Znovuzrození MAYHEM za to vzali skutečně zostra a po skvělém mini „Wolf`s Lair Abyss“ a nepříliš povedeném videu „Live In Bischofswerda“ na nás po své reinkarnaci vyplivli taktéž svůj oficiální živák s názvem „Mediolanum Capta Est“. A že název „Milán jest dobyt“ tomuto kusu sedí jako papežovi ornát, na to vemte jed! Bez dlouhých analýz je nutno konstatovat, že MAYHEM se podařilo vydat skutečnou perlu mezi metalovými live nahrávkami.

Jejich dřívější počin „Live In Leipzig“, vydaný v roce 1993, je překonán po všech stránkách a stává se spíše dokumentem doby a památkou na Deada.

Ale dost už bylo keců! Nyní se přenesme zpět časem do sychravého milánského večera dne 2. listopadu 1998, do potemnělého sálu místního Rainbow Clubu, zavřeme oči a nechejme se unášet energetickými vlnami vytvořenými hudbou kvarteta černých havranů. Švitoření publika náhle ustává a těžký vzduch proříznou první údery všemi netrpělivě očekávaného intra „Silvester Anfang“! Napětí v sále dosahuje vrcholu a atmosféra se dá krájet. Bum, bum, trrrrrr, trrrrrrr, bum, bum. Intro pomalu doznívá a v slabé záři jediného svítícího reflektoru spatřujeme čtyři dlouhovlasé siluety prodírající se umělou mlhou na své palposty. Letmé hrábnutí do strun, lehké poskočení  kopáků, ostrý záblesk stroboskopů a do uší nás náhle udeří ostrá erupce úvodních riffů hymny „Deathcrush“, která rozpoutává pod pódiem hotové peklo!
V prudké záři světel se nám konečně zjevují v plné kráse. Maniac s černou páskou přes oči řve jako smrtelně raněný bizon, Necrobutcher hobluje svou basu, Blasphemer si vyřezává svoje party a zpoza baterie vykukuje střapatá hlava Hellhammerova, překrývaná neustále kmitajícími činely. Nástup jako hrom! „Dobrý večer, Itálie“, zdraví Maniac svým charismatickým a sugestivním hlasem nadšený sál a my víme, že dnes mu uvěříme naprosto vše. „Bůh je mrtev! Zemřel, když padli andělé“, uvádí Maniac poklidně se rozjíždějící „Fall of Seraphs“. Následuje stará klasika v podobě „Carnage“ a „Necrolustu“, jehož řezaný nástup nám vytrhává cáry kůže ze zad. Hrdinům II. světové války je věnována jako o závod uhánějící skladba „Ancient Skin“. Další věc Maniac ani neuvádí, neboť si ji vyžádá publikum samo.  Ledová balada „Freezing Moon“. Další pecka inspirovaná II. světovou válkou „Symbols of Bloodswords“ a my směřujeme k vrcholu dnešního večera! „Attila!!! Come on the stage, Attila…“, obrací se Maniac na chvilku k publiku zády. Co to?!? Že by? Anooooo! Na pódium vybíhá za doprovodu Hellhammerových kopáků sám Attila Csihar! „This is From the Dark Past“, uvádí Maniac nádherný duet v podání sebe sama a Attily Csihara. Maniacovi patří vyšší polohy, kdežto Attila dominuje v hlubších pasážích. Perfektně se doplňují a připravují nám neopakovatelný zážitek, naprosto pokořující veškerou produkci všech „tří tenorů“.  Attila odchází a Maniac si uvědomuje, že dnes večer přece hrají v Itálii a v Itálii sídlí kdo? (ona je to přece jen Itálie) No papež přece! Proč mu nevěnovat taky nějaký song? Tady je. „Chainsaw Gutsfuck“. Večer pomalu spěje k závěru. Maniac nám ještě odcituje něco od Mistra Nietzscheho, čímž odstartuje megarychlý opus magnum s názvem „I am Thy Labyrinth“, publikum si spolu s kapelou zahuláká refrén „Pure Fucking Armageddon“ a my pomalu procitáme.

MAYHEM tímto živákem připravili svým fanouškům skutečně fantastickou krmi. Všichni čtyři protagonisté se představili v perfektní formě a s minimem kiksů. Maniacův neopakovatelný vokál, připomínající tu skřehotavého skokana, tu jelena v říji a já nevím, co všechno, rezonuje v uších ještě dlouho po poslechu tohoto CD. Nevěřím, že tenhle chlap má v hrdle normální hlasivky. Ten tam stoprocentně musí mít voperována nějaká ocelová lanka. Nechápu, jak může s tímto způsobem zpěvu zvládnout koncert zvící půldruhé hodiny. Necrobutcher jako basák má vedle takových individualit velmi těžkou pozici, ale zvládl ji s naprostým přehledem a se svou podladěnou halapartnou (ve které snad měl místo strun dráty ze sousedova plotu) celou squadru bez problémů ukočíroval. Blasphemer? Naprosto suverénní výkon. Řízné riffy a trylkovaná sóla produkoval s nebývalou lehkostí a přesností. Kapitolou sama pro sebe je Hellhammer. Co tenhle chlapík provádí na bubenické sesli, to je něco úžasného. Při vší úctě k Trymovi, Frostovi, Petovi Sandovalovi a dalším musím konstatovat, že na metalové scéně není lepšího bicmena. Přesná, pestrá, uvolněná hra ve volnějších pasážích, bravurně zvládnuté skladby, ve kterých jede se všemi (čtyřmi) končetinami na plno od začátku až do konce („Ancient Skin“, „I am Thy Labyrinth“). Bravo pánové.

Abych nezapomněl! Na závěr je nutno pochváliti mistra zvukařského. Nazvučit takhle perfektně MAYHEM, to je skutečně nutno ocenit (slyšte průšvih v případě videa Live In Bischofswerda)! Leckomu možná může vadit zdánlivě poněkud potlačený zvuk kytary, ovšem díky této skutečnosti je možno si nerušeně vychutnat úder na  každičkou součástku bicí baterie i hutný lomoz basy.  MAYHEM dokazují, že jsou skutečně hudebníky par excellence, jen kdyby svůj talent neutápěli zhusta ve whisky a o to více makali. Že to jde, když se chce, dokázali na poslední řadovce „Grand Declaration of War“, kde se pustili do zkoumání dosud neprobádaných končin black metalu. Odpusťme jim, že si chtějí taky vydělat pár chechtáků („U.S. Legions“, „European Legions“) a těšme se na jejich další řádný studiový počin a případný koncert v ČR.