Norové EXTOL bezesporu patří mezi tu dnes již nemalou řádku kapel, kterým je svěrací kazajka v podobě žánrových mantinelů těsná a na každém z alb to také vždy dokázali náležitě demonstrovat, ať už v podobě netradiční, vynalézavé strukturace skladeb, instrumentální propracovanosti nebo v neposlední řadě především žánrovými fůzemi. Ovšem zatímco bezesporu velmi zajímavá, i když zpočátku možná nepříliš stravitelná, nahrávka „Synergy“ zachytila kapelu v období technicky precizního a mírně archaického thrashového rozjímání, „The Blueprint Dives“ znamená z tohoto pohledu obrat téměř o 180 stupňů.
EXTOL i nadále představují kapelu, která si jde svou cestou, nebojí se pracovat s prvky různých metalových žánrů, přicházet se zajímavými nápady a úhly pohledu, nicméně instrumentální ekvilibristika a složitost za každou cenu již není účelem. Kapela jakoby našla skutečné jádro svého hudebního vyjádření a drobné kudrlinky a nesouměrnosti zahladila pod povrch nebo ku prospěchu věci zcela odstranila jako nepodstatné a dodala tak svému projevu potřebné kompaktnosti a harmoničnosti, aniž by došlo ke ztrátě pestrosti včetně podstatně modernějšího vyznění podepisujícího se velmi kladně na konečné podobě skladeb. Na druhé straně, pokusit se alespoň rámcově zařadit nynější polohu EXTOL je věc značně ošemetná. Z kdysi převládajících thrashových postupů, resp. letmých death metalových vlivů zůstalo pouze to nejlepší, nyní pak výrazně obohacené o naléhavou emo coreovou vypjatost a řezavost, v těch nejklidnějších okamžicích pak sahající až k rockové uvolněnosti. V tomto duchu také dostává, především pak ve výrazných refrénech, mnohem větší prostor čistý zpěv vokalisty Petera, který od minulé desky doznal podstatného zlepšení. V rychlejších a tvrdších pasážích ovšem i nadále hraje prim vypjatý téměř hard coreový „křik“, případně black metalový „skřehot“.
Tentokráte se hudebníci uchýlili ke konvenčnější výstavbě skladeb, což by mohlo být z určitého uhlů pohledu chápáno jako úlitba přístupnosti širší posluchačské základně. Ovšem opak je spíše pravdou. Nečiní tak na úkor jejich kvality a stejně tak předpokládané jednoduchosti. Pouze trochu jiným způsobem pracují se strukturací a dynamikou, promyšlenou změnou temp a nálad v podobě riffujících pasáží propletených výraznými melodickými linkami až po uvolněné okamžiky podpořené Peterovým zpěvem. Tam, kde byla dřívejší komplikovanost přimočarě viditelná, je nyní spíše umně ukryta. Album je podobně jako u Dánů RAUNCHY nabito živelností a energií, která se projevuje nejen v tvrdších momentech, ale intenzitu neztrácí ani v klidnějších pasážích a dobře zapamatovatelných refrénech.Ty jsou ostatně velmi častým jevem a obrušují jinak vesměs stále dosti ostré hrany. Co trochu kazí dojem z jinak výborného alba, které vás již od začátku vtáhne a nepustí, je fakt, že v druhé půli mírně ztrácí tah na branku, a to především díky nevýrazné baladě „Lost In Dismay“ a z části i závěrečné „The Death Sedative“, jenž narušují jeho celistvost.
Zdá se, že EXTOL na aktuální nahrávce našli jim plně vyhovující polohu, jakýsi kompromis mezi komplikovaností a přístupností, který jim plně umožňuje realizovat a prezentovat přehršel zajímavých nápadů spolu s příklonem k podstatně emocionálnějšímu vyznění, než bylo zvykem. Transformace do nového kabátu a produkce neodebrala nic na kvalitě, spíše zdůraznila, že existují i jiné cesty, jak se dále vyvíjet bez nutnosti pobíhat v uzavřeném kruhu a působit tak sterilně. EXTOL mají v dalším směřování našlápnuto více než dobře a věřím, že i v budoucnu se bude na co těšit.
