KAMELOT - Ghost Opera

KAMELOT - Ghost Opera

KAMELOT - Ghost Opera

KAMELOT - Ghost Opera

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že mám šest smyslů. Zrak, sluch, chuť, hmat, čich a heavy metal. Kromě toho mám v poslední době i neodbytný pocit, že jsem snad o jeden z nich přišel. Téměř všechny jistoty, co se jich na trh vešlo za posledních deset měsíců, zklamaly měrou vrchovatou a králem všech útrap a zklamání je bezpochyby novinka hevíkových borců KAMELOT.

TomášOn Tomáš Youngbloodů sice po excelentním „The Black Halo“ strašil, že další album bude klasickým albem KAMELOT, hned potom, co si postěžoval nad složitostí tvorby koncepčních desek a jejich nárocích na muzikanty. Ale já mu zkrátka nevěřil. No, Tomáš měl recht. Přitom až tolik nechybělo! Albu „Ghost Opera“ totiž není po formální stránce téměř co vytknout. Dal jsem si tu práci s investicí a recenzi píšu z limitované fanšmejkrovské verze alba. Digipack, provedení bookletu, bonusy, všechno zkrátka pěkně sedí. Naprosto stejné je to i s hudbou. Muzika promakaná, symfonizovaná, muzikantské výkony skvělé. Jen obsah se nám pro  tentokrát někam vytratil. Ano, je tu pár dobrých skladeb. Jmenovitě jedna. Legendární bombastické intro je tentokrát velkým zklamáním stejně jako otvírák alba a vcelku i titulní píseň, takže první co stojí za zmínku je až pátá „Blücher“. Většina lidí asi neodolá klasické baladě „Anthem“ i když i ta je na poměry KAMELOT dost prvoplánová. Jediný opravdový song kvůli kterému má album „Ghost Opera“ smysl je majstrštyk „Edenecho“ – malé světýlko na konci tunelu. Zbytek alba působí jako odpad z „The Black Halo“. Temná atmosféra, skladby ve středním tempu, kupa recyklovaných nápadů a nesplněných přání.

KAMELOTAčkoli je tedy novinka celkem dost hozená do mustru minulého alba, přímé srovnání zkrátka nesnese ani náhodou. Rozdíl je velmi dobře vidět dokonce i na přebalu. Zatímco „The Black Halo“ zdobila klasická precizní malba Derika Gorese, opeře duchů vévodí prog artový umělec Mattias Norén. Počítačový mazal jehož práce je zde asi tak stejně objevná jako drtivá většina kapel pro které pracuje. Tedy nijak. Ano, cover funguje, je bombastický, vypadá dobře na pultech obchodů a na plakátech. Ale někde za ním je znát omšelá rutina. Sériová produkce naprosto postrádající mistrné tahy štětcem. A stejné je to v případě hudby KAMELOT, jen tahy štětcem v ní nahradíme tahy smyčcem. Přitom albový epos „Epica/The Black Halo“ jasně ukázal, že to jde. Pokud se albům věnuje čas a úsilí, lze přeměnit precizní potenciál kapely v opravdu monumentální dílo před nímž kleknou početné zástupy heavy metalistů bok po boku s řadovými posluchači, kteří buď o své smysly nějakou nehodou přišly, nebo je ustavičně šálí a matou.

Trochu za očekáváním zůstalo i bonusové DVD. Stejně jako zbytek alba vypadá i ono k sežrání, ale při bližším ohlodání zjistíte, že je skoro úplně prázdné. Pouze pár minutový klip k titulní skladbě a jeho making verze. Dohromady asi deset minut záznamu. Chabé. Hlavně že  kapela dělá kolem alba velké haló (paradox, co?)  a spustila dokonce speciální webovou doménu s jeho jménem. Závěrem se dá říct jediné. Jestli se zase objeví někdo, kdo bude tvrdit, že KAMELOT opět nepřekonali své přelomové album „Zachraňte koně“, bude mít pro tentokrát pravdu.

