Tak a je to tu. Metalová masáž z dílny Metal Blade k nám přivanula dílko, nad nímž jsem zlomil dřevec kopí, aniž bych zaslechl byť jen jediný jeho tón. Nezvyklé prohlášení hned na začátku recenze, co? Avšak žádné strachy, novinářská čest zavelela tasit čepel a pustit se do nerovného boje se větrnými mlýny.
Severské sokolníky sleduji už od vydání velmi nadějného debutu tehdy ještě projektu FALCONER, který před pěti lety nadchnul mnoho power pozitivních fanoušků. Nemalý podíl na tom měl kromě svérázně skvěle provedené metalové muziky jistě i zpěvák Mathias Blad, představující solidní protipól plejády vykvičených zpěváků, odrostlých na rané éře HELLOWEEN. Nástupce debutu „Chapters from a Vale Forlorn“ mě už sice tolik nenadchnul, ale desítky velmi kladných recenzí ruku v ruce s odezvou fanoušků mluví jasnou řečí. Žádná idylka však netrvá věčně. Byl to právě Mathias a jeho definitivní odchod k muzikálům, který přerazil mladému sokolu křídla v rozletu. Zbytek zúčastněných následně šturmuje povýšením statutu FALCONER na regulérní skupiny a v čele s novým zpěvákem boduje s koncepcí „The Sceptre of Deception“, kterou by snad rozbrečeli i tak otrlou metalovou duši, jako jsem já. To album je totiž tak strašný, že jsem ho již po prvním poslechu úplně vytěsnil do nevědomí a byl tak při studii materiálů k nové desce nemálo překvapen zjištěním, že mi snad od FALCONER utekla celá studiovka. S prvními tóny mi však svitlo a hlavou proběhla myšlenka : „Jo tohle! Panebože…!“
Čili ideální rozpoložení k poslechu nové desky. No, nebudu vás napínat. Kupodivu není až tak zle. FALCONER už od začátku kariéry čerpali inspiraci kromě z metalu i z historických podkladů a folkové hudby. „Grime vs. Grandeur“ z této tradice až tolik nevybočuje. Historie zůstala defakto celá, ale folkové cítění tu vzalo bohužel trochu za své. Možná s výjimkou několika velmi pěkně zaranžovaných harmonií, kde si FALCONER uchovali svojí charakteristickou melodiku. Bohužel však nepříliš četných. Novinkou je naopak silná stylizace do heavy metalu 80. let, a to bohužel nejen na pěveckém postu. Kristoffer Göbel není totiž jen neodolatelný manekýn, ale i celkem silná a silně bezbarvá kopírka Kiskeho a Halforda. A to v tom nejhorším smyslu. Když pěje standardním způsobem, není mu vůbec co vytknout, ale nejde ani zbla pochválit. A pokud se náhodou rozhodne vytáhnout hlas z bahna sterility, blíží se jeho projev takřka vždy do hájemství dříve jmenovaných pánů (bohužel, jen blíží). Mathiasi, kde jen jsi? Další vadou na kráse je i přílišná fascinace již zmiňovaným klasickým metalem, která s přehledem zabíjí kdysi tak originální prvky, jimiž se tvorba FALCONER jen hemžila.
Přesto veškerou nevoli však musím říct, že se mi album „Grime vs. Grandeur“ po pár posleších docela zalíbilo. Řemeslně není prací rozhodně fušerskou a nad průměr ho vytahuje těch pár odlesků staré slávy (1 bod) i skutečnost, že 80kový hevík se dá vykrást i mnohem brutálnějšími způsoby než tak, jak to dělají FALCONER (0,5 bodu). S plným vědomím si tedy podepisuji ortel konstatováním, že mě ten hevík prostě pořád baví.
