Zborcený svět lidských bolestí, niterných traumat, šílených snů a představ byl odedávna inspirací k vytváření fantastických paralelních světů zrůd a monster, ať už v podobě samotného ďábla, mýtických bytostí nebo hrůzných draků a krvelačných příšer. Necronomicon světa skrytého běžným pohledům prýštil z fantazie tvůrců ve formách literárních (například Lovecraftův „Necronomicon“) i výtvarných (vzpomeňme na holandského malíře Hieronyma Bosche). Moderní svět plný technologií a strojů má své příšery v umění také, má totiž svého H. R. Gigera, jehož díla je možné v současné době vidět v Praze na výstavě, která je umístěna v Národním technickém muzeu. Tento švýcarský výtvarník posedlý vizemi zvráceného prorůstání organiky a mechaniky, tvůrce biomechanického hororového světa, je dnes doslova kultem, který je kopírován i vykrádán a přestože z pohledu uměleckého je Giger nezařaditelně vybočující, jeho jméno je dnes vlastně již stylem. Jen výčet hlavních děl by naplnil více než jeden článek, připomenu pro příklad díla „Atomkinder“ (Atomové děti), „Birth Machine“ (Stroj na rození dětí), „The Spell“ (Kletba), dále obrazy inspirované tváří své dlouholeté přítelkyně Li, knihu hororových vizí „Necronomicon“, výtvarné práce pro filmy z nichž nejvýznamnějším je „Vetřelec“, a mohlo by se pokračovat dál a dál. Giger vždy disponovat širokým záběrem svých uměleckých aktivit. Představuje nejen malíře, grafika a sochaře, ale též osobitého designéra, vždyť také jako designér v době svého mládí pracoval. Strašidelné interiéry a především originální nábytek temně mystického stylu je neodmyslitelnou součástí jeho tvorby. Své schopnosti vytvářet působivé interiéry ostatně dokázal právě v mnohých filmech, fantastickou pověst však mají i jeho muzea a bary. Ukázka unikátního nábytku je na pražské výstavě samozřejmě zastoupena.

Ani Giger a hudba není spojení nepatřičné, vždyť při tvorbě svých děl prý často hudbu poslouchal, převážně sice jazzovou, ale i vazby na rockovou a metalovou hudbu jsou známou věcí. Už v sedmdesátých letech stvořil přímo na zakázku obal k albu EMERSON, LAKE AND PALMER „Brain Salad Surgery“ a známá je i jeho spolupráce s Debbie Harry, zpěvačkou BLONDIES. Motiv z knihy „Necronomikon“ zdobí obálku alba skupiny NECRONOMICON, později se Gigerova díla objevují například i na deskách CELTIC FROST, ATROCITY a CARCASS. I další skupiny využívají Gigerových prací na obalech svých alb, často i zcela pirátsky, bez svolení samotného autora. Ani vykrádání, napodobování a kopírování však Gigera nijak neznechutilo a nerezignoval ani na spolupráci s hudebním světem, na zakázku totiž vytvořil pro Jonathana Davise z KORN specificky figurálně tvarovaný stojan na mikrofon (ten můžete na výstavě kromě jiného také vidět). Stojan i fotografie Jonathana s Gigerem jsou dnes ostatně známým promo artefaktem vývoje této americké skupiny.

Ale pojďme už konečně k vlastnímu uspořádání výstavy. Ta je koncipována do dvou celků z nichž jeden je „Příběh člověka“, jakási křížová cesta lidského zrození, marného vyrůstání do dospělosti plné fantaskních vizí, neuskutečněné touhy, deformačních halucinací plných sexu a strachu ze zrůd do kterých se mohou transformovat třeba i naši domácí mazlíčci. Giger zde zhmotňuje oblast podvědomého strachu z neznáma, který se objevuje v našich snech v podobě zvrácenou fantazií vykreslovaných příšer, nebezpečně zborcených prostředí a klaustrofobických prostor. Jeho pokřivené bytosti nebytosti působí sugestivním dojmem oživlých zkamenělin a i neživé předměty a industriálně laděná prostředí jsou většinou v jeho podání zaoblována do živoucí kyprosti tvarů. Ty však nevyzařují veselost fyzičnosti, ale naopak dýchají pochmurnou bolestí trpících organismů, které propleteny s futuristickými náměty vytvářejí onen osobitý obraz Gigerova světa. Do tohoto konceptu zapadá i na výstavě prezentovaná známá mechanická plastika „Birth machine“, která sugestivním způsobem ukazuje rodícího se člověka jako projektil čekající na svůj výstřel do života. Na druhé straně upoutá téma popelářských vozů naznačujících kam všichni ve výsledku spějeme.

Z Gigerových obrazů a děl však kromě fantaskní pochmurnosti a časté morbidnosti vyzařuje i silný sexuální tón, téměř na každém obrazu lze najít nějaký ten pokřivený a mnohdy zmechanizovaný falický symbol. Kromě zrůdných příšer umí tento umělec vystihnout i oduševnělou krásu ženské tváře a sílu jeho obrazům často dává právě kombinace přirozených křivek lidského těla s hororovými kulisami depresivních prostředí a dalších „rekvizit“. Zobrazení penisu je v jeho výjevech překvapivě přirozeným prvkem zvýrazňujícím absurdní psychopatičnost těchto vizí. Na výstavě je k vidění i pornografický obraz hromadné kopulace, samozřejmě v osobitém podání, které ke Gigerovi neodmyslitelně patří.

