Sluníčko, nakukující trhlinami v oblačném nebi nad Spáleným Poříčím a plzeňští ILL FISH nemilosrdně vytahující ze spacáku poslední spáče, to byl první obrázek, který se mi naskytnul v sobotu, druhý festivalový den. V rekordně rychle poklizeném areálu (noční pohled na skutečně nechutné množství kelímků poházené po zemi mi v tomto směru na optimismu nepřidával) jsem si nejprve dopřál zahřívací kávičku, jejíž obliba po ránu všeobecně evidentně stoupla. Poté jsem si pro zajímavost zašel na (někdo by možná mohl říct k snídani dal) východočeské speed metalisty SCELET, jimž na živo trošku pomohl přímý kontakt s publikem, ale jinak prostě na „G.S.“ nezapřeli to, co je v jejich skladbách bohužel zřetelně slyšet, totiž finskou rozcvičku STRATOVARIUS v poněkud opotřebeném provedení. Pozvání k „N.M.S.“, kde o půl hodiny později nastoupili HELPNESS, jsem proto kvitoval s povděkem, a přesunul se do poněkud tvrdších vod. Tahle východomoravská kapela, holdující jakémusi hybridu mezi vším nejtvrdším metalovým směřováním s nezbytnou špetkou melodie navrch, zahrála nejen z posledního alba „A Certain Way“ (utkvěla mi zejména skladba „The Artist“), a já mohu zodpovědně říct, že mě skutečně poměrně zaujala.

Od HELPNESS jsem pak pelášil k „P.S.S.“, kde se znovu naplno rozjelo semifinále ČRL, a v něm měli na řadu přijít i LAMMOTH, můj tajný tip na nejlepší loňskou domácí nahrávku a tím pádem i na dobré umístění ve jmenované soutěži (oficiální výsledky mé vizionářské schopnosti ovšem zpochybnily). Skupina však měla maličké zpoždění, díky němuž se její soutěžní set smrsknul na opravdu nejnutnější minimum, v němž však naštěstí nechyběla například fascinující instrumentálka „Helm´s Deep“. Hrstce posluchačů (semifinále ČRL se vůbec netěšilo moc velké pozornosti – jestli on to nebude nějaký signál o tom, jak se to má s těmi našimi začínajícími kapelami) pod pódiem to nicméně nevadilo ani v tom nejmenším a snad aby to kapele dokázala tím nejprůkaznějším způsobem, rozebrala si mezi sebou během chvilky celý náklad aktuálních cédéček, co jich jen LAMMOTH měli s sebou. Není dozajista pochyb o tom, že na tenhle okamžik bude kapela ještě nějakou tu chvíli vzpomínat se zahřátím u srdíčka.

Otázku, kde tedy všichni byli, když ne pod „P.S.S.“, jsem si mohl rozhřešit o chvíli později před „G.S.“, kde to již roztáčela kapela, jíž asi netřeba blížeji představovat – COCOTTE MINUTE. Tvorba téhle ryze české crossover nu – metalové bandy jde tak trochu mimo mě, nicméně obecný přehled (teď se mi vybavila skladba „Měl bych tě sejmout“) si v jejich případě troufám mít. O to víc jsem se musel zasmát, když jsem pro tuhle chvíli jakési své sousedy zaslechl hovořit o tom, že „ten zpěvák vypadá přesně jako ten týpek, co v televizi uvádí Pomeranč“. Jestli ono to nebude tím, že i když se dotyčný pořad jmenuje už jinak, je to skutečně on.

