Pokud má být jedním z účelů koncertů snaha kapely upozornit na svoji tvorbu a zaujmout nové posluchače, pak v případě anglických FALL OF EFRAFA se to alespoň v mém případě podařilo na výbornou. S více než povedeným vystoupením na letošním Fluff festu jde ruku v ruce i studiová tvorba tohoto, alespoň co se týče přístupu, neotřelého tělesa, které svým letošním a zároveň třetím albem ohlásilo i konec své existence. Skupina totiž svoje fungování postavila na inspiraci známým dílem Richarda Adamse „Watership Down“. Kniha, která má tři části, z nichž každá zároveň i tvoří jedno album FALL OF EFRAFA. Tři alba, každé v jiné hudební rovině a každé svým jedinečným způsobem zajímavé a kvalitní.
To poslední, pojmenované „Inlé“, je oproti předchůdcům oděno do poněkud temnějšího hávu. Z hudebního hlediska nejsou tito Angličané příliš originální těleso. Koneckonců, podobně laděných žánrových propletenců se v poslední době už urodilo (a stále rodí) více než dost, přesto však jejich pojetí pomalého sludge/hardcore nepostrádá charisma ani schopnost vtáhnout do děje. Skrze sedmero dlouhých kompozic promlouvá poslední část knižního příběhu a s největším pravděpodobnosti i existence této kapely. Posluchačsky náročnější pojetí vyžaduje přeci jen o poznání více pozornosti, než je věnováno jiným žánrovým nahrávkám. Z kompozičního hlediska nikterak složitě strukturovaná hudba stojí především na bezútěšné atmosféře a zničujícím pomalém tempu. Zavalité kytarové riffy vytvářejí neprostupnou tvrz, z níž se jako popínavé rostliny tlačí ven tklivé a podmanivé melodie. Poměrně provařené výrazové prostředky slouží jako dobrý odrazový můstek pro eskapády ve vlastní režii. Kapela velmi dobře pracuje s motivy nelítostně pochmurných nálad a trpělivě na nich staví své hudební sdělení. FALL OF EFRAFA se velmi dobře daří spájet až doom metalovou zasmušilost, tklivé melodie a sludge kytarový lomoz, který ještě patřičně doplňuje „hardcoreově“ položený vokál. Jednotlivé skladby plynou v pomalých tempech a jejich povětšinou rozsáhlejší stopáž dává prostor k velmi pozvolné gradaci a vrstvení jednotlivých melodických motivů. Vyvážená nahrávka nedisponuje nějakými vysloveně vrcholnými momenty, za ten se však i přesto dá označit čtvrtá v pořadí - „The Burial“ - začínající nenápadným zvukem piána, aby její zakončení v podobě stupňující se jednoduché melodie proběhlo ve velkolepém stylu.
„Three more shows and we are done“. Hlásí jednoznačně Myspace stránka kapely, která se rozhodla pevně ohraničit dobu svého fungování. Tři alba a dost. Tři alba, z nichž každé přináší zhudebnění jedné ze tří kapitol literárního díla a jiný hudební žánr. Vyvrcholení tříletého snažení těchto Britů je povedeným dílem, které však na druhou stranu zarmoutí nekompromisním přístupem kapely ukončit svoji činnost. Nicméně její zajímavý filozofický koncept zasluhuje uznání i pozornost.
