Vítězové soutěže „Vinyla“, dvě nominace na „Anděla“ a lány dalších úspěchů hned po prvním albu. Takhle to dopadá, když se banda Chebáků přestěhuje do Plzně a začne se jim stejskat. Dalo by se říci, že POVODÍ OHŘE vyrostlo na minimalistickém tandemu ESOASISI, ve kterém hrál Honza na klavír a Sisi zpíval a recitoval. Jejich společná deska, kterou doplnily ještě housle, je stále skvělá, ale možná pro mnohé příliš komorní. Z živých koncertů jsem měl často rozpačité pocity. Nikoliv hudebně, ale hlavně tím, že bouřlivák u mikrofonu většinou nebyl u intimní hudby ve své kůži. Viděl jsem POVODÍ před nedávnem živě a musím říci, že Sisi má za zadkem nejlépe šlapající kapelu za svoji více jak dvě dekády dlouhou kariéru.
Signifikantní tu jsou právě figury, které POVODÍ OHŘE tvoří. Ze Sisiho nejlegendárnější kapely ESQMEG je povolán basový veterán Láďa a z druhé generace odchovanců chebské scény nastupuje do rodící se kapely sehraný tandem. Kytarista Bouše, se kterým bubeník Honza hraje bez přestání od doby, kdy dostal občanku, a Duplo u kytary, jediná nechebská postava, se kterou Sisi páchal SKUPINU ŠTESTÍ. Proč to vyprávím? Protože je to důležité. POVODÍ OHŘE není náhodná sešlost a tomu odpovídá i to, jak jejich hudba funguje. Jsou tu dvě generace sudeťáků, kteří si na scéně již odžili svoje, a jejich vztah k rodné hroudě je nepřehlédnutelný. První generace odkojila druhou a v době, kdy se spolu před mnoha léty setkali ve společné zkušebně, asi ani jednoho z nich nenapadlo, že spolu budou jednou hrát v jedné kapele.
"Boha jsme ztratili - už dávno
A lásky nejsme schopni - zřejmě"
Žánrově se tahle skvadra trefila přesně do místa, kde domácí scéna zeje prázdnotou. Touha hrát řízný country rock se tu potkává s minulostí a zkušenostmi všech zúčastněných a tak tu najdete postrockové gradace ve skladbě „Ostrovy“, garážovou rezavost i bluesovou bolavost. Do toho všeho mohutně duje lauf, který přihrává punková scéna, a téměř stonerová hrubozrnnost. To dělá z POVODÍ OHŘE živě buldozer, který dokáže rozsekat hardcore kids na Fluff Festu na nudličky. Celek ale působí přirozeně, sebevědomě a organicky. Žádná jiná taková kapela u nás neexistuje.
Je tu ale další esence, která ze skvěle fungujícího instrumentálního stroje dělá něco opravdu výjimečného. Sisiho poetika, jež se inspiruje v textech Zbyňka Hejdy, Blaise Cendrarse nebo Andreje Rodinova. Jsou to texty vyděděného kazatele, který má tvrdou slupku, o kterou se pořežete. Uvnitř je něco křehkého, melancholického a mnohdy i sebedestruktivního, co vám tenhle chlápek nechce ukázat. Něco, co občas zahlédnete přes mlhavý opar. Něco, co chce zůstat skryto, a halí to mrak neprostupného cigaretového kouře, louže flusanců, oceány chlastu a monumentální hradby z chemického štěstí. Musím sice přiznat, že na začátku jsem s texty bojoval, a že tam byly trny, které mi rozdíraly uši. Ale pak se vytvořily strupy a ty překryla tvrdší kůže. A jsou tu i obraty, které jednoduše miluju.
POVODÍ OHŘE mi v přehrávači rotovalo už pár měsíců a díky osobním vazbám jsem dosti váhal, zdali článek o nich napsat. Vzhledem k tomu, že však jejich hudbu ve sluchátkách kroutím už devátý měsíc, jsem o tom přemýšlet přestal. Zemitější a špinavější country v našich luzích a hájích nikdy nebylo a myslím, že jen tak nebude.
