Sobota
26.5.2018
Noční verze
 id
 heslo
Stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2017

Po letech hlásíme návrat k formátu souhrnných článků mapujících podle nás to zajímavé, co se na hudebním poli mimo primární záběr našeho webu stalo. Pochopitelně jako vždy ani tentokráte si nečiníme nároky na úplnost seznamu nebo, nedej bože, stanovování nějakých žebříčků toho nejlepšího za rok 2017. Prostě jsme během minulého roku zavadili o pár dobrých desek a jelikož jsme zároveň ani nedokázali mlčet, pokusili jsme se to všechno sepsat do těchto pár řádků.

Co nás tedy loni tak zaujalo? Bylo toho samozřejmě více, než byl schopen pojmout tento článek. Nicméně jsme se po zralé úvaze rozhodli pro níže uvedené desky. Zároveň jsme chtěli zachovat žánrovou pestrost a proto se do našeho elitního klubu dostaly jak desky rockové, tak například i hip hop, pop anebo v podobě skvělého návratu britských SLOWDIVE i zasněná kytarovka, nebo chcete-li shoegaze. Ignorovat jsme však nechtěli ani českou scénu, ze které jsme vybrali dvě stylově odlišné nahrávky.

THE WAR ON DRUGS

THE WAR ON DRUGS - A Deeper Understanding

Adam Granduciel je holt perfekcionista, který si se svými deskami dává načas. Ale právě díky tomu byl konec loňského léta tak příjemně melancholický. Čtvrté album jeho THE WAR ON DRUGS sice oproti skvělému předchůdci až takový progres nepřináší, ale přesto toto malé zastavení ve vývoji maximálně využívá k ještě promyšlenějšímu rozvinutí motivů z dob dávno minulých. Ne, toto není samoúčelné retro, jaké teď frčí ve velkém. Toto je nečekané a důkladně vyšperkované navázání tam, kde skončily sedmá a částečně i osmá dekáda minulého století. Těch vlivů se tady samozřejmě míchá mnohem více, ale ta nejdůležitější část – odkaz z dob, kdy zatraceně záleželo na zvuku a zvládnutí každého nástroje, tady jednoznačně vládne. Skladby až na pár výjimek prosté refrénů nechává Granduciel volně plynout a jen velmi pomalu gradovat a stejně trpělivý přístup očekává i od svých posluchačů. Krásné rockové ornamenty, které se budou oposlouchávat jen těžko, jsou zároveň i důvodem, proč kupovat vinylové desky nejen jako módní plezír. Jeden kamarád během poslechu tohoto alba prohlásil, že podobnou muziku bude do sebe s radostí tlačit v padesáti. Pravda, ale já jsem se už prostě nemohl dočkat.

Dalas

THE NATIONAL

THE NATIONAL - Sleep Well Beast

Když jsem sedmé album této sympatické kapely z amerického Ohia slyšel poprvé, rozhodně jsem neměl, díky nepříliš silným prvním dojmům, v úmyslu jej zahrnout do článku jako je tento. Leč, jak už u těchto lišáků chodí, opět to dopadlo. A proč tentokráte? V porovnání s předchůdcem mnohem méně chytlavější skladby subtilnější produkce zapouští drábky jen pozvolna a nenuceně, aby se nakonec za trpělivost jím věnovanou bohatě odměnily. „Sleep Well Beast“ je v porovnání s minulostí albem s méně rockovým soundem a sázkou spíše na jemnou elektroniku a pro THE NATIONAL již poměrně tradiční smyčce. Ty v souznění s typickými rockovými nástroji vytváří posluchačsky náročnější a přemýšlivou kolekci skladeb, jež sice nepostrádají i nějaký ten chytlavější hit, ale paradoxně to skupině sluší o něco lépe, když dá prostor poklidnější a zasmušilejší podobě hlasu Matta Berningera. Američané zkrátka opět trefují cíl, i když to tentokrát chvíli trvalo.

