Jestliže recenze předchozí nahrávky této svérázné party začínala tvrzením o postupném otevírání se širší posluchačské obci, jsem po třech letech, s další albovou novinkou, nucen toto svoje tvrzení lehce přehodnotit. THE DILLINGER ESCAPE PLAN (dále jen TDEP) se, viděno z delšího časového odstupu, zase tak příliš nemění. To, když si uvědomíme, že skupina nás svojí tvorbou obšťastňuje již více než 15 let, nemůže logicky znamenat nic jiného, než letitou stagnaci.
S jistého úhlu pohledu se dá o stagnaci hovořit minimálně od alba „Ire Works“ z roku 2007. Jistě, tohle je jen velice povrchní pohled, nereflektující jednotlivé drobné nuance mezi jednotlivými nahrávkami. Nicméně první zběžný poslech „One Of Us Is The Killer“ prozradí jen minimální progres z hlediska hudebního stylu.
Na druhou stranu, na této skupině lze jednoznačně obdivovat schopnost, s jakou u zběsilého hudebního pojetí, kterému však nechybí ani silné melodické cítění, vytrvala, aníž by musela kdykoliv jít pod svoji cenu. Snad jen s výjimkou poněkud rozporuplného EP coververzí „Plagiarism“ z roku 2006 TDEP vytvořili v horším případě pouze nadprůměrnou nahrávku. Na tomto názoru není potřeba cokoliv měnit ani po roce 2013.
Samozřejme, že razantní nástup úvodní kompozice „Prancer“, jasně oznamující „jsme zase tady!“, plný třeskutého mathujícího riffování dnes už překvapí jen málokoho. Tohle jsou přesně ti „dillingeři“, jak je známe už dlouhá léta a jak je pravděpodobně budeme znát i nadále. Je však jistě velice zajímavé, že, ač již dnes podobné kytarové kejkle působí jako retro z první poloviny nultých let, kdy podobně sběsilosti přinášely svěží vítr do (nejen) metalových plachet, to stále má v podání nestorů těchto hudebních postupů svoje neoddiskutovatelné kouzlo.
Skupina si však zároveň i dlouhou dobu uvědomuje, že postavit celé album jen na „mlácení do strun“ by jí definitivně vyřadilo ze hry. TDEP jsou sice známí hlavně díky tomuto nesmlouvavému válcování, ale troufám si opakovaně tvrdit, že nejsilnější v kramflecích jsou tehdy, když ponechají prostor melodickým linkám. Vokál Grega Puciata je pro tyto situace disponován více než slušně. Sluší mu to hlavně v masivních refrénech, jako například v titulní skladbě. Tu bych si s klidným svědomím dovolil prohlásit za fenomenální. Táhlá, psychedelicky znějící sloka versus refrénový nájezd s podporou šťavnatých kytar je schéma, které v zafungovalo na jedničku.
Pokud toho pro případného posluchače stále nebylo dost, může si užít vokální orgie v „Nothing`s Funny“, kde Puciatovy hlasivky netrpí závratí ani ve skutečně závratných výškách. Toto jsou přesně ty momenty, kdy to Američanům jde jako z partesu a kdy vám pranic nechybí jejich mladické divoké srdce. Na druhou stranu se nedá říct, že by to ani v těch „nejpisníčkovějších“ skladbách nemělo drive. Přesně naopak! Ostrým zápachem divoké metalové (stále ještě) moderny disponují všechny skladby. Pevnou kontinuitu s předchozí tvorbou mají TDEP plně pod kontrolou, až takovým progresem totiž nové album rozhodně není.
Dá se totiž lehce namítnout, že tohle všechno už tady víceméně v jejich podání bylo. Svým způsobem je to pravda. Při pečlivém pátrání se navíc dají odhalit i recyklace vlastních nápadů. Jako celek však letošní album v konkurenci mladých dravců bezpochyby obstojí. „One Of Us Is The Killer“ je totiž velmi dobrá deska od skupiny, která ví moc dobře co chce a jak to chce.
