Úterý
26.9.2017
Denní verze
 id
 heslo

CARCASS
Reek Of Putrefaction (1988)
Symphonies Of Sickness (1989)
Necroticism - Descanting The Insalubrious (1991)
Tools Of The Trade (EP) (1992)
Heartwork (1993)
Swansong (1996)
Wake Up And Smell The ... Carcass (Best Of) (1996)
Best of Carcass (1998)
Choice Cuts (2004)
Surgical Steel (2013)

CLAWFINGER
Deaf Dumb Blind (1993)
Use Your Brain (1995)
Clawfinger (1997)
A Whole Lot Of Nothing (2001)
Zeros & Heroes (2003)
Hate Yourself With Style (2005)
Life Will Kill You (2007)

ELECTRIC WIZARD
Electric Wizard (1995)
Chrono.naut (EP) (1996)
Come My Fanatics... (1997)
Electric Wizard/Our Haunted Kingdom (split) (1997)
Electric Wizard/Orange Goblin (split) (1997)
Supercoven (EP) (1998)
Dopethrone (2000)
Let Us Prey (2002)
We Live (2004)
Witchcult Today (2007)
Black Masses (2010)

ELUVEITIE
Vên (EP) (2003)
Spirit (2006)
Slania (2008)
Evocation I: The Arcane Dominion (2009)
Everything Remains (As It Never Was) (2010)
Helvetios (2012)

SACRED REICH
Draining You Of Life (EP) (1986)
Ignorance (1987)
Surf Nicaragua (EP) (1988)
Alive At The Dynamo - live (EP) (1989)
The American Way (1990)
A Question (EP) (1991)
Independent (1993)
Heal (1996)
Still Ignorant: Live Best Of...1987-1997 (1997)

TRIVIUM
Trivium (EP) (2003)
Ember To Inferno (2003)
Ascendancy (2005)
The Crusade (2006)
Shogun (2008)
In Waves (2011)

BRUTAL ASSAULT 2017 - (Ne)ztraceno v brutálním lijáku (den třetí)

Celou noc nás skrápí déšť. Koncert TEETHGRINDER se poté odehrává za atmosféry, jakou jen tak nezapomenu. Ačkoliv bude za chvíli poledne, je pološero, pódium ozařují rudé lampy a před ním se krčí pestrobarevná změť oddaných pláštěnek. Kapela sama hraje jako o život. Okolí plné zmaru, bahna, lezavé nepřívětivosti a deprese. Do toho hřmí divoká směsice grindcoru, death metalu, crustu a powerviolence. Tato německá naděje mě koncertně už několikrát potěšila v klubu a jednou na Obscene Extreme, díky této kulise však koncert nemá chybu. Evropská naděje extrémní scény opět dokázala, že roste a její koncerty jsou čím dál tím lepší.

 TEETHGRINDER

Slovenský DOOMAS z desek moc nemusím, jejich koncert je však sebejistou přehlídkou toho nejlepšího, co se na Slovensku na pomezí death a doom metalu urodilo. Déšť opět dokresluje atmosféru, i když už není tak magická, jako před pár chvílemi.
 
DOOMAS

Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy živě viděl nějakou Moldavskou kapelu. Vybavuje se mi jedna na dobře ukrytém lesním festivale ve Slovinsku. O existenci nu-metalových INFECTED RAIN jsem věděl od jejich poslední klubové zastávky v Praze a studiově šlo o průměrný příspěvek do zanikajícího žánru. Ačkoliv se zdá, že se svým žánrovým zařazením to budou mít na Brutal Assaultu těžké, mají tajnou zbraň. Tou je zpěvačka Lena, která má po prvních vteřinách publikum v hrsti a může si s ním dělat, co chce. Nešetří pózováním na scéně a je si dobře vědoma toho, jak pracovat s majoritně pánským publikem.
 
