Stalo se, co se muselo stát. Ledva doschla hlína na hrobě finských melancholiků SENTENCED, ledva protekla poslední kapka vodky hrdlem truchlících, ledva Ville Laihiala odložil svůj pohřební rubáš do almary... už je tu zpátky duch Odsouzenců, který mluví jeho hlasem. POISONBLACK se tak z levobočka stávají hlavní Villeho aktivitou, o čemž svědčí i fakt, že černovlasý mračoun už nenechává svůj chraplák pochrupkávat nad kytarou, ale od odešlého J. P. Leppäluoty převzal roli hlavního vokalisty...

Zatímco předchozí deska se nesla ve zjevné duchu nepřiblížit se příliš tvorbě Laihialovi rodné hroudy, novinka je ovládána úmyslem zjevně opačným – evokovat ve fanouškovské obci maximum reminiscencí na tvorbu SENTENCED a tím i přivábit k doposud trochu nevýrazným POISONBLACK pozornost trhu. V Zemi tisíce jezer se zjevně dílo dobře podařilo, protože „Lust Stained Despair“ si ihned po vydání odskočilo na druhé místo tamního prodejního žebříčku...

Výměna vokálu sebou logicky přinesla i přitvrzení výrazu, což POISONBLACK jen a jen prospělo. Pokud si odmyslím skladkobolný bonbónek „The Darkest Lie“ a mondénního gothic metalového synka v ošoupeném svrchníku jménem „Nail“, představuje novinka Finů velmi dynamickou a slušně odsýpavou kolekci dravější heavy metalové melodiky s pečetí severu. Zjevně dobře poučeni kšaftem Odsouzenců sázejí zamračení pánové melodickou linku na rozjeté riffové vagóny, pod kotel přikládají dobře sestavenou vokální linkou i chytlavými kytarovými kudrlinkami a dobrý dojem završují decentními aranžemi (kláves je méně, jsou stažené, ale dobře pasují). Materiál nevyhlíží nijak opulentně, ornamentálně či uměle, naopak většina skladeb je velmi příjemnou ukázkou melodické přímočarosti bez zbytečného špekulování. Laihiala a spol. školu SENTENCED nijak nezostudili a hlasový projev kapelmajstra se zdá být rok od roku jistější a barevnější. Pokud bych měl z vyrovnané kolekce vyzdvihovat, pak určitě hodně příjemnou akustickou depku „Pain Becomes Me“ (tam se duch SENTENCED promenuje v plné polní) a po vzoru „Funeral Album“ odsýpající melodku „The Living Dead“. Nicméně s výjimkou nevýrazné riffovačky „Raivotar“ a již zmíněné „Nail“ se mi „Lust Stained Despair“ zamlouvá sakumprdum a už nějaký ten týden se při jeho poslechu bavím královsky naplněnou šablonou gothic metalu pro masy.

Ať chci, nebo nechci, vždycky se mi dere pod jazyk srovnání se zesnulou Villeho mateří SENTENCED. Nuže, oproti ní jsou POISONBLACK přeci jen chudým synečkem, který, zejména co se kytar týče, nemá zdaleka tak početné věno nápadů. Nicméně s tím málem si vystačí a každá melodie sedí do konceptu Černojedů jako dětská řiťka na šajskastrůlek. Postavím-li „Lust Stained Despair“ vedle zástupu gothic metalových pubescentů a androgynů, okupujících světové hitparády (nebo se o to aspoň zuřivě snažících), vychází mi tahle sympaticky nabroušená a nekomplikovaná nahrávka na čistých osm, čili velmi dobře. Půl bod strhávám z úcty k památce nebožky matky.

Dalas
9.11.2006

Nepovažuji se zrovna za znalce a milovníka tvorby SENTENCED, ale jejich vrcholná alba přesto považuji ze špičková i v rámci celého spektra metalové hudby. Hudba POISONBLACK se od tvorby finských melancholiků zas tolik neliší. Snad v poněkud nenáročnější a jednodužší formě přináší osvědčené atributy muziky SENTENCED. V kolekci příjemně se poslouchajících písní se najde i nějaký ten hit a přestože se nejedná o hudbu s trvalejší hodnotou, o nějaké podřadné kvalitě na pár poslechů nemůže být řeč.

[6,5 / 10]

Reaper
7.11.2006

Sotva jsme odložili smuteční mundůr, charismatický frontman zesnulých poetů SENTENCED je tu náhle zpět, tentokráte jako kytarista a hlavně jako nový předák POISONBLACK. Nástupem Villeho Laihialy za mikrofon produkce finské naděje doznala určitých změn, především konvertovala k rockovější poloze a, jaké to překvapení, celkově se hodně přiblížila atmosféře posledních nahrávek z dílny „The Northernmost Killers Themselves“. Jenže POISONBLACK nemají ve svých řadách ani z poloviny tak zručné sekernické duo jaké Odsouzenci měli v Miikovi Tenkulovi a Samim Lopakkovi (poslední jmenovaný byl navíc výtečným textařem). Kytarová vozba působí na „Lust Stained Despair“ příliš kolovrátkovým dojmem, není tolik silná v melodiích, o sólové práci pak snad raději ani nemluvě. Troufám si tvrdit, že nebýt Laihialova nezaměnitelného chrapláku (a skladatelského, potažmo pak textařského potenciálu, samozřejmě), rozhodně by se dnes o POISONBLACK nemluvilo od Helsinek až po Rovaniemi a jejich nové album by nevrávoralo na samé špičce finské hitparády. Objektivně však musím přiznat, že pár opravdu zdařilých momentů „Lust Stained Despair“ ukrývá, potěší zdařilý refrén „Nothing Else Remains“, „The Darkest Lie“ a především pak komorní záležitost „Pain Becomes Me“. Celkově to máme, i když převážně díky přítomnosti černovlasého sympaťáka, za sedm bodů. Příjemné album, které sice nedosahuje kvalit počinů SENTENCED, leč i tak strká do kapsy drtivou většinu gothic rockové konkurence.

[7 / 10]