 30

Louža

Verdikt

Heavy metalová rutina aneb co dělat na vrcholu, když můžeme hrát bezduchou vykrádačku sama sebe. Nejhorší album KAMELOT od dob „Epica“. Třeba to příště bude zase lepší. Kupní sílu na to kapela rozhodně má.

Hodnocení

Autor
5,5 / 10
Redakce
6,3 / 10
Čtenáři
7,7 / 10

Další informace

Stopáž: 47:59

Produkce: Sascha Paeth and Miro
Studio: Gate Studio (Wolfsburg, Germany).

www.kamelot.com

Sestava

Skladby

  1. Solitaire
  2. Rule the World
  3. Ghost Opera
  4. The Human Stain
  5. Blücher
  6. Love You to Death
  7. Up Through the Ashes
  8. Mourning Star
  9. Silence of the Darkness
  10. Anthem
  11. Edenecho
  12. Pendulous Fall

Jiné pohledy

6,5 / 10
Co počít, potká to dříve nebo později každého, KAMELOT jsou zřejmě definitivně vycucaní a každá další nahrávka už bude jenom ředěním a opakováním dříve vyřčeného. "Ghost Opera" se tak může zdát určitou sázkou na jistotu, ale spíše myslím, že zkrátka jen došly neotřelé nápady a to se pak všechno jeví polovičaté. Jistě, najdeme i vyvedené skladby (úvodní "perská" Rule The World kupříkladu), ale celek už prostě nemá to potřebné charisma, na které jsme byli zvyklí. Takže se nabízí dva pohledy - v rámci diskografie skupiny spíše propadák, v rámci celého vyčpělého heavy-speedu pořád ještě paráda. Volím ten prostřední...
Darkmoor | 13. června 2007

 

7,5 / 10
Já bych to tedy s KAMELOT rozhodně tak černě neviděl. Ano, „Ghost Opera“ je sázka na jistotu, o tom nejspíš skutečně netřeba polemizovat, nicméně nesmíme při tom přehlížet toho, kdo tuhle sázku podává. A to, jak zřejmo, jsou pořád TI KAMELOT, kteří nás všechny hned několikrát dostali do kolen a pasovali se tím pádem do role spasitelů heavy – speed metalu. Tu barevní a hraví („Up Through The Ashes“), převážně však znovu černě vystínovaní a tajemní (skvělá „Rule The World“, „Blücher“ nebo třeba „Mourning Star“), a stále s výstavní invencí, nechávající skomírající styl alespoň na chvíli volně dýchat („Ghost Opera“, „The Human Stain“). Ne ne, já jsem vážně dostal přesně to, co jsem chtěl, a že to není tak převratné jako na „Epice“ a „The Black Halo“ mi vadí opravdu pranepatrně.
Louis | 12. června 2007

 

5 / 10
Musím souhlasit s recenzí a doporučit čtenářstvu, aby loužovu šestému smyslu věřili. KAMELOT si tentokrát opravdu jen vydělávají na chleba. „Ghost Opera“ je dobře odvedené řemeslo, nic víc. A přitom deska začíná slibně. Housličky v intru mi připomínají Vanessu Mae. Ústřední motiv poté provází úvodní skladbu „Rule the World“, která je ještě v pořádku, byť až příliš okatě vychází z pochodu Mefista. Titulní skladba známá již ze singlu pomalu uzavírá záživnou část alba. Následuje vata, kterou sem tam přeruší povedenější pasáž a jediná pěkná skladba, „Blücher“. KAMELOT mi s aktuálním albem připomínají italské RHAPSODY. Vydají album, které je jen převařeným čajem z dob minulých a ještě k tomu namluví mnoho hezkých řečí. Technicky bezchybným zpracováním pak zakrývají vysychající studnici nápadů. Co se dá dělat, aspoň mi zbude pětistovka na nové SYMPHONY X.
Manatar | 5. června 2007