Neděle
17.12.2017
Denní verze
 id
 heslo

ANTHRAX
Fistful Of Metal (1984)
Armed And Dangerous (EP) (1985)
Spreading The Disease (1985)
Among The Living (1987)
I´m The Man (EP) (1987)
State Of Euphoria (1988)
Penikufesin (EP) (1989)
Persistence Of Time (1990)
Attack Of The Killer B's (EP) (1991)
Sound Of White Noise (1993)
Live: The Island Years (live) (1994)
Stomp 442 (1995)
Volume 8: The Threat Is Real (1998)
Moshers 1986-1991 (best of) (1998)
Return Of The Killer A's (best of) (1999)
Madhouse: The Very Best Of Anthrax (best of) (2001)
We've Come For You All (2003)
Music Of Mass Destruction (live+DVD) (2004)
The Greater Of Two Evils (best of) (2004)
Alive 2 (live+DVD) (2005)
Anthrology: No Hit Wonders (1985-1991) (DVD) (2005)
Worship Music (2011)
For All Kings (2016)

BELPHEGOR
Bloodbath In Paradise (demo) (1993)
Obscure And Deep (7) (1994)
The Last Supper (1995)
Blutsabbath (1997)
Necrodaemon Terrorsathan (2000)
Infernal Live Orgasm (2002)
Lucifer Incestus (2004)
Goatreich - Fleshcult (2005)
Pestapokalypse VI (2006)

DYING FETUS
Infatuation With Malevolence (1995)
Purification Through Violence (1996)
Killing On Adrenaline (1998)
Destroy The Opposition (2000)
Stop At Nothing (2003)
War Of Attrition (2007)
Descend Into Depravity (2009)
Reign Supreme (2012)
Wrong One To Fuck With (2017)

ENSIFERUM
Ensiferum (2001)
Iron (2004)
Dragonheads (EP) (2006)
Victory Songs (2007)
From Afar (2009)
Unsung Heroes (2012)
One Man Army (2015)

ENTOMBED
Left Hand Path (1990)
Clandestine (1991)
Wolverine Blues (1993)
DCLXVI: To Ride, Shoot Straight And Speak the Truth (1997)
Same Diffrence (1998)
Uprising (2000)
Morning Star (2001)
Sons Of Satan Praise The Lord (2002)
Inferno (2003)
Unreal Estate (2004)
When In Sodom (EP) (2006)
Serpent Saints - The Ten Amendments (2007)

FEAR FACTORY
Soul Of A New Machine (1992)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Demanufacture (1995)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Obsolete (1998)
Digimortal (2001)
Concrete (2002)
Digital Connectivity (2002)
Hatefiles (2003)
Archetype (2004)
Transgression (2005)
Mechanize (2010)
The Industrialist (2012)

GOJIRA
GODZILLA - Possessed (demo) (1998)
Terra Incognita (2000)
The Link (2003)
The Link Alive (DVD) (2004)
From Mars To Sirius (2005)
The Way Of All Flesh (2008)
LEnfant Sauvage (2012)
Magma (2016)

VOIVOD
War and Pain (1984)
Rrroooaaarrrr! (1986)
Killing Technology (1987)
Dimension Hatröss (1988)
Nothingface (1989)
Angel Rat (1991)
The Outer Limits (1993)
Negatron (1995)
Phobos (1997)
Kronik (1998)
Voivod Lives (2000)
Voivod (2003)
D-V-O-D-1 (2005)
Katorz (2006)
Infini (2009)
Target Earth (2013)

whitechapel
The Somatic Defilement (2007)
This Is Exile (2008)
A New Era Of Corruption (2010)
Whitechapel (2012)
Our Endless War (2014)

BRUTAL ASSAULT 2013 - Den první aneb žabožrouti, mosheři a opravdová továrna na strach

