ICED EARTH. Co k nim říct? Mají štěstí jen co by se za nehet vešlo a ještě línějšího anděla strážného než já. Jejich vrtkavá kariéra je přímo protkaná nejrůznějšími omyly, nesrovnalostmi, nedotaženostmi a hlavně nekončícími personálními rošádami. I přesto, nebo snad právě proto, byla kapela i přes relativní nepřízeň osudu vždy schopna vyprodukovat kvalitní alba. Inu jak říká klasik : „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Něco na tom asi bude.
Když během minulého roku prosákla na veřejnost zpráva, že Matthew Barlow, člověk, který svým vynikajícím charismatickým vokálem zformoval zásadní alba kapely, odchází uprostřed nahrávání novinkového alba, zlomil jsem nad kapelou hůl. Ačkoli mám rád ICED EARTH i skladatelský rukopis (pravda, trochu kolovrátkový) tahouna Johna Shaffera, byl to právě Matt a jeho hluboký silový projev, co mě dokázalo ke kapele připoutat. Pravda, není možná oficiálně uznávaná pěvecká extraliga, ale já za sebe můžu s určitostí říct, že se nachází v první pětici mých nejoblíbenějších zpěváků metalové scény. Pro mě to byla tedy neoddiskutovatelná ztráta.
O to víc jsem ale překvapen z novinky, kde Matta nahradil kontroverzní Tim Owens. Jeho práci s JUDAS PRIEST samozřejmě znám a obě alba, která nazpíval, se mi opravdu upřímně nelíbí. Nikoliv však pro jeho zpěv. Naopak! Byl to právě on, kdo mohl JUDAS PRIEST zachránit a dát jim nový směr. Co ale nemohl, bylo vytáhnout kapelu z hluboké letargie a skladatelské impotence, do které po Halfordově odchodu upadla. Otázka ovšem zní: je toto schopen učinit pro ICED EARTH? Spíš ano. Ačkoliv v mých uších zkrátka nemůže být lepší než Matt, musím přiznat, že jeho vokální výkon na „The Glorious Burden“ dopadl mnohem lépe, než jsem očekával. A asi nejen já. Jeho zpěv se příjemně vznáší nad Shafferovými kontrastními riffy, síla s níž disponuje v hlase s klidem předčí deset navztekaných Hetfieldů a ve výškách v pohodě dohání i namachrované ječáky Halfordova formátu. A to všechno bez toho, aby vám nějak závratně někoho z nich připomínal. Čistota jeho hlasu je pravým opakem božského Matta a ukazuje ICED EARTH v trochu jiném světle. Skladby jsou nadýchanější, průsvitnější a vznosnější. Sice se tak mírně vytratila hutná a temná atmosféra alb předešlých, ovšem za cenu získání celkově přístupnějšího, hitovějšího a (nebojme se říct to slovo) komerčnějšího vyznění novinkového materiálu.
Hudebně se deska pohybuje zhruba v intencích „Something Wicked…“ z roku 1998. Ovšem s výše zmiňovanými atributy. Najdete zde klasické mrazivé sypačky typu singlové „The Reckoning“, epičtější hymnické skladby „Declaration Day“, nebo „Attila“. Hypermelodické „Waterloo“ (je vidět, že Maidni nejsou jen moje srdcovka) a „Valley Forge“ (tam pro změnu slyším GAMMA RAY – to bude asi tím názvem), krásné baladické dojáky „When The Eagle Cries“ (měla zůstat jen v akustické verzi, albová je o poznání horší) a nebo poněkud těžší vybrnkávačka „Hollow Man“, kterou ale pro změnu przní zcela infantilní refrén („nechci bejt děravej…“ – zazpívat tohle někdo česky, umístí se bezpochyby v čele shitoligové tabulky zábavovek hrající v českých brodech a hájích -podepsal sis ortel smrti, víme kde bydlíš... českobrodská kosanostra-). Trochu překvapivě může působit fakt, že se John Shaffer rozhodl tentokrát oprostit od fantasy témat a soustředil se na problematiku zcela pozemského rázu. A sice války. Nicméně nemohu říct, že by mi to bylo výrazně proti srsti. Dokonce mě to i postrčilo k tomu, že jsem otevřel učebnici dějepisu a chvilku zjišťoval, o čem že to vlastně hraje… Takže albu nemohu upřít i jisté morální a informační poselství. Co mu ale odepřít mohu, jsou dvě taktně zamlčené přetvrzené odrhovačky „Red Baron“ a „Greenface“, ze kterých půjdete opravdu od červené do zelena. Pro jinak vcelku kvalitní desku naprosto zbytečné skladby.
Třešnička na dortu má stejně jako na „Something Wicked…“ tři části shrnuté dokonce na jeden separátní kotouček. Trilogie nese název „Gettysburg (1863)“ a popisuje nejkrvavější bitvu americké občanské války, která de facto skoro válku i rozhodla. A stejně tak rozhoduje i konečné hodnocení tohoto alba. Skladba disponuje naprosto megalomanskou stopáží třiceti minut. Znalcům teď jistě zatrnulo, protože výhrůžka půlhodinového repeté pěti (byť vynikajících) riffů se vznáší až nebezpečně blízko. Klid. Nebyli by to ICED EARTH, aby nás v tom jen tak nechali. Ve chvíli, kdy už začne mít člověk pocit, že se riffový kulomet přece jen trochu zasekl, totiž přijde na řadu symfonický orchestr. Bez varování, bez reklamy, bez velkohubých frází „My jsme ta největší symfonická kapela na světě.“ Nic z toho. Ale přesto tam je. A hraje výtečně. Za jeho podpory se „Gettysburg“ v klidu může postavit čelem eposu „Dante’s Inferno“ z desky „Burnt Offerings“ (bez jeho přítomnosti už si tím ale nejsem tak jist). Pripočtu-li navíc Owensovy hlasivky ždímané k prasknutí a Shafferovu hutnou kytaru s bicími Richarda Christyho (dej mu Chucku věčnou slávu za to, co odvedl na Sound of Perserverence) v zádech…a když navíc ve třetí gradující části zazní ze záhrobí i hlas božského Matta, který se prolíná Owensovým frázováním, je čas udeřit čelem o zem.
Závěr je tedy krátký a jednoznačný. Iced Earth opět nezklamali. Nahráli album, které třebaže není nutně lepší, může hrdě stát vedle starší tvorby se ctí. A to i přes všechna má (ne)očekávání.
