Kompilace toho nejlepšího, co kdy praotcové heavy metalu BLACK SABBATH stvořili, to už je za poslední léta celkem zprofanovaná záležitost. Obzvláště vzpomeneme-li si (ještě vůbec), že poslední řadové album téhle v současnosti existující – neexistující legendy „Forbidden“ vyšlo v roce 1995, tedy před dlouhými 12 lety. Jedno však všem těmto „Best Of“ projektům víceméně uniká – totiž že partička okolo Tonyho Iommiho mívala za mikrofonem také někoho jiného, než jen slavného Ozzyho Osbournea. Těch vyvolených bylo dokonce několik a jedním z nich pochopitelně byl i Ronnie James Dio, malý muž s velkým hlasem, hlasem, který v jistých ohledech (ne, nebudeme se zde pouštět do žádných větších akcí) předčil i samotného „Madmana“, kterého právě v roce 1980 na špici birminghamské čtveřice vystřídal. Tento zřetelný nedostatek (a mezírku v tržní nabídce, chcete-li) zásadním způsobem řeší album „The Dio Years“, nabízející hned třináctku klasických skladeb BLACK SABBATH „Diovského“ období, k nimž kapela přihazuje tři čerstvé novinky, nahrané ve stejně klasické sestavě, tedy s Geezerem Butlerem u basy a Vinnym Appicem u paliček (přítomnost Iommiho a Dia se doufám rozumí sama sebou).

Jak nepochybně známo, alkoholem a drogami nahlodaný Ozzy Osbourne opustil BLACK SABBATH po albu „Never Say Die“ (1978). Na jeho místo pak s odhodláním sobě vlastním nastoupil Ronnie James Dio (ex – ELF a RAINBOW), který si tím pádem na svá bedra naložil minimálně nelehký úkol. Nahradit Ozzyho totiž nemělo být ničím jednoduchým a spousta fanoušků to také dávala najevo, když okatě dávala přednost Ozzyho sólovému projektu. Ani sám Ozzy navíc nezůstával s kritikou malého američana pozadu (za všechna ta rýpnutí vzpomeňme alespoň pozdější americké turné k albu „Diary Of A Madman“ (1981), kde měl Ozzy na pódiu umístěnou kulisu hradu, ve které přebýval bedňák – skřítek „Ronnie“ alias parodie na jeho výškově malého nástupce v řadách BLACK SABBATH) a tak to mohlo klidně vypadat, že si Dio ukousnul větší sousto, než byl schopen zvládnout.

Opak byl ovšem pravdou. Obrovský a místy až magický Diův hlasový potenciál totiž ničeho z šeptandy kolem sebe nedbal a jednoduše řečeno přišel, zazpíval a zvítězil. Album „Heaven And Hell“ (1980) dosáhlo na 9. místo v žebříčku nejprodávanějších alb ve Velké Británii (v USA to bylo 28. místo), což bylo mimochodem pro BLACK SABBATH nejvyšší umístění od alba „Sabotage“ (1975), a ze svého kompromisu mezi řezavým hard rockem a prvními krůčky činícím heavy metalem dokázalo vyždímat opravdové maximum. Živelně pulsující vypalováky typu „Die Young“, obrovské hymnické opusy po vzoru titulní skladby nebo nový náboj v podobě Diových mystických textů, na hony vzdálených dřívější lyrice kapely, to všechno v sobě mělo vnitřní sílu, které se jednoduše nedalo odolat, ať si člověk o Ozzym, o Diovi i o celých BLACK SABBATH (jejichž součástí se od „Heaven And Hell“ stal i klávesista Geoff Nicholls, který ačkoliv nikdy nebyl považován za oficiálního člena skupiny a na koncertech byl nucen hrát ze zákulisí, se podílel na napsání mnohých skladeb) myslel, co chtěl. Na to konto Ronnie získával body i sympatie (z těchto dob se datuje i vznik jeho slavného a dodnes hojně užívaného gesta současně vztyčeného ukazováku a malíku jedné ruky zvaného „Ďáblovy rohy“, které se stalo jedním ze symbolů heavy metalu) a s ním i BLACK SABBATH chytali výrazný druhý dech. Nepřibrzdil je ani odchod Billa Warda během následujícího koncertního turné (v krátké době po sobě mu zemřeli oba rodiče a Ward podobně jako Ozzy těžce zápasil s alkoholem a jinými závislostmi), protože po ruce byl Diův věrný souputník Vinny Appice. A užuž bylo na spadnutí další album, pojmenované podle singlu „The Mob Rules“ (1981), který se objevil i na soundtracku ke kanadskému animovanému filmu „Heavy Metal“ (1981). Na něm především dozníval duch „Heaven And Hell“ a přestože nebylo svému předchůdci úplně rovnocenné, mohlo i ono nabídnout pořádnou porci výrazných skladeb s typickým riffopisem, mezi jinými třeba živelou „Turn Up The Night“, sugestivní „The Sign Of The Southern Cross“ či nadýchanou „Falling Off The Edge Of The World“.

