Mám rád komiks. Vždy jsem měl. Prvním malovaným hrdinou mi byl bezesporu Bobík. Druhým nejzásadnějším byl a stále je Spider-Man. Přečetl jsem takřka vše, co se na pultech objevilo před patnácti lety pod hlavičkou Slovartu a i teď se mi po pravé ruce vedle monitoru kupí všechny svazky Crwe, v nichž mrštný vrhač pavučin splétá sítě. Z toho pohledu jsem tedy ideální adept na oslavnou recenzi, který může světu sdělit, jak je Spider-Man 3 NEJ.
A je skutečně nej. Kdysi jsem shlédl na videu film, ze kterého si dnes pamatuji už jen obsah na štítku. Zněl nějak takto: „Zmutovaní bílí žraloci, na nichž byly provedeny experimenty pro zvýšení inteligence, se dostávají do amerických vodovodních kanálů, kde terorizují město. Mezi nimi je i Red Dog, nejchytřejší a nejrychlejší žralok, který nese neutronovou bombu a směřuje s ní ke Golden Gate Bridge.“. Ovšem na to, co předvedli tvůrci nového Spider-Mana, by bílý žralok Red Dog neměl ani kdyby nesl v tlamě celý černobylský reaktor. Marně jsem přemýšlel, k jakému filmovému produktu bych tak nejdražší současný výtvor kinematografie připodobnil, a napadá mě jeden jediný. A to naprosto bez nadsázky – seriál „Mladí a neklidní“.
Začíná se přesně tak, jak by člověk logicky očekával. Spidey po skvělém výkonu v minulém díle sbírá uznání, kde může. Vztah s MJ jen kvete a Parkerovi se daří jak ve škole, tak v práci. Je zkrátka bourák a tečka. Ale co to? Starý přítel Harry nemůže unést smrt svého otce a proto se rozhodne jednat. Začátek filmu se tedy vyvíjí poměrně svižně, i když první souboj absolvuje Peter trochu překvapivě pouze v civilu. Trikově je to celkem v normě, bohužel ale většinu času skrz prudký střih kamery vůbec netušíte, na co se díváte. Ale co, hlavně že to vypadá bombasticky. Jenže ouha. Spider-Man nebyl nikdy jen o bitkách a hrdinech. Byl i o pocitech, což nám dávají tvůrci najevo měrou vrchovatou víceméně v dalších asi tak dvou a čtvrt hodinách filmu. Skrz první chápavé pohledy, kradmé úsměvy, nebo odhodlání k sňatku, až po vodopád sentimentu v závěru, kdy už ventilování citových klišé a problémy v mezilidských vztazích hlavních hrdinů neustávají ani v těch nejprudších bitkách dobra se zlem!
I když… dobra se zlem. V tomhle filmu je to dost relativní. Spider-Man by měl být teoreticky ten hodný. Tvůrci to nejspíš neudělali schválně, pravdou ale je, že už po čtvrt hodině se z přátelského pavouka ze sousedství stává tak nafoukanej a samožerskej spratek, že divák doslova toužebně očekává spásneho superpadoucha, který by dal princi krasoňovi pořádně na budku. Ten se však jako na potvoru rodí přřříííšerně zdlouhavě a jediné, co je horší než jeho pomalý a nudný zrod, je představa, že páchá zlo ne z prozaických důvodů ovládnutí světa, ale proto, aby zachránil před smrtí svoji nemocnou dcerku. Hnus! A bude hůř. Podstatně hůř!! Drtivá část filmu se totiž neodehrává v červenomodré barvě Spideyho kostýmu, ale v civilních interiérech, kde si hlavní postavy vyříkávají své hříchy z minulosti, pláčí nad dávnými křivdami a slibují všechno možné i nemožné jen ne atraktivní podívanou.
Jde to tak daleko, že po hodině a půl v kině máte pocit, že už tam sedíte nejméně hodiny tři. Přičemž z dějové linky neuběhlo ještě vůbec nic. Ale není to tak, že by se nic nedělo, děje se. Děje se naprostá nefalšovaná nuda. Pořádných bitek si užijete tuším tři nebo čtyři včetně impozantní závěrečné války, kterou dokonale narušují (senti)mentální blitky v podobě nemístného klišé tak okatého, že i MANOWAR jsou proti němu spolek decentních intelektuálů. Světlé okamžiky jsou jedině ve společnosti vzteklého vydavatele Drbů dne Jamesona a hlavně při zrození stejně vzteklého maniaka Venoma. Černé zrůdy nemilosrdně ničící vše, co jí stojí v cestě. V cestě jí ale bohužel nestojí takřka vůbec nic, protože Parker má dost svých osobních problémů, se kterými sadisticky rád obtěžuje diváky.
S pokročilým dějem razantně roste frekvence zažitých klišé nejtěžšího kalibru. Takřka všechno, co není klišovité, je klišovité smrtelně. Postavičky se chovají úplně debilně. Z Petra postiženého symbiontem se stává totální cvok. Pominu-li zvrácené taneční kreace v baru, permanentně uplakanou MJ a tisíce a tisíce gagů vykradených z „Mladých a neklidných“, dostanu se k zoufale dementním scénám, například když Sandman z ničeho nic chytí za krk okolo prolétnuvšího Venoma v domnění, že jde o Spider-Mana. Se zvoláním „Konečně jsem tě dostal Spider-Mane!“ (jak originální dialog!) zírá do slintající huby rozzuřeného symbionta, kterého následně položí, otočí se a beze slova a odchází! Kam chtěl asi tak proboha jít?? Zdaleka nejhorší věci přichází v závěru, kde se padouch se slzami v očích omlouvá hrdinovi za všechnu bolest, co mu v životě způsobil, ten mu odpouští a padouch mizí v romantických paprscích zapadajícího slunce… No ty vole!
Tohle se opravdu nedá. Na film dlouhý dvě a půl hodiny, kde superhrdinové v kostýmech dostanou k dobru slabou třičtvrtěhodinku a po zbytek filmu řeší problémy, které dávno před nimi vyřešili kolegové z Beverly Hills nebo bílý žralok Red Dog, tak na takový film se nadá říct nic kladného. Snad jen to, že je opravdu NEJ. Nebýt maniakálně brutálně zlého Venoma téměř dosahujícího sadističnosti režiséra snímku Samiho Raimiho, nebylo by vůbec na co koukat. Spider-Man je klasika a vždycky bude. Už proto nechápu, jak se mohl vůbec výtvor, jakým je Spider-Man 3, dostat na světlo světa. Něčím takovým by se neměli zabývat kritici ale hygienici.