INFECTED RAIN
  
INFECTED RAIN
 
INFECTED RAIN
 
INFECTED RAIN
 
INFECTED RAIN
 
FIRST BLOOD předvádí řemeslně skvěle zvládnutou hardcoreovou rozcvičku. Houpavý set, ve kterém si mosheři zadovádějí, a jedno triko nezůstává suché. Tipnul bych si, že pokud byste SKYWALKER před rokem řekli, že před nimi budou na Brutal Assaultu hrát FIRST BLOOD, odpověděli by vám, že jste se zbláznili. A to ačkoliv už dlouho reprezentují to nejlepší, co jde na poli melodického hardcore u nás najít. V přímého porovnání s FIRST BLOOD nepůsobí jako chudý příbuzný, koncert je plný energie a hardcoreové zaťatosti. V tomto ohledu parádní vystoupení. Trochu mi vadí násilné hecování a otázky mi stále vyvstávají nad tím, proč kapela, která otevřeně prezentuje značky jako Monster, musí mít zagafovanou značku zesilovače?
  
FIRST BLOOD
 
FIRST BLOOD
 
SKYWALKER
 
SKYWALKER
 
SKYWALKER
 
CROWBAR s navrátivším se kozlobradým šedivákem v sestavě. Todd Strange je zpět po šesti letech a je to vidět, slyšet i cítit. Zvuk, řádně přiživený jeho Warwickem, je hutným neprostupným betonovým monolitem, a to CROWBAR svědčí víc, něž cokoliv jiného. I Kirk vypadá, že se baví. Z mého pohledu rozhodně jeden z nejlepších koncertů z pomalejších valivých kapel. Začátek mě trochu znejistí novým albem prostřednictvím skladby „I Am The Sorm“, ale pak už se naštěstí vrací k osvědčené klasické tvorbě, například z raně devadesátkové desky „Crowbar“.
 
CROWBAR
 
CROWBAR
 
CROWBAR
 
GRAVEWORM
 
GRAVEWORM
 
GRAVEWORM
 
Deathmetalové modernisty ULCERATE jsem před více jak dvěma roky viděl v klubu a byl to naprosto fenomenální koncert. Na větší scéně mají trochu problém v tom, že to není úplně kapela ke koukání, ale spíš k poslechu. A bohužel, ten poslech se tu příliš nepotkává s tím, jak je koncert nazvučen. Kytara a basa se vzájemně mažou v nečitelnou masu zvuku a to této trojce fakt neprospívá. Nejdříve bloudím po stanu ve snaze najít nějaké místo s rozumným zvukem a nakonec mám po zbytek koncertu zacpané uši, což alespoň trochu dokáže vyčistit zvuk kytary a basy. Na tento koncert jsem se fakt těšil, ale kdo neměl ucpávky, ten si to moc neužil. 
 ULCERATE
 
Při jejich setu začíná slejvák, který mě uvěznil ve stanu, ale vlastně taky dobře, protože THE CROWN za to rozhodně stojí. Překvapilo, s jakým nasazením a suverenitou se do toho Švédi opírají. Tvrdé thrashové atributy tu humpolácky válcují umírněnější prvky melodického death metalu a tak si z koncertu nakonec odnáším ten nejlepší dojem a odškrtnuté další velké deathmetalové jméno, se kterým jsem prozatím neměl tu čest živě. (RIP)
 
THE CROWN

THE CROWN

Legenda thrashových devadesátek, SACRED REICH. Pro někoho malá, pro někoho velká. A pro někoho dalšího OPRAVDU VELKÁ. Zpráva, že se objeví na letošním BA, mě naplnila nevýslovným očekáváním. Co mě naopak nenaplnilo vůbec, byl pohled nad „Jägermeister Stage“ v okamžiku, kdy se arizonští chasníci chystali hrábnout do strun. Takovou předzvěst apokalypsy jsem snad ještě na opravdovém nebi neviděl. A zatímco leckdo by asi podobnou kulisu bral, její reálná podoba si nečinila servítky. Mokré bylo rázem všechno a všichni a kdo se nestihl schovat, musel nejspíš do převlékárny. V porovnání s cca 10 km vzdálenými Bohuslavicemi, jimiž prošlo epicentrum téhle pohromy, jsme na tom však byli rozhodně lépe.