Ještě před „Mob Rules“ se ovšem na trhu objevilo i neoficiální živé album „Live At Last“ (1980), nahrané ještě s Ozzym v roce 1972 během turné k albu „Vol. 4“, jehož katastrofální zvuk kapelu donutil k přemýšlení o pořádném a kvalitně nahraném živém záznamu. Na něj pak došlo v průběhu turné k „Mob Rules“ a výsledkem je album „Live Evil“ (1982), živák stejně legendární jako kapela sama, na němž především Dio definitivně dokázal, že je schopen zpívat a především zároveň s tím i přesvědčivě podávat původní Ozzyho věci. I přesto však zanedlouho poté Dio a Appice z BLACK SABBATH odcházejí do vlastního projektu DIO a znovu se nám tahle sestava schází až v roce 1992, kdy se tehdejší zpěvák BLACK SABBATH Tony Martin až příliš zaobíral svým sólovým albem „Back Where I Belong“ (1992), takže naši staří známí si na čas opět plácli. Album „Dehumanizer“ (1992), které nám na památku těchto událostí zůstalo, znamenalo zcela jistě důležitý moment, nicméně znovu tak trochu v duchu „Mob Rules“ – spíše než jako celek obstálo díky několika zdařilým osamoceným skladbám („After All (The Dead)“, „TV Crimes“, „Master Of Insanity“ či „I“). Nejdůležitější okamžik Diova působení u BLACK SABBATH tak zcela jednoznačně zůstal u „Heaven And Hell“, čemuž ostatně přisvědčuje i samotná tehdejší sestava, která se nám v letošním roce zase jednou schází a pod hlavičkou HEAVEN AND HELL (snad kvůli jakýmsi problémům s autorskými právy) vyráží 11. března z kanadského Vancouveru na turné.

No a tohle všechno v kostce nám kompilace „The Dio Years“ solidně a povětšinou i celkem výstižně zprostředkovává. Výběr historických skladeb mohl být samozřejmě sem tam trochu důslednější, ale nad tím neradno zbytečně hloubat, neboť co hlava to jiný názor a všem se ani BLACK SABBATH nezavděčí. Přejděme proto rovnou ke třem žhavým novinkám, řazeným na konci celé nahrávky. Na nich je nejdůležitější (a nejsympatičtější, abych byl úplně přesný) to, že tatíkovi Diů to i v pětašedesáti (!) zpívá náramně slušně, a že když BLACK SABBATH chtějí, stále dovedou složit a zahrát nadupanou, energickou skladbu s mocným riffem, která si v ničem nezadá s těmi nejlegendárnějšími kousky („Ear In The Wind“). U zbylých dvou čerstvých skladeb je pak problém v tom, že v nich právě BLACK SABBATH moc nechtějí, a tak stejně jako občas v minulosti (a hlušší místa „Dehumanizer“ potvrdí) v nich zabředávají do nicneříkající, vycpávkové pozice. Škoda.

I tak ale svůj hlavní úkol – totiž shrnout a co nejvíce přiblížit kus historie kapely, která už je vlastně sama pořádným kusem historie – plní tohle album na výtečnou. Výlučným věnováním Ronniemu Jamesovi Diovi navíc přerušilo už celkem nudnou hegemonii kompilací toho nejlepšího v podání Ozzyho Osbournea, což mu nepochybně rovněž přidává na kráse a zajímavosti. A pokud by to snad skalním příznivcům Dia v řadách BLACK SABBATH bylo ještě málo, mohou si počkat do 1. května 2007, kdy v limitovaném nákladu 5.000 ks vyjde pod názvem „Live at Hammersmith Odeon“ záznam koncertu skupiny z 31. prosince 1982 v Londýně. BLACK SABBATH totiž snad skutečně nikdy nebude dost.

Louža
17.4.2007

BLACK SABBATH s Diem byli fantastičtí. Obě alba z osmé dekády mám moc rád, ale pokud bych měl skladby vybírat já, asi bych zvolil poněkud jiný tracklist. Co se týče novinek, nejsem z nich úplně nadšen. Jedna skladba je hodně slušná, zbytek výplň. Raději než best of bych viděl pořádný živák z aktuálního koncertního tažení.

[7 / 10]

Koscj
15.4.2007

Táto „best of-ka“ ma zaujala len kvôli trom novým veciam a tieto nakoniec nestali za veľa. „The Devil Cried“ je síce vcelku slušná a nadupaná skladba (lenže nič výnimočné) a ostatné dve už len vata. Za „starinky“ dávam 7/10 a za novinky 6/10.

[6,5 / 10]

Thorn
13.4.2007

Delenie histórie BLACK SABBATH na éru Ozzyho a obdobie po ňom nie je len nostalgickou záležitosťou. Kým raní BLACK SABBATH položili základné kamene extrémnejším metalovým žánrom (hlavne doom metalu), Diova a neskoršie éry pomáhali nakopnúť "len" štandardný mainstreamový heavy metal.

Kolekcia skladieb s Ronnie James Diom potvrdzuje známku kvality a obstojí v skúške časom -- z môjho subjektívneho pohľadu však nie je ničím iným, len "best of" pre mňa nie príliš zaujímavej skupiny. Nečudo, že jej dnešnú inkarnáciu Iommi sformoval pod menom HEAVEN AND HELL, bez prebytku odkazov na BLACK SABBATH.

[6 / 10]