Je to možná těžko představitelné, ale příští rok už to severomoravská SALAMANDRA potáhne tuzemskem pětadvacátý rok. Což je tedy úctyhodné číslo, jen co je pravda. Kapela původně začínala jako dravá štika v domácím rybníčku melodického metalu, a i když už dneska není zdaleka tak nebezpečným soupeřem (protože scéna se zkrátka mění), pořád funguje v roli jakéhosi spolehlivého mentora, který má ty power/speedmetalové věci v malíčku a je kdykoliv připraven to názorně předvést.
Ani jí se nicméně nevyhnula kovidová pauza a zasáhla jí dokonce možná ještě citelněji, než jen vynucenou hrací pauzou. Zakladatele a ústřední postavu skupiny Pavla Slívu totiž krom klávesistky Hanky Šlachtové opustil prakticky kompletní zbytek kapely (včetně dalšího zakládajícího člena Dana „Baalberitha“ Jurečka), pročež mu nezbylo, než ji dát dohromady celou znovu. Přestavba nicméně dopadla úspěšně a s novým zpěvákem Tomášem Hradilem (ex – TREZOR), jenž se výšek nebojí podobně jako jeho přechůdci, nastoupila znovuzrozená SALAMANDRA rovnou do nahrávacího studia, aby tam nechala vzniknout svému sedmému řadovému albu. Byl na to ostatně už nejvyšší čas, protože to doposud poslední, „Imperatus“, mělo rok výroby 2014.
Uběhnuvší léta však neměla na obsah novinky, vznosně pojmenované „Opus Bohemica“, pražádný (a tím spíše negativní) vliv. V království SALAMANDRY se totiž nic takového nepočítá, jelikož jeho prokletí rychlým melodickým metalem je věčné a nikdy nezlomitelné, přesně tak, jak to chtěl a stále chce její vrchní skladatel, již zmiňovaný Pavel Slíva. Proto bylo už dopředu vlastně více než jisté, že novinka začne přesně tam, kde její předchůdce skončil, a nebude se s tím v klasickém metalovém duchu vůbec párat.
Znovu jsme tak svědky poměrně vyrovnané melodické metalové kolekce, jež sice nemá čím překvapit, ale když na to přijde, dovede alespoň solidně potěšit. Rovná desítka skladeb (úvod a závěr celé nahrávky obstarávají drobné instrumentální kousky, z nichž ten první si kapela vypůjčila od Bedřicha Smetany) takových okamžiků nabídne hned několik („Awakening“, „Mannequins“, „Another Home“ či závěrečný kolos „The Wheels Of Time“), přičemž pokud člověk nebaží zrovna po neprůstřelně originálních a nepovědomých refrénech, dostane se mu i dalších bonbónků, na kterých stojí za to si opakovaně pochutnat. Tady mám na mysli opravdu velmi pestrou stavbu jednotlivých písní, s nimiž si jejich autor vysloveně pohrál, a jeho mnohá drobná přikrášlení, sóla a nejrůznějších odbočky a přípojky (za všechny v třeba tak trochu „kouzelné“ „Lullaby“), jež jsou skutečným dalším rozměrem celého alba.
Ne, SALAMANDRA se nemění, ale nemění se naštěstí ani její poctivý přístup k metalové věci, což je zejména pro pozdní část její diskografie věc jistě oceněníhodná, a platí to i pro „Opus Bohemica“. Hlavu vám v žádném případě neutrhne, ale budete-li chtít, naplní vám ji vzletným a pohodovým metalovým materiálem, který je radost nechat opakovaně probublávat sluchovody.
