža
12.9.2007

V podstatě ano. Přesně. Po excelentním vrcholu s albem „Once“ přichází propad o několik tříd. A to i přes to, že se jedná defakto o stejný mustr jako při předchozí řadovce. Jak již bylo před delší dobou dramaticky oznámeno, kapela má novu zpěvačku. Věřím že volba Anette mohla být dobrou vzhledem k mase konzumních diváků, ale zkušené ucho se bude bezpochyby nejvíce dožadovat zaběhlé a excelentně pěvecky vyškolené Tarji. Budiž, strhneme tedy bod za zpěv. Ale „Once“ nebylo pouze o zpěvu. Bylo i o velmi slušném a velmi slušně symfonizovaném metalu, který je tady pravda snad ještě o malinko symfoničtější. Na druhou stranu ale citelně ubylo dobrých nápadů a dramatických momentů. Ano, jsou tu skvělé skladby. Morda „By, by beautiful“, zajímavá Oldfieldovská „Islander“, nebo do jisté míry i megalomanská úvodní věc, která ovšem až tak megalomanská ve skutečnosti není. Zkrátka a dobře : relativně slušné a velmi dobře technicky zvládnuté album s ne úplně dobrým zpěvem a bohužel jen pár skvělými momenty – to je „Dark Passion Play“. Tak akorát na tříčtvrteční hodnocení.

[7,5 / 10]