Pokud se mě dnes zeptáte, kdo u nás hraje nejlepší thrash metal, budu mít ihned jasno. Ještě před půl rokem bych váhal. Proč? Protože LAHAR touto deskou odsoudili veškerý předchozí materiál thrashem líznutých kapel do pozice pouhých statistů. „Umění strachu“ má nevídaně přímý tah na branku a navíc si dokázalo ponechat stejné „koule“, které mají živá vystoupení kapely. Studio jim nijak neubralo na syrovosti a vznikla tak deska bez jakýchkoliv příkras, což je přesně to, co thrashovému žánru sluší nejvíce. V Hellsoundu Honzy Kapáka se podařilo do nul a jedniček naprosto korektně nalít všechny silné atributy této koncertně nadupané mašiny. Deska působí jakoby ji LAHAR nahráli najednou a spolu, jakoby šlo o chirurgicky přesný a řemeslně fenomenálně zvládnutý „živák“.
Ze změny vokalisty jsem měl v případě LAHAR obavu, neboť Samuel a jeho ječák byli zkrátka jasnými poznávacími znameními kapely. Nový zpěvák Banán celé vyznění skupiny posunul zcela jistě jinam, řekněme víc k metalovému feelingu, ale rozhodně to nemělo negativní vliv na kvalitativní úroveň Jihočechů.
Své základní rysy si LAHAR ponechávají i na novince. Opět dominují hutné a nabroušené kytary, respektující ty největší mistry thrash metalu. Na rozdíl od legendárních thrash stars se však LAHAR nespoléhají jen na tradiční kytarové hoblování, ale vše šponují do extrému a ženou dopředu nevídanou rychlostí. Korkova pravá ruka je fenomén, který by se měl po jeho smrti vystavovat ve světovém muzeu thrash metalové kytary. Bicí více sednou do celku, více hrají s kapelou a jsou funkčnější, než tomu bylo dříve. Basa nikde nevystupuje, ale svým zbustrovaným soundem dělá přesně to, co podobná hudba potřebuje – rachtavou hutnou špínu v pozadí, která tvoří poctivý syrový základ, na němž se dá stavět. Rychlost a sypačky tu a tam nahradila preciznější aranžérská práce. LAHAR dospěli. Za zmínku stojí i parádní grafické zpracování CD od Andreie Bouzikova.
Oktagram nasupených manifestů přináší tradičně výbušnou a výtečně zahranou metalově nenažranou bestii, jejíž kořeny jsou hluboce zavrtány v oldschoolové zemině. Bonus v podobě téměř dvacet let starého coveru od HC-punkových veteránů (KRITICKÁ SITUACE) pročistí atmosféru i potěší. Celou zkázu korunují texty, které jsou v češtině, a jdou za svým se stejnou umíněností jako hudba. Kritika církve a sociálních záležitostí zde hrají prim. Jednoznačným vrcholem alba je krutopřísný konec páté skladby:
Stále slyším ozvěnu umučených duší
a ve vzduchu visí pach spálených lidských těl.
A ty se mě ptáš, jak mohu tě soudit za to, co se stalo kdysi,
ale zříci těch vrahů jsem tě neslyšel.
Nás označuješ za vyvrhele, za šiřitele hříchu,
tak strč svou bibli do prdele, ať ukojíš svou pýchu.
A poslyš slova neznaboha
A poslyš slova neznaboha:
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
