Glenn Hughes teda jede. Je to sotva pár měsíců, co jsme mohli obdivovat jeho um na společné archivně uleželé desce s Tommy Iommim a už je tu další rocková porce, tentokrát čerstvá a živelná jako hořící petrolej. To, že se bývalý basista a druhý hlas slovutných DEEP PURPLE dostává zpět do formy, je rozhodně více než potěšující a já byl velmi napjatý, co že si to na nás rocková ikonka přichystá tentokrát.
Tak předně, i když má samotný Hughes na bedrech už pár křížků a mohl by se tedy právoplatně řadit k rockovým dinosaurům, kteří drhnou dokola to „staré dobré“, zjevně se tak neděje. A to je snad ještě více potěšující než jeho dobře našlápnutý comeback vzhůru. Deska „Soul Mover“ stojí tak trochu ve dvou epochách zároveň. Na jednu stranu je z ní na hony cítit klasický hardrock a jeho kořeny, které vznikly v 70. letech minulého století. Na stranu druhou disponuje neobyčejnou živelností, spoustou hudebních kudrlinek a slušnou porcí experimentů. Dokonce i těch, které bychom od protřelého rokéra zrovna moc nečekali. Glenn se nebojí ani samplů, ani porůznu znějících basových efektů. Jako basák je už dlouho naprosto excelentní a jeho místy až rozverně funkový rukopis si zkrátka nespletete. Ale není to tak, že by urval celou sólovku jen a jen pro sebe. Jeho nástroj je jen jedním ze čtyř a tak se i chová, žádné basové onanie proto nečekejte. Nemusíte však mít obavu, že by basa během hraní někam utekla. Tihle staří hardrockéři dobře ví, co který nástroj znamená. Na rozdíl od některých současných metalových kapel, kde mi někdy basáci přijdou vyloženě do počtu.
Stejně tak modulární jako basa je i Glennův zpěv. Hraje doslova všemi barvami, co jich je pěvec schopen stvořit. Je až s podivem, co všechno mu v hrdle zůstalo i přes ty roky pití. Jeho vokál je takřka bezchybný a v ničem si nezadá se současnými špičkami pěvecké scény. Dokonce ani s těmi ze superstar. Natož pak s vlastními soukmenovci. Je jen jeden jediný, který by mu snad mohl jak po vokální, tak po tvůrčí stránce konkurovat (ne, nenechte se vysmát, Ian Gillen ano Ozzy to fakt nejsou. Dokonce ani Dio ne.), a sice starý známý sabbaťák Tony Martin, jehož nová sólová deska by snad také měla spatřit světlo světa už brzy. Ale zpět k hybateli duší. Kromě Hughese se alba účastní ještě Chad Smith za bicími, JJ Marsh u kytary a klávesista Ed Roth. Přiznám se, že ani jedno z těch jmen mi nic moc neříká, ale rozhodně nemůžu říct, že by se jednalo o nájemné vrzaly. Právě naopak. Jen jedinou výtku bych měl k výběru skladeb. Najdeme na něm sice vše od skočného rock’n’rollu přes zajímavé rockové experimenty „na půl cesty“, jako je třeba „Orion“, nebo „Change Yourself“, až po rozsáhlé epické skladby „Let It Go“ a „Don´t Let Me Bleed“, kterých tu ale je na můj vkus málo. Klidně bych snesl víc podobně laděných skladeb, kupříkladu v duchu purpleovského „Gypsy“ nebo „Stormbringer“. Tak snad příště.
Tohle album je skutečně na úrovni. Jak po muzikantské, tak kompoziční stránce. A je to ještě o to překvapivější, že za ním stojí člověk, o jehož tvůrčí potenci bych ještě před deseti lety mluvil v minulém čase. Nechci ovšem působit jako bych objevil Ameriku, protože vím, že Hughes má na kontě podobně vyvedených alb víc. Přesto žasnu nad tím, že čas běží a on stále neslábne.