Dalas

VINCE STAPLES

VINCE STAPLES - Big Fish Theory

Když vydal svoje první EP „Hell Can Wait“, bylo mu sotva dvacet jedna let. Netrvalo dlouho a mluvilo se o něm jako o největším talentu amerického rapu, který s klidem může vyzvat na souboj Kendricka Lamara a v budoucnu i samotného Yeezuse. Samorostlá flow, cit pro originální beaty, zralé lyrics. Vince nezajímaly miliony na kontě, nablýskané káry ani prdelaté bitches. Rapoval o sobě, o rodině, o životě na okraji, o North Long Beach v Californii. Debut „Summertime 06“ byl skvostný, pro mainstream až moc inteligentní a svéhlavý, podobně jako celý Staples, který má nejspíš víc rozumu, než celé rapové crew dohromady. Straight edge, angažovaný, obyčejný černý kluk, který se nechlubí sportovní károu, protože jezdí vlakem a v rozhovorech působí až neuvěřitelně věcně a skromně. Jeho neústupnost potvrzuje i loňská deska „Big Fish Theory“. Nekompromisní beatové abstrakce z dílny nejprogresivnějších producentů, nepředvídatelná flow, tracky podchlazené a očesané o veškerou prudkou vášeň, agresi, nucenou euforii. Staples se stahuje do vlastního světa, ve kterém zarputile hledá dokonalost. Ne dokonalost, která kosí hitparády. Ale dokonalost, které rozumí především on sám. Posluchač zůstává stranou. „Big Fish Theory“ je studeně dokonalá nahrávka plná temných příběhů nespravedlnosti, sociální nerovnosti a přesných otázek. Lepší, svéhlavější a originálnější budete v loňské rapové produkci hledat těžko.

Marigold

SLOWDIVE

SLOWDIVE - Slowdive

Jeden z mála četných reunionů, který má smysl. Trvalo to bezmála dvě dekády, než se britští SLOWDIVE dali opět dohromady a i navzdory této dlouhé době navázali tam, kde v polovině devadesátých let tak náhle skončili. Jejich loňská deska přišla možná poněkud nenápadně a ruku v ruce s tím ani žádné veliké překvapení neskýtala, přesto dokáže v míře vrchovaté nabídnout všechny atributy jedinečné pro tuto pětici. Už to pochopitelně není tak mladícky vášnivé ani, s trochou nadsázky řečeno, naivní, ale ani vrásky na čele nedovolily skupině zanechat zasněných nálad a příjemné kytarové melodiky, v jejichž objetí se pokaždé necháme tak rádi hýčkat.

Dalas

WILEY

WILEY - Godfather

Rapový styl s názvem grime by bez něj a jeho instrumentálních eskibeats tráčků nejspíš nikdy nevznikl. Užil si svoje. Tvrdé beefy s různými crew, u kterých šlo o život. Desky, které měnily britskou garážovou scénu a přivedly na svět nekompromisní verbální kadenci, útočné studené breakbeaty a výpovědi ze společenské periferie. Ale taky koketérii s hlavní proudem, která vynesla jeho i grime na výsluní hitparád. „Godfather“ je deska, která stroze a přesně shrnuje všechno, čím kdy Wiley byl. Zároveň završuje grimeový triumvirát skvělých návratů – po znamenitém albu Wileyho kolegy z Roll Deep Crew Dizzee Rascala „Raskit“ a neméně kvalitní desce „Konichiwa“ jeho dědice Skepty, přichází sám kmotr žánru s konzistentní sbírkou svých lyrických i beatových skills. Symbolické je i to, že na téhle desce hostuje většina jeho bývalých nepřátel. Dává tak zřetelně najevo, kdo je tu boss. Wiley ze svého sonického kumbálu triumfálně přehlíží dobytá území a může v asi největším bangeru sezóny sebevědomě kázat: „Can´t go wrong, when it´s straight from the heart, you can´t go wrong.“ Žánr, který vyšel z garáže a užil si své místo na slunci, se na „Godfather“ vrací ke kořenům. Sice změněný, ale pořád real as fuck. 