Druhá část výstavy je „Příběh biomechanoidů“, tvorů, které Giger stvořil jako vtělení živoucích strojů bez morálky, jako koexistenci mechanické funkčnosti s živočišností pudově hnaných, přesto přemýšlivých bytostí žijících ve světě fantasy a hororu. Značnou část obrazů, plastik i nákresů v této části samozřejmě tvoří tematika Vetřelce, příšery původně stvořené pro Necronomicon, známé však díky transformaci do filmové mimozemské zrůdy, která Gigerovi vynesla popularitu mezi širokou veřejností. Gigerovy kulisy a výtvarné návrhy pro filmy jsou ostatně jednou ze stěžejních oblastí tvorby tohoto švýcarského umělce (na výstavě můžete vidět například i obrazy k filmu „Poltergaist II“). Tato oblast představuje onu část masové prezentace díky které se Giger stal doslova slavným, to z něj v kombinaci s jeho poněkud excentrickým vystupováním tvoří osobnost pro mnohé jedince velmi fascinující.

Shrneme-li tedy celou Gigerovu působivou tvorbu, můžeme dnes s trochou nadsázky mluvit o tomto umělci jako o současné pop ikoně fantasy hororové tvorby, která v sobě nese znatelný odkaz surrealismu převedeného však paradoxně do fantasticky realistického biomechanického světa často vytvořeného airbrushovou technikou. Technika airbrush je totiž u Gigera tím nejčastějším způsobem tvorby, vždyť to byl právě on, kdo ji dovedl k takové dokonalosti. To samozřejmě v kombinaci se zaměřením jeho námětů způsobuje jisté pohrdání ze strany skutečných umělců a znalců, nám normálním lidem však myslím může být úplně jedno, jak to vnímá nějaký odborník. Pokud jste ochotni vstřebat do extrému se hroutící „odvrácenou“ stranu umění, je Giger přesně tím tvůrcem, který může zapůsobit na vaše vnímání nebývalou silou své osobité morbidnosti, ale i poněkud melancholicky zvrácené zasněnosti.

PS: Celou výstavu doprovází další akce jako projekce spousty filmů a návštěvy osobností s Gigerem spjatých. Bližší informace naleznete na stránkách www.giger.cz. Všem kdo by se rádi o švýcarském držiteli Oskara dozvěděli podrobnosti, ať už z oblasti jeho díla nebo i po stránce jeho zvláštní, temnotou a magií posedlé duše, těm mohu doporučit například knihu „HR Giger ARh+“, která u nás vyšla v nakladatelství Slovart.

Fotografie a reprodukce jsou převzaty ze stránek www.giger.com a www.hrgiger.com.

Pavel
19.4.2005

K Noisyho a RIPovým vyčerpávajícím postřehům snad jen pár poznámek. Vedle tradičních biomechanických tematických celků jako současného středobodu Gigerovy tvorby stojí za pozornost i ukázky jeho ranných děl, která se po technické, ale i obsahové stránce vyznačují pouze drobnými náznaky pozdějšího charakteristikého rukopisu a dokumentují tak v kontextu celého díla jeho hledání. Pro mně osobně pak byly velmi zajímavé oleje z celku "Průchody" nebo drobné, téměř schematické perokresby, z nichž oproti preciznosti velkých airbrushových formátů čiší autorova bezprostřední expresivita a výraznější příklon k přímočarým surrealistickým vizím. To samé lze říci i drobných skicách k větším projektům, často s vepsanými poznámkami nebo ukázkách několika autorských plakátů navržených pro různé výstavy. To, že se expozice neomezila pouze na aktuální tvorbu, ale ukázala snahu provést kontextuální průřez celou umělcovou dráhou, hodnotím jako velké plus.

RIP
19.4.2005

Ke skvělému a vyčerpávajícímu Noisyho článku bych měl jen několik svých postřehů. Giger je jedním z mých nejoblíbenějších žijících umělců dnešního výtvarného světa. Zosobňuje pro mne prudce talentované spojení geniality s šílenstvím - podobou roli na poli hudby pro mne představuje osobnost Mika Pattona.

V článku není zmíněna tvorba, kterou si Giger získal mnohý lid z raně herního světa, například spoluprací na dvou, po grafické a atmosférické stránce v té době fenomenálních, klasických adventurách s názvem „Dark Seed.

Však již k expozici samotné. Hybridní obrazové konstrukce plné ocelových expresí mají tendenci diváka pohlcovat a často vás na podvěsku mozkovém zašimrá otázka, s jakými pohnutkami vlastně Giger pracuje. Proč tvoří to, co vidíte. Co ho k tomu nutí… Jedním z největších zážitků je krychle, do níž vstoupíte otvorem ve tvaru sarkofágu. Stěny šestistěnu jsou pomalovány biomechanickými výjevy a fakt, že se nacházíte v prostoru, kde není nic jiného než Gigerovy úchylné vize, je zajímavou a deprimující hříčkou, kterou s divákem umělec rozehrává. Tak trochu jsem doufal, že v expozici naleznu i nějakou kompletnější ukázku Gigerových monstrózních exteriérů – ale bohužel krom dvou stolů s křesly nic takového k vidění není. Nezbývá než navštívit například Giger-bar v Churu. Vše ale bohatě nahrazují četné plastiky, skicy, vtipné perokresby a hlavně několik málo barevných obrazů. Ty působí v záplavě biomechanické šedi jako brány do úplně jiného světa, ačkoliv se tematicky příliš neliší. Snad právě proto, že se sytějšími a křiklavějšími barvami Giger příliš nepracuje, vás dokáže jejich užití o to víc vnitřně rozsekat. Výstava jako celek však předčila má očekávání a ačkoliv jsme se snažili chvátat, nakonec jsme s Noisym v areálu strávili hodně přes dvě hodiny.