Cíleně mířím do areálu na jednu z nejexotičtějších akvizic letošního Brutal Assaultu. Tou je japonská deathmetalová sebranka COFFINS. Přesně v čas, kdy mají odstartovat vystoupení, už vidím tyto čtyři postavičky na pódiu a čekám, že se chopí nástrojů, ale kdepak. Japonská delegace zřejmě přijela pozdě a tak mají co dělat, aby se na pódiu „postavili“ a nazvučili. A věru nijak se při tom nehodlají přetrhnout. Když už je kapela připravená, má jen slabých dvacet minut na svůj set. Těch ale využijí bezezbytku. Bažinou nasáklý pomalý death metal má trouchnivějící příchuť starých časů. Nechybí pověstné japonské nasazení, holohlavý kytarista, který jakoby se zapomněl v jiném světě, a tak se mu na obličeji míhají velmi groteskní obličeje. I když těch dvacet minut bylo ukrutně málo, odcházím nakonec spokojen.

Stejné je to i s DECREPIT BIRTH. Přiznám se, že jsem tuto deathmetalovou stálici živě ještě neviděl a moje první setkání s jejich vokalistou Billem Robinsonem se událo před rokem, kdy zaskakoval za Franka Mullena v SUFFOCATION, kde působil trochu jinak, než se svojí domácí kapelou. U DECREPIT BIRTH tento dredatý vousáč, převlečený za největšího obejdu festivalu, zářil a publikum si lehce omotal kolem prstu. Minulý rok byla jeho pozice v SUFFOCATION mnohem obtížnější. Nyní si sebevědomě užival set se svojí kapelou, velmi úzce komunikoval s publikem. Za ním šlapala asi nejlepší brutal-death metalová kapela festivalu.

Na MUGRUDERGRIND jsem se těšil. Před několika lety jsem je prošvihnul na Obscene Extreme, po kterém o nich skoro všichni mluvili a jsem přesvědčen, že na letošním BRUTAL ASSAULTU nezklamali ani jednoho fanouška. Energický výbušný powerviolance byl velmi příjemným provzdušněním po dvou deathmetalových vystoupeních. Ve třech a bez basy zvedli v josefovské pevnosti pořádný oblak prachu.

Následující DR. LIVING DEAD byli zajímaví snad jen těmi lebkovými maskami. Jinak šlo o trochu selský akordový metalový hardcore s občasným příklonem k thrashujícím kytarám. Pravda kluci se museli i pod maskami celkem slušně spojit, protože entuziasmus na podiu nechyběl. Ačkoliv do toho šla kapela po hlavě a nasazení bylo fajn, hudebně, nic pro mě.

Zcela jinou kapitolou byli NOVEMBERS DOOM z Chicaga, ačkoliv jsem stejně jako před čtyřmi lety přesvědčen, že by jim více slušel noční hrací čas, i s denním světlem se americká doommetalová sebranka poprala velmi statečně. Od doby, kdy jsem kapelu viděl naposledy, se mi zdálo, že jejich ústřední persóna Paul Kuhr trochu zhubnul. Že by si konečně našel děvče? Potěšily oblíbené náladovky, ale zdaleka to nešlo srovnat s tím, jakou kouzlenou atmosféru vyčarovali při jejich akustickém setu následující den. (RIP)

Francouzská metalová scéna je známá svou nekonvenčností a do josefovské stáje letos přivezla hned 3 koně nejvyšší jakosti. Hned těmi prvními, kteří měli stanout na prknech hlavní stage byli za parného sluníčka HACRIDE, kteří mě na jaře velmi potěšili svým novým počinem „Back To Where You´ve Never Been“. Album, jehož největší devízou je z ústup z epičnosti a příkon k větší chytlavosti, však zůstalo kdesi v pozadí, a zda-li mě paměť nešálí, zazněla z něj jen „Strive Ever To More“, která znamenala i nejsvětlejší moment jinak nezáživného vystoupení. Hlavní důraz byl totiž kladen na starší skladby, které snad i díky i enormnímu horku a ne úplně stoprocentnímu zvuku nevyzněly tak, jak by si samy zasloužily. (Hooya)