Ale zpět k „P.S.S.“. Tam jako další soutěžící (a další postupující do finále) nastoupili plzeňští MAELSTRÖM. Kapela v nedávné době doznala personálních změn, na bicích jí nově podporuje Radek Sladký (jinak TÖRR), a spolu s tím také tak trochu odklonila jinak svůj čistě heavy metalový kurz moderně znějícím směrem, sázejícím na nějaké ty samply a doprovodné zvuky. Jak však bylo patrné kupříkladu z novinek „Lilith“ či „Sahara“, pořád to není to pravé ořechové. MAELSTRÖM jako kdyby stále jen dál pokračovali v hledání toho, co sice teoreticky vědí, jak hrát, ale v praxi se jim to trochu vymyká z rukou. Zato VIDOCK, zcela nové zjevení na naší scéně, to naopak s tím heavy metalem měli v malíčku. On totiž Tomáš Eisler, kytarista, zpěvák a vůdčí persona téhle trojice není žádným nováčkem, a své domácí ostruhy si vydobil v kapelách jako AYERDALL, SOUL INVENTION nebo HYDRARRGYRUM. Na „G.S.“ VIDOCK zahráli sice krátce, ovšem o to svižněji, lehčeji a s naprostou instrumentální grácií. No a skladba „Rituál“, která už pamatuje i anglický text, to je prostě lahůdka, která by si ze všeho nejvíc už konečně zasloužila být součástí nějakého oficiálního CD se vším všudy. Moje první, velmi příjemné festivalové překvapení.

Následující program byl (nejen) při pohledu na fotografie ve festivalovém průvodci zřejmý. Ruská čistě dívčí heavy metalová kapela VOLNAYA STAYA (podle všeho něco jako „nespoutaná smečka vlčic“), navlečená do svůdných černých šatiček, slibovala když už nic jiného alespoň exotický zážitek a pro mužskou část publika i pokoukání. Naštěstí, protože obyčejný a šedivý heavy metálek bez kouska šťávy a alespoň trochu méně obehraného nápadu, který děvčata s mnohdy zarputile ostřížím pohledem na vlastní prsty a struny produkovaly v ruštině, se opravdu dal poslouchat jen s určitou mírou sebezapření. A když už toho bylo opravdu tak akorát, vyrazil jsem ještě směrem ke „N.M.S.“, abych stihnul domácí POWER 5 alespoň v závěrečné skladbě „Zachovat styl“. Škoda, vědět to dřív, nemusel jsem riskovat a klidně mohl vsadit na valašskou prog – speed metalovou jistotu.

Takže jsem znovu otočil kormidlo o 180 stupňů a vrátil se k „P.S.S.“. Tady totiž právě přicházeli na řadu ADOR DORATH, stejně jako mnozí další (příkladmo WALTARI, ENDLESS, TORTHARRY, nebo SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří ovšem putovali opačným směrem) čerstvě dorazivší ze současně probíhající festivalu „Noc plná hvězd“ na opačném konci republiky v Třinci. A oprávněně, věru oprávněně stanuli na hlavním pódiu, třebaže vystoupili bez zpěvačky Lenky Machové a po zvukové stránce bylo jaksi těžší jim vyjít vstříc, což bylo rovněž slyšitelné (jinak je ovšem nutno obecně celou zvukovou stránku festivalu, až na výjimky podobné zmiňované, pochválit). Jak je zřejmé nejen z jejich posledního alba „Symbols“, holdují ADOR DORATH technicky propracovanému death – blacku s notnou dávku symfoniky, který v domácím končinách jen těžko hledá konkurenta, a právě to je činí opravdu významným pojmem. Potvrdili to ostatně i svým těžkotonážním setem, v němž mimo jiné zazněla i jedna čerstvá novinka, jejíž název mi ovšem unikl.

Pro danou chvíli ovšem nebylo radno se nad právě proběhnuvším setem nějak blíže rozplývat, neboť po troše toho občerstvení a stravy se člověk musel zase rychle přeorientovávat. Tentokrát na čistě thrashovou vlnu (ten den toho ostatně ještě bylo potřeba), na které se svezli DEBUSTROL. Kolinss a spol. se od vydání „XX. let totálního masakru“ zdají být v až neuvěřitelném laufu a podle toho se také na „P.S.S.“ zařídili. Po tradičních úvodních řečičkách nakopli svou motorovou pilu a bez větší okázalosti (proč také, když hudba mluví za ně) se s ní prořezali až na úplný konec setu plného jejich tradičního světonázoru (namátkou „Přerushit“, „Údolí Hádu“, „Svět, co zatočí s tebou“, „Yugoslavia“ nebo „Masoterian“). Věru krvavá práce. A přesně v tomhle duchu pak také DEBUSTROL (mezi jinými) cca. v 19.00 hod. zasedli k autogramiádě, na níž kvůli nedostatku papírů znásilnili fota ARAKAINu, kterých bylo všude habaděj, přední stranu jim úhledně přeškrtli a zvěčňovali se na tu druhou. Taky krvavá práce, jen co je pravda.

