Fin de siècle. Stará doba předává žezlo nové a městem v srdci Evropy mašíruje moderna. Mizí křivolaké ulice, domky nevzhledných tvarů, hampejzy starého Josefova, vorařské nálevny... mizí duch středověké Prahy, její mýty a těžko vyslovitelné kouzlo. Pro zastánce probíhající asanace je to jen směsice krys, syfilidy, souchotin a smradu. Hnilobný vřed, který brání městu stát se zářivou metropolí grandiózního střihu.

Pro podivínského šlechtice hraběte Arca je to domov, jeho bizarní pevnost a náplň života. Děvky, absint, flinkání, pojídání heroického prášku (horké to novinky dr. Hofmana) a cinkání meči a kordy v sokolovně – hrabě žije vysněný život bezstarostného dekadenta, ne bohatý, ale zdaleka ne chudý, prostý povinností, zcela oddaný radostem života... a zejtra, zejtra kdožpak ví? Zejtra si lehnem do rakví. Obzvlášť když ruinami Starého Města obchází podivný přízrak Kleinfleisch, řečený Masíčko a krvavě morduje hraběti bývalé konkubíny...

Lesk a špína staré Prahy

„Lord Mord“ první čistě historický román jednoho z nejoriginálnějších současných českých prozaiků, Miloše Urbana. Už žádný přechod z minulosti do současnosti jako v „Hastrmanovi“, naopak celý děj zasazený v čase vysokých cylindrů, korzetů a fiakrů. Ale též česko-německých tahanic, protižidovských nálad a bezuzdného řádění radničních byrokratů, kteří budování nového města berou jako dokonalé koryto plné zlatého šrotu. Autor zůstává mistrem ve využívání reálií (dějiny heroinu, místopis Prahy zmizelé, české konspirace proti vídeňskému dvoru atd.), které umně skládá a vytváří hutnou a specifickou atmosféru doby. Hrabě Arco, který vše sděluje v Urbanově oblíbené ich-formě, využívá noblesně archaickou češtinu, v níž si knižnost konce století podává ruku s šibeničním humorem dekadence. Místy stylizace nechtěně sklouzavá k příliš současným prostředkům, ale povětšinou se jazyk „Lorda Morda“ drží v šlechtickém odstupu od literárního slovníku dneška.

Výtečný román, slabší satira

Miloš Urban protentokrát vynechal z rovnice silný konspirativní příběh a pracuje se stejně volnou zápletkou, která rámovala „Sedmikostelí“. Plynulý běh života vypravěče je přeplněn roztodivnými epizodkami, retrospektivami a popisy, přičemž hororové a detektivní prvky se vynořují jaksi mimoděk, aby v závěru zformovaly celkem slušný veletoč zvratů. Navzdory určité nezřízenosti a bezbřehosti „Lord Mord“ neztrácí tlak pod kotlem a veze čtenáře především svou dokonalou evokací atmosféry dnes již pouze nejasně tušené Prahy, Prahy Jakuba Schikanedra, Viléma Mrštíka, Gustava Meyerinka, kurev, vorařů, souchotinářů a dalších existencí. Půvab dávno zašlých míst, vybledlých tváří a jakési idealizované podoby šlechtického štramáka Urbanovi svědčí a umí ho prodat jako žádný současný spisovatel. Myšlenkově se nevzdaluje z hájemství, které si vyznačil ve svých vrcholných raných románech, pouze ještě radikálněji hájí ústy Arca staré hodnoty proti hrabivé moderně. Přesah k dnešnímu stavu je zcela zřetelný. Potkáváme zkorumpované radní Bürgera a Meistera (sesaďte si je v jednu postavu a budete mít jasno), radního Richtera a i plamenná aktualizace Mrštíkova protestu proti asanaci „Bestia Triumphans“ zcela jasně píchá prstem do současnosti. V politické satiře je Urban místy naivně neohrabaný a až zbytečně adresný, nicméně pro tu dokonalou dekadentní stylizaci mu lze snadno odpustit.

„Lord Mord“ je knihou nádhernou zvenčí i zevnitř. Grafické řešení Pavla Růta dokonale zapadá do zešeřelých nálad textu a Urbanova slova svádí ke snění o byvších lidech a městě, nad jehož ostatky denně nevšímavě chodíme, se silou nebývalou. Evokují hořkosladkou příchuť poezie Hlaváčkovy a prózy Karáska ze Lvovic, samozřejmě důkladně připepřenou Urbanovou zálibou v gotickém románu, hororu, detektivce, braku a pornografii. Duch „Hastrmana“ i „Sedmikostelí“ znovu ožívá a vrací se autorovy milované motivy i již několikrát vyřčené myšlenky – to však k Urbanově psaní neodmyslitelně patří. Pro mě český román roku.