PHILM pro mě (a předpokládám, že nejen pro mě) byli velká neznámá, přestože by se asi nenašel nikdo, kdo by neznal Davea Lombarda. Mistr si svou odlehčenou soupravu nechal postavit pěkně na místo, kde obyčejně stojí frontman, a s kytaristou/zpěvákem Gerry Nestlerem a basistou Franciscem Tomasellim rozjeli slušně coreovou záležitost. Nechyběla potřebná porce energie a typické syrovosti a pochopitelně i přidaná hodnota Lombardovy neuvěřitelné práce s paličkami. Až jsem se divil, že přímo pod pódiem, odkud bylo pod Mistrovy ruce nejlépe vidět, bylo tolik volného místa.

Větší pozornosti publika se tak dočkali až DOWNSET, kteří se na pódia vrátili po čtyřech letech. Jejich živelný hardcore/crossover rozpumpoval rozpálený josefovský plácek téměř do běla, a když se kapela ptala na přídavek, nemohlo jím být nic jiného, než „Anger“. (Louis)

Rakouskou smrtonosnou mašinérii BELPHEGOR krom černého odéru doprovodily i rekvizity, které mě v danou situaci na daném místě přišly krapet zbytečné. To se však nedalo říci o hudbě, prezentované touto vypečenou cháskou. Ta se totiž i díky solidnímu ozvučení dokázala trefit do noty a nejednomu festivalovému účastníkovi tak zpříjemnit relaxační cyklus na protější přírodní tribuně. Přesto se severnější kolegové HATE a BEHEMOTH později ukázali ještě v lepším světle. (Hooya)

Popravdě DEVILDRIVER jsem po první desce tak trochu ignoroval a toto bylo první živé setkání s nimi. Možná právě proto, že jsem od levobočka COAL CHAMBER nic nečekal, jsem byl velmi příjemně překvapený energií, která z této metalové hydry čpěla na všechny strany. Zrzavomodrý počmáranec Dez si publikum získal tím, že se snažil velmi úzce navázat s ním kontakt, snažil se jim podat ruku, když lidé neseni nad hlavami ostatních vypadávali u koridoru k ochrance a sršela z něj bezprostřednost a pozitivní energie. A na těchto vlnách vysílala celá kapela. Neustále v pohybu, neustále do lidí pumpovali nové a nové oživující elektrické šoky. Nechyběly samozřejmě zásadní kusy nové tvorby jako je hitovka „Dead To Rights“. Velmi energické vystoupení, které bylo jedním z pilířů prvního dne. (RIP)

Následující DYING FETUS pochopitelně přehodili výhybku ještě extrémnějším směrem, do nějž se ale člověk vypravil o to radši, oč se zvuková blasfémie v jejich podání povedla nazvučit. Marylandská trojka Johnyho Gallaghera, to je totiž sázka na brutálně deathmetalovou jistotu, která vás svou energií dokáže ubrousit až na kost. A přesně to se také stalo. Američané dokázali z instrumetálního minima (myšlen počet nástrojů) vytěžit perfektní maximum, které se rovnalo odrovnájícímu smrtícímu nářezu.

Odlehčení nebo, chcete-li, stylovou variabilitu poté na druhé misce vah dorovnali finští folkaři ENSIFERUM, kteří se ve svých typických sukénkách a podmalovaných očích věnovali osvědčeným klasikám i poslednímu albu „Unsung Heroes“. Což neznamenalo nic míň než pořádnou heavy/melodickou juchačku, která si nicméně podržela důstojnost, takže ve finále to byl koncert jako hrom. Moc rád bych ještě viděl, jak to kapele sluší v klubu, když soudě podle letošního Brutal Assaultu a loňského Metalfestu jí to pod širým nebem jde na jedničku. (Louis)

