Vítejte, drazí příznivci pláten, barev a štětců. Máme před sebou již pátý exkurz do světa, ve kterém hraje prim jen a pouze představivost autora, kde jsou na kreativitu tvůrců kladeny jen ty nejvyšší nároky. Naše Stínová galerie si vás mými ústy dovoluje pozvat přímo do oka bouře, do centra výstavy jež má za úkol dosáhnout nedosažitelného, tedy logicky navázat na úspěch našeho doposud nejpovedenějšího projektu zvaného „Tyranny“. Ano, jsme si vědomi vlastní drzosti, i možnosti uříznout si pořádnou ostudu, ovšem velký přehled i zkušenosti našich umělců nám dávají jistou záruku, že ani nový projekt by neměl být žádným propadákem. Konečně, tady jsou dveře vedoucí do sálu. Vstupme tedy společně do „páté místnosti“.

Jak vidíte, mezi velkými plátny se občas krčí i drobné fresky a náčrtky. Hned ten úvodní, který celou nádheru načíná, vychází z jednoho z nejkrásnějších motivů použitých v minulosti. Má za úkol navnadit a přitom potvrdit následnost. Klapky klavíru jakoby mluvily, co říkáte? Plynule přecházíme k druhému obrazu nazvanému „Comfort Me“. Je na něm zachycen rej černobílých kláves, flétny, poklidných spíše akustických nástrojů, ale hlavně duet muže a ženy. Pokud mám zvolit esenci toho nejsilnějšího z naší galerie, je to právě tato nálada. „Tvrdší“ umělecké jádro je zastoupeno kresbou tuží „The Andromeda Strain“, končí tak klidné tahy a přes poměrně optimistické vyznění celého dílka prosakuje zlověstný nádech. Ale postupme si k dalšímu zátiší, nesoucímu jméno „Vow“. Ano, žádné novum se tu nekoná, avšak minimálně tradičně kvalitně zvedená hlavní myšlenka potěší. Další pasáž sice můžeme proletět zběžněji, neb hříčky v ní jsou vesměs jen hrubě načrtnuté, zachycují však jak bleskurychlé ruce kytaristů, tak i pianistovy, včetně retrospektivního útržku „Lamentia“. Další malba „Seven Seas“ má přes své větší rozměry čistě nástrojovou podobu, nevšímejte si prosím následného popraskaného skla a zastavme se až u dojemného akvarelu „Torn“. Jak vidno, opět nás provází všudypřítomný prvek klavíru, taktéž flétna je zpět. Možná se vám bude hlavní motiv zpočátku zdát maličko moc veselý, ale věřte, to přejde. Tvrdá skulptura dostala název „The Archer Of Ben Salem“ a jak zřejmo, je skutečně vytvořena z poctivého kovu, při jehož opracovávání prsty létají v rychlostech akademických hudebníků. A blížíme se ke konci. Upozorním ještě na hodně náladový pastel „Encrypted“ a před závěrečnou dvojicí „surových“ plastik, titulní „Room V“ a závěrečné „Rain“, kde kapky deště bubnují ve virtuózních kudrlinkách, vás opustím a nechám v klidu vychutnávat.

Pravda, ne každému je do vínku naděleno. Tato výstava však jasně potvrdila, že netřeba šokujících moderních vizí, netřeba krkolomností pro efekt. Stačí, když má umělec schopnost tvořit vkusná a přitom dostatečně hodnotná dílka a pak se i osud spokojeně usmívá. Jak o expozici napsal jeden přední kritik, který si z důvodu přílišné skromnosti nepřeje být jmenován: „Naše „Room V“ zná smutek, ale neutápí se v ničivých vlnách beznaděje, zná i radost, avšak nesklouzává do bujarého juchání budovatelského optimizmu. Zkrátka drží si barevnou paletu, pohotový štětec a vlastní vizi. Svět má přece tolik barev, tak proč ho uzavírat do těsných šedočerných škatulek?“ Výstižné, co říkáte? A to ani neproběhl raut!