Set Phila Rinda a spol. se proto po technické pauze k mé nesmírné lítosti zkrátil na sice šťavnatých a perfektně zahraných, nicméně stále pořád pouhých osm kousků. Ale – co si budeme vykládat – také nemuselo zaznít nic. Za to patří neskonalý dík pořadatelům, kteří bez mrknutí brvou posunuli celý program o půl hodiny a zachovali nám ze SACRED REICH to nejlepší. A když zazněl geniální riff „The American Way“, cítil jsem jisté zadostiučinění. Příště ovšem prosím už bez těch vodních katastrof.

Poté se přesouvám do stanu, abych zhlédl další legendu, tentokráte z řádu deathmetalového, jemuž kdysi spolu se slovutnými DEATH pomáhala učinit první krůčky. Ano, kalifornští POSSESSED obrážejí světová pódia, aby zde nechali staromilce zavzpomínat na dobu jejich největší slávy, zahrnující dvě alba a jedno EP mezi roky 1985 a 1987. Ve stanu je ovšem zle, neboť kvůli dešti pořadatelé spustili boční plachty, dovnitř se tudíž jen tak nedostanete, neboť je tam narváno, a zvenčí není do útrob logicky vidět. S jedním zoufalým fanouškem, na něhož také nezbylo místo, proto odhrnujeme jednu z plachet, která ovšem nejde nijak uchytit a střídáme se v jejím držení, abychom alespoň něco málo viděli a slyšeli, stejně jako pár lidiček kolem, využívajících naši aktivitu. A i když ve velmi nemilých podmínkách, stálo to za to. POSSESSED jeli jako nezastavitelná cirkulárka, sympaťák a jediný originální člen Jeff Beccera (který je od roku 1990 na vozíčku coby následek postřelení při loupežném přepadení) krákoral jako zamlada a vůbec mělo celé to vystoupení velice zvláštní náboj, samozřejmě možná i proto, že jsem kdysi dávno doma sjížděl do zblbnutí debut „Seven Churches“. Z něj toho nicméně moc nezaznělo („The Exorcist“ a „Death Metal“, nepletu-li se), ovšem na dojmu z celého vystoupení to pramálo změnilo. Parádní vzpomínka, a myslím, že pokud dostali „velké“ pódium DEMOLITION HAMMER, měli na něm POSSESSED skončit rovněž. (Louis)

  POSSESSED

  POSSESSED

 POSSESSED

Pensylvánští AUGUST BURNS RED předvedli na festivalu vlastně to samé jako v roce 2014. Tedy skvěle odehraný koncert, velké množství kytarového pózování na předem připravených vyvýšených bednách, skvělé bubenické sólo a to, že se progresivní metalcore dá hrát živelně a s prstem v nose i v žabkách a za deště. Novým prvkem možná bylo snad jen to, že se kluci naučili pózovat stojíc na dvou bednách současně. Pominu-li tuto trochu přehnanou show, tak po hudební stránce musím smeknout.

AUGUST BURNS RED

AUGUST BURNS RED

AUGUST BURNS RED

AUGUST BURNS RED

AUGUST BURNS RED

Na zadní scénu se vyplatilo dorazit na nejúchylnější crossover festivalu. IGORRR působili v soupisce festivalu jako zjevení. Operní zpěv, vřeštící vlasatá kreatura v potrhaných šatech s pomalovaným obličejem a za nimi živé bicí a nasamplované kytary. Žánrově neustálé kotrmelce od breakcoreu přes industrial, taneční vsuvky, lámané beaty, v jednu chvíli snad i šanson a to včetně sólových výstupů. Připadal jsem si jak na koncertě v nějakém sci-fi střihu Johnny Mnemonic.