Žabožrúti GOJIRA sú už dávno v metalovej extralige. Keď hrali na Brutal Assaulte naposledy, predviedli vystúpenie až šokujúcej kvality – pre mňa osobne vtedy v roku 2010 najlepšie z celého festivalu. Po troch rokoch sa vrátili na miesto činu v lepšom hracom čase a na väčšej ploche. Využili to takmer dokonale. Od úvodného kúsku „Explosia“ bolo jasné, že máme pred sebou kapelu, ktorá rastie, zreje, dospieva. Výborný zvuk dodal ich valivým, riffom priam deštruktívnu silu. Bratské duo Duplantierovcov hnalo štvorlístok fantastickým spôsobom vpred. Spevák a gitarista Joe sympatickým, milo kostrbatým spôsobom uviedol titulnú skladbu zo stále aktuálneho albumu „L´Enfant Sauvage“ – vraj si máme v sebe zachovať čo najviac prirodzeného a detského nadšenia. O to viac zamrzelo, keď začal v druhej polovici koncertu nadužívať slovíčko „motherfuckers“ pri oslovovaní publika či vyzývať na prefláknutú a trápnu wall of death. GOJIRA skutočne nepotrebujú takéto pubertálne barličky. Škoda, bolo by to inak dokonalé predstavenie ich energického poňatia parádneho moderného metalu. (Rudi)

Musím se přiznat, že jsem bezprostředně po suverénním setu GOJIRY newyorským veteránům z ANTHRAX příliš nevěřil. Dojem z právě vyslechnutého specifického riffingu žabožroutích modernistů se jevil jako příliš silný na to, aby se dal okamžitě přeladit na old school thrashovou notu. Usměvavá pětice uvědomělá svými přednostmi se však ničeho nezalekla, a když zkraje spustila fantastickou koncertní tutovku „Caught In A Mosh“, musela zchladit všechny vtipálky, které pány v letech sarkasticky posílaly předčasně do důchodu. Koncert, který doslova kynul nakažlivou energií, vyšperkovala krátká, zato intenzivní dešťová přeháňka, která pokropený dav pod pódiem vyburcovala ještě k šílenějšímu moshingu.

Páteř setu pochopitelně tvořily pecky ze zásadního belladonovského období, takže nezbytně došlo na „Indians“ „Efilnikufesin (N.F.L.)“ nebo „I Am The Law“. Jak už bývá zvykem, Joey Belladona, mimochodem zpívající ve skvělé formě, uctil hned několik interpretů – rockovou legendu AC/DC v nesmrtelné klasice „T.N.T.“, Joe Jacksona v anthraxácké veselici „Got The Time“ a samozřejmě i Ronnieho Dia, tentokrát písní z časů jeho působnosti v RAINBOW - „Long Live Rock´n´ Roll“, která zpečetila jedno z nejpřekvapivějších, nejenergičtějších, a proč to neuvést, i jedno z nejlepších vystoupení na 18. ročníku Brutal Assaultu. (Hooya)

FEAR FACTORY jsem ve svých létech kupodivu živě viděl poprvé a bylo to přesně takové, jak jsem o tom už mockrát četl. Perfektní, strojově nablýskané, rytmicky naprosto zabíjející a ostré jako žiletka, ovšem s tím jedním jediným, ale o to větším nedostatkem, a sice melodickým zpěvem Burtona C. Bella. Jakmile měl ten člověk opravdu zpívat a ne jen deklamovat (což mu jde mistrovsky, o tom žádná), byla to katastrofa biblických rozměrů, což dokreslil třeba Dino Cazares v „Archetype“, kde v závěru zpíval o více než 100 % lépe. Divím se, že si toho ještě někdo z kapely či jejího blízkého okolí nevšiml. Jinak ale subjektivně moc pěkný zážitek a závěrečná čtyřka „Demanufacture“, „Self Bias Resistor“, „Replica“ a „Martyr“ pochopitelně splnění jednoho dávného přáníčka.