O dalších dvacet minut později nastoupili na „P.S.S.“ další vyslanci dalekého Ruska, znovu heavy metaloví PILIGRIN, a já se i přes nedávnou špatnou zkušenost znovu rozhodl být u toho. Ovšem bohužel, zase vedle. Tihle chlapíci jsou sice vyzbrojeni třemi kytarami (což jsem krom IRON MAIDEN snad ještě nikde neviděl) a dvěma bicími soupravami, ale při poslechu jejich tuctových dvouriffových halekaček mi nebylo dostatečně (co dostatečně, vůbec ne) jasné, proč že tomu tak je. Dost možná bychom vysvětlení nalezli v parafrázi slavného cimrmanovského výroku, podle nějž ve stejné době, kdy v západní Evropě byla přepychem horních deseti tisíc a u nás aparátem podivínů, byla heavy metalová kytara v carském Rusku pouze předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Poznámčičku, že zpěvák celého toho ansámblu je navíc údajně členem moskevského zastupitelstva, už činím jen tak na okraj s tím, že zejména příznivci současného pražského primátora a jeho výletů v rámci neplaceného volna by to mohli ocenit.

Tak trochu otráven fůrou toho zbytečného heavy metalového patlání jsem vyrazil se osvěžit poctivým hard corem v barevném podání FOURTH FACE. Prázdnotou zející pódium „N.M.S.“ mě však poněkud překvapilo, takže jsem si dopřál trochu zaslouženého odpočinku, neboť ani kapela DEMESI PROWAZ, ani slovenská hitůvka PEHA, oboje současně vystupující na druhých dvou pódiích, nebyli z těch, které bych potřeboval shlédnout a vyslechnout. Z pohybu ostatních návštěvníků (informovanost ze strany pořadatelů tady malounko zaskřípala) jsem však po chvíli vytušil, že všechno není jak má být. A skutečně. PEHA nedorazila, a tak FOURTH FACE nastoupili na „P.S.S.“, tedy na opačném konci areálu, než jsem je očekával. Fofrem jsem se tedy přesunul zpět, nicméně dobrou půlku setu téhle ortodoxní šestice jsem už nestihnul. I tak jsem se ale ve zbývajícím čase nad vším tím zpěvem, rapem a řevem dobře pobavil, a když na závěr odezněla povinná „Modlitba“, měl jsem ještě hodnou chvíli poté chuť si s kapelou pořádně zaskákat.

Řešení bylo ovšem jednoduché – počkat si na stejném místě na WALTARI. Ti vám také poskytnou prostoru ke skoku ažaž a k tomu samozřejmě celou řadu dalších stylových ochutnávek, až vám hlava půjde kolem. Stylovým intrem se těmhle finským samorostům stala Smetanova „Vltava“ a pak už chlapci kolem neuvěřitelně rusovlasého a rudovousého Kärtsyho Hatakky (i se SamimYli- Simiöem, který později dostal příležitost rovněž s KREATOR) rozjeli neuvěřitelně živou a dalo by se říct i „vibrační“ show všech možných hudebně – metalových jednohubek. Přes „So Fine“ a třeba „Helsinky“ jsme znovu a znovu kroužili kolem letošního alba „Release Date“ („Let´s Puke Together“ či „Wish I Could Heal“) a bylo to vskutku nádherné. WALTARI jsou zkrátka kapelou, která musí pobavit a zaujmout každého, i kdyby jí třeba slyšel poprvé v životě, to je myslím málem pravidlo, podle kterého to fungovalo i ve Spáleném Poříčí.