IGORRR

 IGORRR

IGORRR

Během TRIVIUM dávám jednoznačně přednost WREKMEISTER HARMONIES. Tahle kapela zní, jakoby se SWANS zbavili svého principála. Tedy méně sadismu, fírefství a touhy zválcovat posluchače jako plech. WREKMEISTER HARMONIES zahráli bez nadsázky nejepičtější koncert z těch, co jsem na Brutal Assaultu viděl. Principál JR Robinson je nepřehlédnutelná a charismatická figura. To mají s Girou společné, ale je ze zcela jiného těsta. Dlouhán s kytarou, začínajícími šedinami prokvetlou dlouhou řepou a bujarým fousem recituje poezii do hudby, která je rozkročena někde mezi SWANS, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a třeba i YNADI HALDOU – pro mě nejpříjemnější zjevení festivalu. Velmi milý únik. (RIP)

WREKMEISTER HARMONIES

TRIVIUM způsobili v publiku po tak trochu uspávajících ELUVEITIE znatelné oživení a přidali k němu standardní výkon, představující hned pětici alb z jejich diskografie. Zejména Matt Heaffy byl energický jako obvykle, ovšem vzpomenu-li na vystoupení kapely v josefovských zdech před čtyřmi roky, ve sněhově bílých kulisách ještě stále na vlnách alba „In Waves“, mám pocit, že tentokráte to byl opravdu „jen“ standardní výkon. (Louis)

TRIVIUM

Tak a CARCASS. Další legenda. Husarský kousek pro organizátory, kteří se po vypadnutí MORBID ANGEL v rekordním čase zmátořili a sehnali takto adekvátní náhradu. Vzpomínám si, jak jsem před 4 lety, plný nadšených dojmů, nevěřícně zíral na popsané zklamání mého vzácného kolegy Louise. Tentokrát jsem však dojem z „nenastartovanosti“ anglických gentlemanů měl já. Přiznávám, že svůj podíl na tom měl tichý zvuk, ignorující snad nad půlku vystoupení druhou kytaru, nicméně se největším problémem ukázala skutečnost, že chyběly koule. Absolutně. Jakkoliv tvorbu mršiny miluju, zůstal jsem pocitově netečný až do konce vystoupení. CARCASS měli sympatické civilní vystupování, Jeff Walker rozdal desítky úsměvů a trsátek, ale marná sláva, vůbec to neřezalo. (Hooya)

CARCASS

Od doby, kdy si organizátoři v roce 2013 na ATARI TEENAGE RIOT vyzkoušeli, že Brutal Assault s klidným svědomím přežije i nějakou tu diskotéku, tu máme každý rok alespoň něco tvrdě-tanečního. Tenhle rok žádné menší jméno, než kanadské průkopníky industriálně metalového disko tepu FRONT LINE ASSEMBLY. Na zadní scéně mě při jejich setu zaujme hlavně absence světel na kapelu a o to více mlhy – jakoby se Bill Leeb trochu bál ukázat svůj obličej. Na pódiu bloudí jako duch v mlze. Vidět je jen silueta. Při jejich setu si mnohem častěji vzpomenu na DEPECHE MODE, než na to, jaký bordel tu byl před léty při ATARI TEENAGE RIOT nebo COMBICHRIST. 