A pak už přišel VOIVOD a s ním i přesun do zvláštní dimenze, v níž už není Piggy, ale je tam zase Snake a Blacky. Byla to, jedním slovem, smršť. Psychedelická a thrashmetalová zároveň, postavená na hlavu, jako celý zažitý metalový svět v podání VOIVOD. Neuvěřitelně pohodový frontman Snake (kterému se po půlnoci přálo k 49. narozeninám), nový kytarista Daniel „Chewy“ Mongrain, jenž působil, jakoby byl v kapele odjakživa, a zvučný setlist, v němž se neztratily ani skladby z „Target Earth“. Jedno oko nezůstalo suché a Piggy by z toho určitě měl radost. (Louis)

Sympaťáky z ENTOMBED jsem toužil vidět nejenom proto, že je to jaksi povinností, leč i proto, že jsem prvním počinům této kultovní švédské brusky svého času slušně propadl. Kapela, která kdysi nekompromisně diktovala tempo a jejíž energii jí mohla kterákoliv spřízněná skupina závidět, se té noci z rázu ocitla úplně na opačném konci peletonu. Jejich vystoupení totiž postrádalo šťávu, bylo dýchavičné, únavné, bez jiskry, bez zápalu, bez momentu překvapení. Vlastně jedno překvapení se nakonec konalo – takto vyčichlé ENTOMBED čekal málokdo. Velká, převelká škoda. (Hooya)

Chlapcov z WHITECHAPEL predchádzala povesť výnimočného koncertného zjavu. Právom. Oplatilo sa veru čakať dlho do noci na ich zvukovú masáž. Tri gitary vytvorili dokonalú stenu, extrémny vokálny prejav Phila Bozemana zrážal do kolien, kapela hrala s veľkou chuťou a masívnu energiu nalievala do nadšených fanúšikov. Vkusne pripravený playlist sa opieral predovšetkým o novšiu tvorbu, záver v podobe hitovky „This Is Exile“ však pochopiteľne nemohol chýbať. Chápem výhrady hudobných fajnšmekrov smerujúce k absencii dynamiky. WHITECHAPEL skutočne sú „binárna“ kapela – majú vo svojej hudbe jemné vyhrávky a nemilosrdné „nádrby“, nič medzi. Zaujímavá je tiež debata o zbytočnosti tretej gitary a nemožnosti zachytiť jemné nuansy, ktoré páni gitaristi hrajú. Nič z toho však nemení na skutočnosti, že sme zažili dokonalú esenciu modernej brutálnej muziky. Nič besnejšieho a extrémnejšieho tento rok na Brutal Assaulte nevystúpilo. S veľkou chuťou si veru dám repete na slovenskom festivale Gothoom v Novej Bani. (Rudi)

Po WHITECHAPEL z tribuny sleduji černobílé tváře, jak se houfně sunou před pódium, což znamená jediné – na řadu jdou zastánci ortodoxních blackmetalových hodnot, švédští MARDUK. Osobně docela rád vzpomínám na léta, kdy jsem si tento nekompromisní včelín vpouštěl do útrob svého pokoje, jak jsem se však měl možnost přesvědčit, má paměť je značně omezená a již si nevzpomíná, proč jsem tak činil. Stereotypní muzika, do které krákoral snad nejméně výrazný vokalista podobného typu, mě za zvuku marše „Imago Mortis“ vyprovází z areálu dříve, než jsem předpokládal. Temnou atmosféru, jakou se blackers často ohánějí, a vlastně kvůli které jsem se rozhodl vydržet tak dlouho, se mi v tomto bezhlavém náklepu nepodařilo identifikovat. Sportovně uznávám, že jejich souputníci CARPATHIAN FOREST v samém závěru festivalu předvedli ještě o fous horší představení, ale o tom až přespříště. (Hooya)


-red-

Zveřejněno: 15.8.2013



s festivalem BRUTAL ASSAULT:

s kapelou ANTHRAX:

s kapelou GOJIRA:

s kapelou FEAR FACTORY:

s kapelou VOIVOD:
VOIVOD - Voivod [Immortal]
VOIVOD - The Outer Limits [Third Horseman]

s kapelou DYING FETUS:

s kapelou BELPHEGOR:

s kapelou WHITECHAPEL:

s kapelou ENSIFERUM:
ENSIFERUM - Iron [Marigold]

s kapelou ENTOMBED:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page