Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená, jako po stránce mezilidských vztahů rozložená kapela potřebuje radikální změnu. Michael Weikath neváhá a označuje zpěváka Michaela Kiskeho, který postupem doby získával uvnitř kapely stále větší prostor ke skladatelské seberealizaci, kterou navíc pojal jako možnost vyplout ze striktně metalového hájemství, za hlavní příčinu neúspěchu a na sklonku roku 1993 jej z HELLOWEEN vykazuje. Souběžně s ním dostává padáka také Ingo Swichtenberg u něhož byly zjištěny vážné duševní poruchy. Dvojice Weikath/Grosskopf si je vědoma potřeby návratu k osvědčenému melodickému stylu vycházejícímu z pevných Hard ´N´ Heavy základů, tedy zhruba k tomu, co staré dobré HELLOWEEN nejvíce charakterizovalo. Roland Grapow zůstává, do kapely však přicházejí dva velmi dobře zapadnuvší členové, jinak již tehdy dobře známí ze svých předchozích působišť – Andi Deris a Uli Küsch.
Andi Deris si získal uznání v řadách hardrockových PINK CREAM 69 a v první polovině devadesátých let patřil k nejtalentovanějším zjevům na poli německé Hard ´N´ Heavy scény. Ostatně tuto skutečnost dokládají první tři znamenitá alba PINK CREAM 69 (hlavně dvojka „One Size Fits All“ je jízda jak se patří) jím nazpívaná. Uli Küsch(ex- GAMMA RAY) byl taktéž jedním z nejlepších evropských bubeníků své doby, navíc velmi přesvědčivý skladatel, což zrovna u bicmanů nebylo typické. Každopádně oba nováčci do sestavy okamžitě zapadli a s nimi nahraný materiál se rovnal doslova explozi. Oba do HELLOWEEN přinesli hodně svého, a tak bylo poznat, že nejde o bezhlavý návrat k rychlým metalovým válům, jako spíš o znovuzrození melodií za pomoci směru, který byl jakousi kombinací hardrocku PINK CREAM 69 a zvonivého metalu HELLOWEEN z období „Strážce“. Výsledek stál opravdu za to a „Master Of The Rings“ mám za jediné album derisovské éry, které mám ve stejné oblibě jako řadovky z osmdesátých let a samozřejmě výše než oba albové předchůdce, směřující kamsi jinam. Zkrátka dokonalý návrat, po jehož poslechu jsem vyloženě jásal.
První polovina je z mého pohledu dokonalá, protože zde není jediná skladba, u které bych se nudil. Po bombastickém intru nám dají HELLOWEEN jasně na srozuměnou, že zde nepůjde o žádné zaslepené retro, a tak moderním sekaným riffem poháněná „Soul Survivor“ do nás pumpuje tuny pozitivní energie. Vynikající refrén jak z dílny PINK CREAM 69 vše podtrhuje. Weikathova „Where The Rain Grows“ je naopak jasným povelem k návratu na osvědčené území rychlého heavymetalu. Ovšem projev je znovu přizpůsoben době vzniku a novým podmínkách v kapele – trilkující kytarové breaky se zde prolínají udržovány v patřičném tempu a zpěvová linka je nažhavená na další majestátní refrén, a ten samozřejmě nezklame. Skladba „Why?“ byla napsána ještě pro PINK CREAM 69 a je to poznat, protože je opravdu chytlavá. Zkrátka typická derisovská popina, jaké Andi postupem let u HELLOWEEN k velké škodě přestal psát. Dle mého názoru byl v této vzdušnější poloze, nezatížené nějakou přilišnou hektičností, vždycky nejpřesvědčivější. Rozmáchlá „Mr.Ego (Take Me Down)“ od Rolanda Grapowa měla od počátku všechny předpoklady stát se stěžejní skladbou celého kompletu – pomalu se šinoucí song vedený ostrým riffem, nevyhýbající se mnoha kytarovým aranžím, narostl v refrénu do netušené krásy. Text je samozřejmě věnován bývalému frontmanovi HELLOWEEN - Michi Kiskemu. „Perfect Gentleman“ byl od první chvíle jasným adeptem na singlový hit a song, ke kterému se kapela dodnes velmi ráda hlásí. Nepříliš komplikovaná, avšak značně nápaditá a chytlavá záležitost, jde naproti odkazu věcí jako „I Want Out“, tedy těch, které definovaly HELLOWEEN jako hudbu dobyvatelů rockových žebříčků.
Zdejší odpověď na „Dr.Stein“ a „Rise And Fall“ má jméno „The Game Is On“ a o jejím autorovi se tímto nemusíme vůbec bavit, je jasný. Každopádně jde znovu o velmi povedený veselý kolovrátek. Kapela nepolevuje ani v dalších položkách, jako Weikiho „Secret Alibi“, ovlivněné stylem Derisovy mateřské kapely, tak v téměř rock ´n´ rollové „Take Me Home“ od Grapowa. Svou schopnost napsat další nádhernou baladu (pokračovatel „Ballerina“ a „Where The Eagle Learns To Fly“ od PINK CREAM 69) nám Andi předvede v „In The Middle On A Heartbeat“, která je postavená na výrazné akustice a jeho charakteristickém zpěvu v baladickém pojetí . Závěr je naopak dravější – „Still We Go“ je znovu plná chuti po rychlosti a metalových výbojích. „Master Of The Rings“ je tak různorodým albem, které kombinuje hardrockovou vzdušnost, melodie a moderní sound, s typicky metalovými základy, které minule téměř chyběly - začala se tak nová kapitola HELLOWEEN.
