„Nesuď knihu podle obalu.“
„Dobrá… A desku soudit můžu?“
„Desku můžeš, zvlášť když je metalová.“
O metalovou a hardcoreovou estetiku se zajímám už drahně let. Možná to souvisí s tím, že mám za sebou osmileté výtvarné vzdělávání a mojí první volbou, při rozmýšlení kam dál ze středního školy, bylo právě výtvarné umění. Želbohu – nebo možná díkybohu – se při talentových zkouškách prokázaly dvě věci. Studium výtvarného umění je velmi exponované a mnozí mají mnohem více talentu než já. Ve vlastní tvorbě jsem poté polevil, protože na ni nebylo tolik času, ale stal jsem se zato mnohem větším obdivovatelem. Ať už jde o galerie, sochy, streetart nebo právě desky. Proto jsem před rokem s obrovským zájmem hltal bichli nazvanou METAL AND HARDCORE GRAPHICS a tento rok s povděkem kvituji vydání „Masterpieces 2018“.
Kniha obsahuje 143 povětšinou metalových vizuálů napříč subžánry, které jsou subjektivně vybrány kurátorem Alexem Milazzou. To je metalový nadšenec, který vystudoval design v Londýně, a posledních několik let se zabývá vydáváním knih pod značkou Heavy Metal Artwork. Ve svém výběru si dává záležet na tom, aby postihl vizuály těch největších a notoricky známých metalových ikon, jakými jsou OPETH, BEHEMOTH, AT THE GATES nebo JUDAS PRIEST, kterým je věnováno nejvíc prostoru. Většinu obsahu ale tvoří kapely, které jsem ze 70 procent vůbec neznal. Mezi nimi natrefíte na pár jmen, které známé jsou, ale rozhodně nejsou z první ligy, která by headlinovala velké festivaly (GOROD, VITAMIN X nebo KEN MODE). Dva zástupci pocházejí dokonce z naší rodné hroudy, konkrétně MASTER´S HAMMER a INFERNO.
Kniha je rozčleněna do osmi kapitol, které jsou trochu nevyrovnané. Vedle „nejlepší cover roku 2018“, „objev roku“ nebo „mistr roku“, které se věnují jednomu dílu nebo krátké sérii vizuálů, tu je „100 výtvarníků na 100 deskách od 100 kapel", jež tvoří drtivou většinu obsahu knihy. A musím říci, že tu nejzajímavější. Vedle náhledu vizuálů tu kapely nebo samotní výtvarníci sdílejí myšlenky, které stojí za obalem. Každý obrázek tu dostal krátký prostor, který nemá jednotný koncept. Každý umělec ho tak zpracoval po svém, což je ve výsledku celkem zábavné čtení. Dá se rozdělit do několika základních kategorií, jak jsou texty pojaty. První a nejméně zábavnou je strohý popis toho, co vidíte na obrázku. O něco zábavnější jsou pak popisy, jak byl obrázek dělán, jak kapela postupovala při výběru umělce nebo jak probíhal proces tvorby, tedy jaké bylo zadání a následně jaké kroky vedly k výsledku. Další kategorií jsou obaly, u kterých jsou texty, které jsem si pracovně nazval „ezokecy“ – tedy podivně filosofické rozvahy, které ve výsledku působí velmi často více než úsměvně. Poslední a nejzajímavější kategorií jsou příběhy, které překvapí. Příběhy obalů, které vás třeba ani nezaujmou po stránce estetiky, ale zjistíte, jaká je za nimi myšlenka nebo symbolika, jež by vám při pouhém prozkoumání obalu nedošla. Pak tu najdete jednotlivosti, které neodpovídají těmto konceptům, ale těch je opravdu jen pár.
Zpracování na kvalitním papíře a parádní text pak dělá z knihy opravdový unikát na domácí knižní scéně, která se tvrdou hudbou zabývá. Knize by určitě prospělo více péče po stránce textové a editorské, občas jsem měl pocit, že s českým textem si jde více hrát i za hranou překladu, ale není to nic, co by ve výsledku kazilo dojem z jinak velmi povedeného díla. Díky tomu, že jsem si všechny kapely dohledával a pouštěl, jsem objevil několik velmi zajímavých desek, které mi v roce 2018 unikly, a i v tom je určitá hodnota výběru Alexe Milazza, jenž je žánrově rozkročený od powermetalových klišé, zabývajících se světem magie a draků, přes politické hardcore kapely až po plesnivý death metal, black nebo grindcore. O metalové grafice v češtině žádná zajímavější kniha nevyšla.