To už se pomalu smrákalo a šedivý soumrak, to byl čas jako stvořený pro tuzemské diblíky SIX DEGREES OF SEPARATION, kteří mě na „N.M.S.“, řeknu vám to na rovinu, jako osobní příjemné překvapení č. 2 úplně odrovnali. Samozřejmě, měl jsem tuhle kapelu v podvědomí, protože kdysi dávno jsem s ní měl čest na demu „Dark Ages“ (1997), ale jelikož tohle demo nebylo zrovna z oslňujících, kapelu jsem ve svém podvědomí nechal podřimovat. Jenže ona evidentně nepodřimovala a na Basinfire fest si přichystala takový tvrdě metalový koktejl, že jsem se skutečně nezmohl na nic jiného, než jen na odevzdané sledování jejího excelentního představení. Jeho kostru tvořilo samozřejmě druhé řadové album „Triotus, Tricephalus And Tribadism“, z nějž mi v paměti utkvěly zejména „Light Hates Me“, „Evening Star“, „Separated“ a především „Masterpiece Of Pain“, ale došlo i na ukázky z chystané novinky (názvem opět neposloužím). Už teď se těším, jak si na tohle album políčím, protože to, jak si SIX DEGREES OF SEPARATION se svým „metalem na půl cesty k deathu“ políčili na mě, bylo vskutku nezapomenutelné.

Duševně tedy nanejvýš nasycen jsem následně odspěchal k „P.S.S.“ a modlil se, aby se KREATOR nedali výkonnostně zahanbit kapelou čtyř kluků z Moravy. Potemnělé pódium (laděné v duchu  posledního alba „Enemy Of God“) nás, tak jako v případě W.A.S.P., nechalo čekat o trochu déle než bylo plánováno, ale tahle drobná malichernost byla zapomenuta v okamžiku, kdy se na něj thrash metaloví nestoři vyřítili za zvuků skladby „Violent Revolution“. Urputné thrash metalové nasazení (když basák Christian Fiedler v předklonu vláčel svůj nástroj po podlaze), spousta zlostných póz a figur (za mikrofonem neustále nelidsky zakloněný Mille Petrozza) a především samotný thrash metal toho nejdelikátnějšího kalibru (lhostejno jakého roku výroby), to byla poctivá téměř hodinu a půl trvající show, na kterou se jednoduše nedá zapomenout. Obzvláště pak tehdy, vidíte-li tuhle partičku poprvé po dlouhých letech nikoli suché, ale přece jen teorie. „Some Pain Will Last“, „Enemy Of God“ a „People Of The Lie“ načechraly nejednu kštici, a když se o první přestávce mezi nimi ujal slova samotný Petrozza, jediný a sytě červeně nasvícený bod na jinak zcela temném pódiu, reálně hrozilo přeskakování elektrického náboje. Zvonivý ječák tohoto postavou ne zrovna vysokého němce byl ovšem nejnebezpečnější v samotné akci, totiž v dalších skladbách, jak jsme poznali vzápětí. „Europe After The Rain“ jeho ústy proklela nacisty, „Suicide Terrorist“ teroristy a „Betrayer“ zase pro změnu politiky. Prohudebněný vzduch kolem nás svištěl ve stále větších otáčkách a suchá nitka nezůstala na ničem, čeho se dotkl nebezpečně ostrý kreatorův thrashový skalpel. „Awakening Of The Gods“, „Extreme Aggressions“, „Renewal“ a „Phobia“, říznutí za říznutím zdobilo pomyslnou pažbu kapely pro ten večer a jeden se ani nestačil rozkoukat, když se přiblížil čas pro přídavek. V rychlém sledu za sebou pak KREATOR dali „Impossible Brutality“ a dvě klasiky z největších, „Flag Of Hate“ a „Tormentor“, a najednou byli nenávratně pryč, pryč tak, že to ještě hodnou chvíli dokonce málem hmatatelně bolelo. A na rozdíl od W.A.S.P. (kteří den předtím jeli dejme tomu tak na osmdesát procent) byla po jejich vystoupení ve vzduchu cítit skutečná krev, krev, kterou kapela vypotila při evidentně totálním koncertním nasazení. Úchvatné, namouduši úchvatné.

