Taky vám už někdy lezou na nervy všechny old school hardcoreové kapely, které drhnou pořád dokola ty samé riffy a zpívají texty o pouličních rvačkách a životě na ulici nemajícím žádnou perspektivu? Taky už vám tyhle kapely někdy připomenou nudné a dávno vyčerpané heavy metalové páprdy v kožených kaťatech? No, možná, že zbytečně přeháním, ale mezi hraním si na tvrďáky v bílém nátělníku a šaškování s Harleyama moc rozdílů nevidím. Ale proč to všechno vzpomínám u recenze skupiny, která je v rámci hardcoreové scény považovaná za jednu z nejosobitějších?
No právě proto, že ani hardcoreová muzika už dávno nespí ve vlastní ulitě, ale právě naopak v posledních letech do sebe absorbuje čím dál více různých vlivů, což je pochopitelně jen ku prospěchu věci. To je případ i čtveřice KYLESA z amerického města Savannah ležícího na východním pobřeží Spojených států. Přes celou zemi, až do Los Angeles museli KYLESA vycestovat aby pořídili své zatím poslední album. Toto i přes své pestré vyznění v první řadě nehodlá nikterak zapírat svůj hardcoreový původ. Těžký a hutný zvuk kytar o tom dost jasně vypovídá. Čím jsou tedy KYLESA tolik specifičtí? V první řadě je to hlavně způsob, jakým pracují s vokály. Střídání mužského a ženského hlasu není samozřejmě nic neobvyklého, ale tentokráte prvek v podobě něžného pohlaví nehraje roli uklidňujícího elementu, ale právě naopak. Lauryn řev totiž dokáže navodit velmi neklidnou až neurotickou atmosféru a stejné pocity mám vlastně z komplexního zvuku kapely.
Hudba samotná v sobě kromě hardcoreového základu infiltruje vlivy kapel jako NEUROSIS, ISIS a já osobně slyším třebas starší BUZZOV-EN. Vlivy dvou prvně jmenovaných spatřuji v hlavně v zahuštěném kytarovém zvuku a v celkové atmosféře hudby KYLESY, která je nesmírně ponurá a depresivní. Skutečně tuhle desku rozhodně nedoporučuji k poslechu pro navození optimistické nálady. Každá skladba pak přistupuje k těmto pocitům svým vlastním a pokaždé jiným způsobem. Jednou si kapela vypomůže klasickým punkovým riffem, jindy zase hardcoreovou přímočarostí a potřetí třebas s pomalými a ponurými tempy. To vše pak okořeňují jemné metalové anebo i stoner rockové přísady. Celá nahrávka však i přesto působí kompaktně skličujícím dojmem a popravdě si nevzpomínám, kdy jsem při hudbě prožíval podobné pocity.
Značím si novou oblíbenou kapelu a za zvuků této vražedné kolekce se v očekávání dalšího hudebního směřování a pilování vlastního zvuku těším na následující album.
CD k recenzi poskytli Day After records