FRONT LINE ASSEMBLY
 
 
FRONT LINE ASSEMBLY
 
To, že tuhle kapelu moc lidí nevydýchá, bylo předem jasné. Angláni jsou vyhlášení tím, že dokáží hoblovat jeden riff tak dlouho, dokud vám v jeho rytmu nebudou rezonovat všechny kosti. Nejkratší skladbou ELECTRIC WIZARD byla šestiminutovka „Satanic Rites of Dragula“. Pokud jste se do toho jejich hypnotického království přebustrovaných manter dostali, čekala vás nirvána. Vpředu naprosto všeobjímající zvuk, ve kterém je naprosto jedno, co je kytara a co basa, protože se stejně oba nástroje předhánějí v tom, který z nich bude mít zmrzačenější zvuk. A tak je to u nich dobře. Hlavně ale konečně není zpěv vytažen nad nástroje, což tady vítám dvojnásobně. Stejně je frekvenčně dostatečně oddělen od toho prdícího podkladu a také proto, že tahle kapela vás má zabít rezavým monotónním zvukem. A to se stalo. Závěr patří „The Chosen Few“ a „Funeralopolis“, při kterých se jasně odpovídá na otázku, která kapela byla na festivalu největší parní válec. (RIP)
 
 ELECTRIC WIZARD
 
 ELECTRIC WIZARD

Epicentrem páteční zábavy se pro mě stalo sledování menších, ale o to zajímavějších vystoupení ve stanu. Ten se v ten den stal i jakýmsi úkrytem před deštěm, což vedlo za následek, že zde bylo narváno a hlavně zcela nedýchatelno. Viníky špatného ovzduší byly již zmiňované spuštěné závěsy, znemožňující jakýkoliv přísun kyslíku, a také všudypřítomní kuřáci, kteří se postarali i o to málo, co ze vzduchu zbylo. I tak jsem zde přes červené oči a neustálé chrchlání kouře zažil dva magické koncerty. Ujeté divadlo s neméně ujetým hudebním přednesem IGORRR, jež tu už kolega RIP zmínil, a GOD IS AN ASTRONAUT, kteří pohladili na citech, pofoukali bolístky a zcela si mne bez jakéhokoliv zpěvu a mluvy mezi songy podmanili. Nerad bych zmiňoval jakékoliv detaily, netuším, jaký měl bubeník ohoz a zda měl kytarista řepu nebo patku, já si přišel užít muziku a ta se mnou panečku šila jedna radost. Zvuk měli Astronauti astronomický a světla jakbysmet. Zkrátka dokonalé vystoupení, kde jednoduché tóny, prožitek a krásno hrály prim ve všech ohledech. (Hooya)

CLAWFINGER měli strašně těžkou úlohu. Po neopakovatelném a takřka nesmrtelném výkonu na osmnáctém ročníku festivalu v roce 2013, jímž nadlouho přerušili svou kariéru, už jen těžko mohli předvést něco, čím by dojem ze sebe samých vylepšili. Ale vzali to sportovně, nedělali z toho žádnou vědu a se setlistem prakticky totožným jako minule publikum minimálně výborně pobavili. A předpokládám, že o to šlo především.

CLAWFINGER

CLAWFINGER

Páteční program uzavírali EINHERJER, kteří ještě tak trochu slaví dvacet let od vydání debutu „Dragons Of The North“, jenž vloni vypustili do světa v novém zvukovém kabátku. A ačkoliv čas pokročil a publikum prořídlo, myslím, že jsem byl svědkem výborného vystoupení, nesoucího se na vlně tolik typického melodického pagan metalu, který byl těmhle Norovům vždy vlastní. Oproti dva roky starému setu na Brutal Assaultu měli navíc i druhého kytaristu, což se pochopitelně projevilo na zvuku, pročež byla jednoduše slast vychutnávat si všechny ty melodické kudrlinky, jež zahrané skladby (většinou pak ze jmenovaného debutu) předvedly. A tak jsem znovu odcházel do noci nesmírně, nesmírně pozitivně naladěn. (Louis)


-red-

Zveřejněno: 1.9.2017

WWW odkaz:


s festivalem BRUTAL ASSAULT:

s kapelou CARCASS:

s kapelou CLAWFINGER:

s kapelou SACRED REICH:

s kapelou TRIVIUM:

s kapelou ELUVEITIE:

s kapelou POSSESSED:

s kapelou ELECTRIC WIZARD:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page