A v tuhle chvíli, MNEMIC a jejich příznivci zajisté pochopí, se opravdu nedalo dělat nic jiného, než zalehnout, rozjímat a pomalu při tom usnout. Zařídil jsem se přesně podle toho, původně rovněž ve strachu o to, abych byl příští den znovu fit na poslední porci festivalového zápřahu. Když jsem se ale probudil do neděle a detailně si prozkoumal pro mě osobně celkem nezajímavý hrací plán, v němž citelně chyběl nějaký ten opravdový tahák (ani polští HUNTER jím nejsou), a z nějž jsem opravdu stál jen o shlédnutí znovuoživených KREYSON, plánované však až někam ke 23.00 hod., rozhodl jsem se jinak. Na to, abych jej trávil (a to budiž další drobný poznatek směrem k pořadatelům) na festivalu jako je Basinfire fest ve společnosti kapel typu ALKEHOL, BRUTUS, CODA či nejrůznějších revivalových sdružení, je, zdá se, můj čas až příliš drahý. A tak ještě než jsem si mohl zkazit vlastně víceméně pozitivní dojem z festivalu, který navštívilo něco kolem sedmi tisíc lidí (tedy více než vloni), zvedl jsem krovky a stále ještě nadopován neskutečnou dávkou (ano, takhle vznikají závislosti) KREATOR, jsem odfrčel k domovu. A za rok, za rok, bude-li to jen trochu možné, se do Spáleného Poříčí hodlám vrátit jako bumerang, to si pište.

