Po delší době mě v české kotlince na hudebním poli něco potěšilo. Konečně materiál, který jen nepřešlapuje na místě a nežije jen věčným omíláním tvrděkytarových klišé. Jindřichohradečtí NUIT v sobě mísí Neurozisko-Isisovské prvky s uhrančivě stísněným doomovým feelingem. Výsledkem je atmosférická kytarová depka s rozervanými kytarami, plakající violou a chraplavým vokálem, jenž velmi uvěřitelně evokuje dojem předsmrtelných bolestných stenů. Zvuk je sice trochu zvláštní a uskřípaný, ale k tomuto stylu sedí. Do toho všeho vláčné smyčcové ataky, které jako by se pomalu ale jistě bořily svým ostřím do nitra vašeho mozku. Nechť krev vytéká...

Možná mi občas chybí moment překvapení, vše plyne hypnotickým tempem, jako by se NUIT snažili navodit nervózní spánek s vizí toho, že se již nikdy neprobudíte. Náladotvornost a atmosféra je nejsilnější karta, se kterou se tady hraje, tempa jsou stále podobná, ale ne nezajímavá. V několika chvílích sice kopák zrychlí, ovšem na výsledném dojmu to nic nemění, neboť zní jako zlověstné nabasované bublání. CD obsahuje šest kousků, které vás nenechají vydechnout. Nervní napětí a pocit skličující stísněnosti vás budou provázet od první do poslední skladby.

Co mi na  nahrávce výrazněji vadí je vokál, ve kterém je mnohdy cítit jistá nestabilita. Je znát, že Petr ještě nemá všechno to chrchlání plně pod kontrolou a hlas mu občas trochu přeskočí. I když mě i napadlo, že právě to byl účel. Zpěvy (řevy) jsou naštěstí v mnoha situacích upozaděny, navíc jich ve skladbách není nikterak přes míru, takže ona drobnost s hlasem příliš neruší. Poměrně odvážným krokem v podobné hudbě se v mých očích jeví čeština ve všech skladbách. Nicméně NUIT na tomto poli musím vyseknout poklonu. Emoční lyrické toky nebudí ani pocit dutosti, ani dojem kýčovitosti. Spíše působí jako niterné výpovědi, útržky myšlenek... Nejsilnější skladbou je pro mě čtyřka „Améba“. Jakmile se na začátku trochu rozproudí, nehezky si s vámi pohrává, nechává s vámi házet jako nestabilní loď v hlubokém oceánu uprostřed bouře. Až se vám z toho tlaku a neustálého cloumání točí hlava a dostáváte závrať. Vše korunuje závěr s tikajícím hodinovým strojem, který ukončuje celé utrpení jen proto, aby další skladba vymalovala ve vašich sluchovodech další tesknou dechberoucí zvukomalbu.

Dalas
10.2.2005

To já bych narozdil od Noisyho NUIT nikterak nezatracoval. Pravda, monotónní vokální/řevní linku by se jim dalo vytknout, ale jinak si myslím, že se jedná o poměrně svébytnou záležitost na pomezí několika hudebních proudů majících základ v hardcore. Vlivy třebas starších NEUROSIS jsou patrné a sem tam mi zazní i postupy například takových LVMEN. Smyčcové nástroje jsou využity účelně a jejich zvuk umně dotváří napjatou atmosféru, která svírá celou nahrávku. Potenciál kvalitativního růstu tady myslím je, takže ...

[7 / 10]

Noisy
9.2.2005

Albu „Lituus“ jsem věnoval hodně času a poctivě se snažil do téhle hudby vcítit, nezdar se dá chápat jako moje osobní selhání (podobně zaměřená hudba totiž bývá mým šálkem čaje) nebo jako nedokonalost samotného materiálu. Každopádně mám k tomuto albu spoustu výhrad, ze kterých vyplývá i moje slabší hodnocení. Většina nespokojenosti pramení ze subjektivního pocitu, jenže jinak to v tomto případě ani nejde. NUIT jsou totiž skupinou tvořící především nálady. O to smutnější je, že u mě z těch nálad nakonec převažuje pocit monotónnosti a chvilkové sevření v ponurých depresích se rychle ztrácí v pro mě rušivém zvukovém zpracování. Skladby se nevyvíjí tak jako třeba u ISIS, jen plavou na zčeřené hladině od břehu ke břehu, pozornost vzbuzujících vlnek moc není. A kapitola sama o sobě je vokál, hrubě nesourodý s hudbou, nevyzpívaný a náladově prázdný. Nejsem spokojen, je prostě příliš tenká hranice mezi jednoduchou náladovostí a jednotvárnou nudou. NUIT se v mém vnímání bohužel sklání k tomu druhému, přesto může stačit málo aby se přehoupli na druhou stranu linie dělící to běžné nezajímavé od poutavého zážitku, protože nebýt podle mě opravdu příšerného vokálu, asi bych to snášel mnohem lépe.

[4,5 / 10]