Úterý
17.7.2018
Denní verze
 id
 heslo

BLACK SABBATH
Black Sabbath (1970)
Paranoid (1970)
Master of Reality (1971)
Volume 4 (1972)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Sabotage (1975)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Technical Ecstasy (1976)
Never Say Die! (1978)
Heaven & Hell (1980)
Mob Rules (1981)
Live Evil (1982)
Born Again (1983)
Seventh Star (1986)
The Eternal Idol (1987)
Headless Cross (1989)
Tyr (1990)
Dehumanizer (1992)
Cross Purposes (1994)
Cross Purposes Live (1995)
Forbidden (1995)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Reunion (Live) (1998)
Past Lives (Live) (2002)
Symptom Of The Universe (Best Of) (2002)
Megalomania Architect (2004)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
The Best Of (2005)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Live At Hammersmith Odeon (2007)
13 (2013)

KORN
Korn (1994)
Life Is Peachy (1996)
Follow The Leader (1998)
Issues (1999)
Untouchables (2002)
Take A Look In The Mirror (2004)
Greatest Hits Vol. 1 (2004)
See You On The Other Side (2005)
Live & Rare (2006)
Unplugged (2007)
Untitled (2007)
III – Remember Who You Are (2010)
The Path Of Totality (2011)
The Paradigm Shift (2013)
The Serenity Of Suffering (2016)

MOTÖRHEAD
Motörhead (1977)
Overkill (1979)
Bomber (1979)
Ace Of Spades (1980)
No Sleep ´Til Hammersmith (Live) (1981)
Iron Fist (1982)
Another Perfect Day (1983)
No Remorse (1984)
Orgasmatron (1986)
Rock´n´roll (1987)
Nö Sleep At All (Live) (1988)
1916 (1991)
March Ör Die (1992)
Bastards (1993)
Sacrifice (1995)
Overnight Sensation (1996)
Snake Bite Love (1998)
Everything Louder Than Everyone Else (Live) (1999)
We Are Motörhead! (2000)
Hammered (2002)
Live At Brixton Academy (Live) (2003)
Inferno (2004)
Kiss Of Death (2006)
Motörizer (2008)
The Wörld Is Yours (2010)

OZZY OSBOURNE, HOLLYWOOD VAMPIRES - Praha, Letiště Letňany – 13. června 2018

Soumrak rockových a metalových dinosaurů začíná pomalu ale jistě nabírat na síle. A i když mnozí z nich se tomu aktivně a kolikrát i velmi úspěšně brání (vezměme příklad u Alice Coopera níže), nikdo z nich čas nezastaví a bude zkrátka muset dříve či později ustoupit z pódií – i když to samozřejmě neznamená i ústup ze slávy. A tak i slovutný Ozzy Osbourne, jedna z největších světových postav tvrdé hudby, už přemýšlí nad důchodem.

Nijak do něj, pravda, nespěchá, vždyť jeho aktuální „No More Tours 2“ alias definitivně poslední rozlučkové turné má trvat až do roku 2020 a i pak „Madman“ slibuje namátkově vystoupit. Ale je zjevné, že takto po rodných BLACK SABBATH ukládá na věčnost i svou sólovou kariéru, která vždy patřila k těm nejzajímavějším příběhům, které kdy svět heavy metalu napsal.

Ukládání v Praze pak bylo nesmírně stylové. Nechybělo prakticky nic, na co byli Ozzyho fanoušci v posledních létech zvyklí, snad jen ten o hlavu kratší netopýr se nekonal. Do doprovodné kapely se navíc vrátil Zakk Wylde, což dozajista zrychlilo nejeden srdeční tep a koncert se na to konto zdál být příslibem opravdu důstojného vzpomínání.

HOLLYWOOD VAMPIRES

Ještě před tím ale bylo nutné přetrpět předkapely. Španěly LORDS OF BLACK ani sólový projekt Jonathana Davise z KORN jsem spolehlivě nestihl, ale myslím, že bych je býval s klidem vyměnil za HOLLYWOOD VAMPIRES, projekt starých (Johnny Depp promine) pánů, kteří hrají cover verze hitů dávno mrtvých rockerů. V hlavní roli Alice Cooper a Joe Perry (AEROSMITH), kteří si pozvali partičku muzikantů a hrají si jen tak pro zábavu, bez aspirace na vlastní tvorbu. Zcela jistě se najdou tací, které to pobavilo, ovšem mě to přijde jako velmi laciné. Nebýt toho, že jsou zaštítěni zvučnými jmény, byli by hollywoodští vampýři jen prachsprostým revivalem, kterých je všude dvanáct do tuctu. A revival předskakující slovutnému Ozzymu na jeho rozlučce? Hm, spíš patetické…

