Sacha Baron Cohen je obdivuhodně trpělivý a důsledný. Se svými filmovými inkarnacemi proniká do veřejného prostoru a zpestřuje realitu fraškovitými výstupy svého bujného alter ega. S jistou mírou nadsázky by se dalo tvrdit, že právě drobné alotrie a mediální nepřístojnosti britského rapera Aliho G, kazašského novináře Borata či rakouského modela Bruna byly nakonec mnohem zajímavější než výsledný filmový koncept, který působil jako účelově poslepovaný sled více či méně povedených satirických skečů, v nichž se trefovaly nejrůznější stereotypy a vžitá společenská dogmata.

Skoro vůbec jako doopravdy

Generál Aladdin byl už na první pohled znatelně odlišný – na rozdíl od zcivilnělých inkarnací se dalo jen těžko očekávat, že by vousatý „Diktátor“ smyšlené země Wadiya mohl fungovat s obdobnou podvratnou uvěřitelností jako matlácký „kazašskoj“ reportér, nebo zženštilý rakouský eféb. Zkrátka: Aladdin je apriori filmovým konstruktem, ne vyfabulovanou postavou zpola autenticky působícího rozvraceče. Cohen a jeho dvorní režisér Larry Charles tak nutně museli opustit koncept skečových rošťáren, v nichž mnohdy jedna ze stran netuší, že se stává obětí velmi nekorektního žertu. „Diktátor“ je zkrátka a dobře „klasická“ filmová komedie, u které se divák už netáže, co je jenom jako, a co je doopravdy.

Překvapivě však ztráta dimenze skutečného veřejného pobuřování Cohenovu humoru nijak neublížila. Možná dokonce naopak: „Diktátor“ je v útoku na pilíře politické korektnosti a zesměšňování mediálních i společenských stereotypů ještě o kus dál než jeho předchozí snímky – i proto, že nemusí spoléhat na kouzlo náhody a nepředvídatelné reakce Cohenových obětí a může je dohrát do kýžených point.

Skoro jako film

Zároveň je o poznání filmovější. Už nejde jen o sled skečů pospojovaný do bizarní road movie či pofidérní přiteplené love story. Je to svým způsobem perverzní parafráze slavné komedie Johna Landise „Cesta do Ameriky“, v níž do země svobody proniká poslední Mohykán světových totalit, prožívá velmi bouřlivý vztah s americkou ženou i demokracií a takřka každým svým činem útočí na některé z pečlivě hájených tabu.

Larry Charles si tentokrát může zvesela vyšlápnout i na žánrové konvence – jednou z nejromantičtějších scén je ta, v níž hlavní hrdina objeví tajemství masturbace (konečně opravdová romantika pro muže), Aladdinova vyvolená je feministka se zarostlým podpaždím a jejich milostné vzplanutí má jeden z nejroztodivnějších rámců, jaké byly kdy na plátně k vidění. Film zároveň cíleně pošlapává morální očekávání diváků, kteří logicky předpokládají, že ten „křupan z Afriky“ se napraví, dostane rozum a pochopí, že žijeme v nejlepším z nejlepších systémů.

Rána přímo do věžáku

Parodie a velmi řízná satiričnost postihuje vše od genderových stereotypů přes mediální obraz třetího světa až po zakořeněný pocit strachu z odlišnosti, který definuje existenci západní civilizace. Na Cohenově humoru je nejvzácnější to, že je v jádru výbušně ikonoklastický, neusiluje o poučení či intelektuální propracovanost – je to primitivní, avšak naprosto dotažený a radikálně přeexponovaný terorismus vůči dobrému vkusu a vybraným mravům.

Svou neúctou k autoritám, hodnotám a ideologiím, jakožto i zálibou ve fekální a genitální tematice se blíží středověkému karnevalu, v němž se zcela obracejí póly světa. Takový humor je stejně neuctivý k islámskému fundamentalismu jako k ideologiím západu – a zastaví se až před samotným pojmem demokracie, jako by i tvůrci dobře věděli, že právě ona je jediným herním polem, na kterém se dají podnikat podobné heretické manévry.

Postavu Aladdina tak nelze jasně zaškatulkovat – není výsměchem islámu či konkrétní totalitě, je to mnohem spíše veselý soubor všemožných mediálních stereotypů, skrze něž vnímáme svoje „ideologické nepřátele“. „Diktátor“ je navzdory tématu totalitního vůdce mnohem neuctivější ke „svému světu“, než ke světu druhých, což v dnešní době harmonizujících a od reality odtržených selanek vskutku státnický počin.

„Diktátor“ rozhodně trpí nemocemi předchozích Cohenových filmů – především značnou nevyrovnaností kulometné kadence fórů, ale výpadky tempa kompenzuje větší semknutost a především báječná a očistná bláznivost vrcholných scén, v nichž se reflektují hluboko zakořeněné fobie i očividné praskliny v současném pojetí svobody. Film nás však nenutí mudrovat, relativizovat či moralizovat – humor je skutečnou dimenzí osvobození, v níž se posvátné pojmy i zakázané situace parodují s až dětinskou radostí.

Když Aladdinův dementní dvojník nechtěně polévá izraelskou delegaci vlastní močí a analytici amerického zpravodajského kanálu se pokoušejí zjevně absurdní situaci vykládat jako smysluplný politický akt, dotýká se „Diktátor“ velmi jednoduché esence své poetiky. Pokud se zdravý rozum chce vypořádat se zvrhlostí světa, absolutní a hrubá fraška byla, je a bude jednou z cest. Platí to už po staletí a vousatý „Diktátor“ Sachy Barona Cohen představuje další z krásných inkarnací iluze, že lidský smích je mocnější velkých dějin.