Marigold

PACINO

PACINO - Půl litru země

Jsem nesmírně rád, že tradice české kytarovky i navzdory mé (trestuhodné) ztrátě pozornosti v posledních letech stále žije! Desítka temperamentních, úderných a šťavnatých skladeb alba „Půl litru země“ je zároveň pádným důkazem životaschopnosti klubových scén i mimo naše hlavní město. Nahrávka, která svým syrovým kytarovým zvukem a expresivním projevem Radomíra Szajtera asi každému připomene „zlaté“ období katalogu Silver Rocket, dokáže zároveň i v nemalé míře zprostředkovat živelnost koncertních představení PACINO. Ne, není to žádné zvedání rukavic hozených zahraniční produkcí ani další pokus o vývozní artikl. Nic víc, ale ani nic míň než autentická a divoká výpověď v rodném jazyce, podaná s úpřímností a v nesmlouvavém hudebním provedení. A to v tomto případě tedy rozhodně není málo!

Dalas

COLD COLD NIGHTS

COLD COLD NIGHTS - The Last Summer

To trochu jiný přístup volí COLD COLD NIGHTS. Frontman této pražské skupiny Jakub Jirásek po minimalistických začátcích v roli solitéra, jemuž na pódiu dělaly společnost toliko kytara a iPod, sice ani po letech příliš nezměnil obsah, zato forma v podobě této bohatě zaranžované nahrávky rozhodně prošla výraznou obměnou. Debutové album (po několika EP a splitkách) přináší silné odkazy k lo-fi písničkářství a post-rocku, kteréžto žánry mají sice svůj vrchol zájmu již nějaký ten pátek za sebou, ale které zároveň už jen z podstaty svého bytí nikdy nebudou ve své prapůvodné podobě krátkodobým trendem. Šest melancholických skladeb potěší různými zvukovými hrátkami a nezřídka velkolepým zvukem, jehož hlavní osu tvoří nezbytný kytarový základ. Kolem něj se pak slétají hejna různých dalších nástrojů, včetně opakovaně se ozývajícího trombónu, který často ještě zvýrazní posmutnělý feeling nahrávky. Přitom však ani na moment nepřestává jít o křehké a obyčejné písně, což skupina ke prospěchu věci ani nehodlá nijak zakrývat. Příjemné, nevtíravé, nenápadné a díky tomu i velmi návykové album.

Dalas

LORDE

LORDE - Melodrama

Bez mučení se přiznám, že pop jsem loni flákal a omezil se jenom na poslech singlů. S jednou výjimkou. Nesmírně talentovaná textařka, skladatelka a zpěvačka Ella Marija Lani Yelich-O´Connor alias Lorde mě utáhla na čistý heroin svého lehce unaveného, melancholického i přitažlivého teenage hlasu už na debutu „Pure Heroin“ a loni jsem si s ní užil další „Melodrama“. Už od první sloky „Green Light“, kde do klavíru začne notovat zcizovací banalitky ze života, se mi to v mozku spojilo znovu do čisté euforie. V hudbě Lorde chybí melancholická okázalosti i prvoplánová retro pompa, na kterých staví svůj ňuňu glamour Lana del Rey. Tohle album přitom neklame názvem. Nebojí se velkých slov, okázalých emocí, dokonce ani rozbolavělých klišé, které k tomu patří. Občas se svými refrény dostane na pokraj popové generičnosti, ale nikdy do ní nesklouzne naplno. Lorde je neobyčejně silná v komorních partech, i v tom, jak dokáže svoje texty podat. Ví, kdy se ztišit. Její smutek i nadšení jsou nakažlivé. Vlastní hudba je křehká, podmanivá, moderně zprodukovaná. „Melodrama“ je ale víc než jenom dobrý popový produkt. Jiná generace, jiné problémy, jiné kontexty – přesto mě Lorde dokáže vtáhnout do svého vnitřního světa a přimět věřit jednoduchým slovům a srozumitelným emocím. 

Marigold


-red-

Zveřejněno: 14.1.2018



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page