RIP
16.7.2007

Hned po příchodu mě zdrží na hlavní stage finalisté České rockové ligy LAAMOTH, kterým vévodí zpěvačka, na které je znát, že na velká pódia není zvyklá, ale o to sympatičtější její projev byl. LAAMOTH předvedli funkční a hudebně nápaditý set, který ohraničovali hranice heavy, speed a progresivního metalu – bez vytáček přiznávám, že zaujali moji pozornost, i když mezi fanoušky těchto žánrových odnoží právě nepatřím. Mnohem méně mě nadchli MAELSTRÖM okupující hlavní stage po nich, které z poněkud zkostnatělé heavymetalové šablony nevytrhli ani klávesové doprovody z playbacku. Mé uši si jen o něco déle udrželi VIDOCK hrající na Gambrinus stage a to hlavně tím, že na to, že šlo o pouhé trio, byla jejich produkce plnohodnotná. Na chlapcích bylo znát, že se snaží na staré heavy metalové kořeny roubovat moderní prvky, ale výsledkem je pouze průměrný, byť dobře zahraný okovaný rock. To TORTHARRY na Nosferatu stage působili mnohem zajímavěji. Jejich na tuzemské poměry kvalitně zaranžovaný death metalový set, mě asi donutí se poohlídnout po jejich aktuální albovce „Reborn“. Cover od Berneyho nesmrtelných nepalmových dědků byl už jen třešničkou na dortu.
Na hlavní stage stíhám konec FREE FALL, kteří mě vítají pěvecky nepříliš přesvědčivými intonačními výkony. Jejich hudbu drží vespod prosamplovaný taneční stisk, hřbet tvoří poněkud nenápaditý rockový obal bez znatelnějšího obsahu. Po FREE FALL odcházím okouknout novou čtyřčlennou sestavu skupiny POWER5. Jejich vydatné porce speed metalu v klasickém střihu ale nejsem schopem příliš dlouho vstřebávat, takže hurá na hlavní scénu, kde by se měla objevit ruská, pro mě zatím neznámá ruská kapela VOLNAYA STAYA. Ti předvedli instrumentálně efektivně odehraný set v silně konvenčním bigbítovém balení a v ryze ženském provedení. Kdo by po podobné bandě ale štěkl, kdyby ten samý obsah nehráli dvacetileté ruské modelky? To samé se nedá říci o skupině SAD HARMONY, kteří tvoří jeden z pilířů moravské post doomové scény. Ti nevsázejí na přívětivou image, ale na hudební a emotivní stránku věci.
U ADOR DORATH jsem zastihl finále vystoupení a musím říci, že neúplná sestava byla hodně znát na kvalitách i hustotě jejich setu. Zabijácké vystoupení českých thrashových klasiků DEBUSTROL žádné podobné vady na kráse nemělo. Jediné co mi u této sebranky vadí je neustálé přešlapování na místě a nulový vývoj, jejich vystoupení jsou stále čím dál tím více stejná a to již po čase nudí. To samé (témšř nulový vývoj) se dá říci i o silovém hardcore v podání skupiny LOCOMOTIVE, jejichž lítá řež probíhala v tu dobu na Nosferatu stage. Zvláštní je, že při koncertech českobudějovické HC mašiny mi to příliš nevadí. Jejich set je vždy prosycen sálající energií, málokdy má člověk dojem pouze „dobře odvedené řemeslné práce“. Naopak tento příměr se vším všudy padne jako ulitý na skupinu HAZYDECAY, která nastoupila záhy. Instrumnetálně a hlavně pak pěvecky výtečně odvedené, nicméně to srdce, které bušilo u LOCOMOTIVE zde nenacházím. Na hlavní scéně stíhám skupinu PILGRIM a nestačím se divit. Co dělá sterilní rocková nuda na hlavní scéně? Tento dramaturgický tah opravdu nechápu. Po nich nastupují na hlavní stage místo nedorazivší PEHY vítězi České rockové ligy z minulého roku - FOURTH FACE. Po roce nezměnili sestavu, což bylo po personálních bouřích, která provázela vývoj této kapely poslední dobu celkem úspěch. Jejich hopsavé HC křížené nu-metalem mě však svém účinkem míjí. <br>
To se setem ENDLESS na metalové scéně celkem souzním. Zaznívají jak osvědčené skladby z posledních dvou alb, tak i ochutnávka z alba připravovaného. Libor na podiu řádí jako vždy, agrese střídá pomalejší a emotivnější momenty, vše je na svém místě. Jediné o setu mohu vytknout je zvuk, který hlavně na počátku setu měl spoustu porodních bolestí. Přebíhám na hlavní stage, kde úřadují WALTARI, které velmi přiléhavě popisuje kolega Louis v hlavním reportu. Představitele metalového crossoveringu - SIX DEGREES OF SEPARATION, kteří následovali si prožili malou satisfakci za minulý rok, kdy měli na Basinfirefestu prázdné hlediště, když hráli proti kožené dračici DORO. Nyní byli plně rehabilitování, vystoupení se jim podařilo a spokojenost sálala i z početného davu před pódiem. Na hlavní scéně mezitím odehráli svůj set švédští rockeři THE QUILL a začínají se stavět kulisy pro headlinera. Bohužel mě KREATOR po prvních několika skladbách dokázali naprosto otrávit. Pomalé, únavné a plné zbytečných metalových póz – takové pro mě vystoupení KREATOR bylo. O to urputněji jsme se těšil na set dánských MNEMIC a také o to větší bylo mé zklamání z jejich setu. Nový vokalista, jako by si svůj hlas šetřil na druhý den. Jeho projev i hlas byli nejslabším elementem vystoupení. Mezi skladbami se dočkávám něčeho, co dle mého podobná banda nemá zapotřebí – polnohospodářské roztleskávání, poněkud laciný humor a trapné průpovídky mezi skladbami. Jediné co mě v první řadě drželo byl hlavně výtečný výkon bubeníka následovaný oběma kytaristy…