Krátce před půl devátou večerní tomu všemu ale byl konec, neboť po zrychleném promítnutí momentek z celého jeho života před natěšený pětatřicetitisícový dav nastoupil osobně John Michael „Ozzy“ Osbourne, v prosinci již sedmdesátiletý, a krátkým a stručným prohlášením „Let The Madness Begin“ rozpoutal ten výjimečný zážitek. V úvodní „Bark At The Moon“ se ještě hlasově trochu hledal, ale jakmile jsme přešli k „Mr. Crowley“, už to byl zase ten starý dobrý Ozzy. Frenetické potleskávání, burcování a pobíhání sem tam po pódiu k tomu bylo naprostou samozřejmostí, stejně jako výkon doprovodného bandu, v němž se kromě zmíněného šestistrunného dřevorubce v zeleném kiltu skvěli ještě klávesák Adam Wakeman, baskytarista Rob „Blasko“ Nicholson a zejména energií prýštící bubeník Tommy Clufetos.

Obrázek2

Setlist sázel na jistotu, to bylo dlouho dopředu jasné, a tak si fanoušek mohl ještě jednou a zblízka osahat ty největší pecky, které lemovaly Ozzyho vlastní kariéru. Přišla ovšem řada i na tři věci z repertoáru BLACK SABBATH („Fairies Wear Boots“, „War Pigs“ a nezbytný „Paranoid“) a to bylo něco, co mi připadalo docela zbytečné. Se svojí mateřskou kapelou se již „Madman“ rozloučil více než důstojně, tak proč jí plete do své neméně úspěšné sólové dráhy? „Waiting For Darkness“, „The Ultimate Sin“ nebo třeba zdaleka nejmladší „Let Me Hear Your Scream“ by na jejich místě zazářily určitě mnohem více a stejně tak by, myslím, mnohem více zazářily v jejich průběhu i oči všech přítomných.

Hodinu a půl dlouhé zhmotnění zážitkového poukazu do Ozzylandu zhruba v jeho půlce přerušily povinné sólové onanie, během nichž si hlavní hvězda odešla odfouknout do zákulisí. To je celkem pochopitelné, i když si dovolím připomenout, že třeba takový Rob Halford nic takového stále ještě nemá zapotřebí. Co mě ale znovu zamrzelo, bylo medley ze skladeb „Miracle Man“, „Crazy Babies“, „Desire“ a „Perry Mason“ chvilku před tím – bylo totiž čistě instrumentální, takže Ozzymu prodloužilo čas k oddychu, ale nás ostatní připravilo o jeho jedinečný hlas alespoň v úryvcích těchto skladeb, bohužel. K uzoufání bylo zejména Wyldeovo nekonečné pidlikání jediného motivu stále dokola a po něm i sólo na bicí Tommyho Clufetose, i když uznávám, že to mělo alespoň své kouzlo. Způsob, jakým tenhle šlachovitý pořízek hraje na svůj nástroj, totiž tak, že zvedá obě paličky neuvěřitelně vysoko a ve svých úderech je opravdu vizuálně mimořádně úderný, je pozoruhodný, a tak i pohled na jeho sólové snažení byl nakonec celkem zajímavý.

OZZY OSBOURNE

V pravou chvíli se nicméně znovu zjevil odpočatý Ozzák (mimochodem, řekl bych, že tahle přezdívka bude u nás, alespoň v metalových kruzích, hodně často užívanou), aby ve finále celého koncertu odpálil skutečně to nejlepší, co má na krámě. Fantastickému konci, kde už bylo všechno, jak má být, vévodila nádherná „Shot In The Dark“, a když přišel čas „Mama, I´m Coming Home“, zazpívalo si s Mistrem celé letiště. Dokonalé souznění těch na pódiu i těch pod ním jen dokreslil drobný fórek, při němž Ozzy koukl Zakkovi pod sukni a pak ukazoval délku toho, co tam viděl. A když dozněl i „Paranoid“, jeden málem nevěděl, jak naložit se svými aktuálními pocity. Radost a naplnění nebo naopak nostalgie a smutek? Ale pro ten okamžik to přece jen nebylo třeba řešit – se vším se člověk bude muset jednou smířit, ale teď, teď  v sobě nechme ještě dlouho doznívat to krásné echo, které zní, když se Ozzy Osbourne pořádně opře do mikrofonu, a o ničem dalším vůbec nepřemýšlejme.

Setlist: Bark at the Moon, Mr. Crowley, I Don´t Know, Fairies Wear Boots, Suicide Solution, No More Tears, Road to Nowhere, War Pigs, Miracle Man / Crazy Babies / Desire / Perry Mason instrumental medley, sólo na kytaru, sólo na bicí, I Don´t Want to Change the World, Shot in the Dark, Crazy Train, Mama, I´m Coming Home, Paranoid

OZZY OSBOURNE


Louis

Zveřejněno: 16.6.2018

WWW odkaz:


s osobností OZZY OSBOURNE:

s kapelou BLACK SABBATH:

s kapelou KORN:
KORN - Korn [Deadmann]

s kapelou MOTÖRHEAD:

s osobností ALICE COOPER:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page