Dvanáct měsíčků (s nimiž se mimochodem PANOPTIKO jistě také dobře znají) sotva stačilo načnout nové kolečko na nejvyšším kameni a záhadní černí komoňové domácí metalové scény jsou tu zpět s druhým albem. Tedy v čase na dnešní poměry vpravdě rekordním, který (na rozdíl třeba od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy to bylo v tomhle směru úplně naopak) by mohl vzbuzovat obavy o to, zda nově studiově zaznamenaná produkce bude stejně znamenitá, jako ta na debutu „Poslední tango“.
Jenže železo se má kout, dokud je žhavé, to se ví už od vynálezu doby železné (bezpochyby rovněž zažili), a tak pánům z PANOPTIKA ani nic jiného nezbývalo. Pokud si tedy samozřejmě chtěli udržet dosavadní přízeň domácího publika – což zcela nepochybně chtěli – a nabídnout mu mimoto při stále se navyšujících počtech živých vystoupení také něco jiného, než jen materiál ze zmiňovaného prvního alba.
Ale žádné strachy! Tak jako bylo „Poslední tango“ doslova zjevením v tuhnoucích poměrech domácí mainstreamové metalové scény, jsou „Bohové“ jeho spolehlivým následovníkem, jenž se pomyslného štafetového kolíku ujímá se stejně pevným sevřením a nadějí, že i po příštích závodech bude stále na čele českého pelotonu.
Zkraje se vám může docela klidně stát, že v obsaženém materiálu zaslechnete cosi jako typický rukopis PANOPTIKA, který by jim někdy v dalekém budoucnu mohl svazovat ruce, což se ostatně nevyhne leckteré kapele. Ale takový okamžik se postupem poslechového procesu začne zdát být od přítomnosti tak strašně daleko, že snad nemá ani cenu nad ním více přemýšlet. Spolu s tím pak pětice maskovaných umělců definitivně a pevně chytne posluchače za pačesy a protáhne ho vpravdě silným metalovým zážitkem, nenásilně a přirozeně navazujícím na to, kde skončilo „Poslední tango“.
Čtěte také: PANOPTIKO - Plzeň, Šeříkovka – 18. března 2023
Rejstříky, s nimiž je tentokrát po metalovém způsobu nakládáno, jsou opět velmi široké. Sahají od pěkně od podlahy odpíchnuté „Mozartovy kule“ coby rafinované pocty jmenovanému umělci a jeho autorským schopnostem, přes náležitě dramatické položky, rozlešťující případné pochybnosti o serióznosti téhle kapely („Vernisáž“, „Hodinář“), až po více odlehčenější kusy, hýřícími melodiemi, z nichž některé dokonce jakoby evokovaly bezstarostnost domácího osmdesátkového popu („Ďábelský bál“) – aniž by se však naštěstí jednalo o nějakou prvoplánovou metalovou diskotéku. V „Dejte mi provaz“ dojde znovu na působivou a silnou baladu s už nezbytným banjem, „Prokletý marsh“ a „Pinocchio“ velmi sebevědomě prověří další notoricky známá světová hudební čísla (přičemž se za ně rozhodně neschovávají), a pokud někdo bude chtít hledat vrchol celé nahrávky, bude mít znovu k dispozici prakticky všechny její položky.
A třeba jeho prst ukáže na úžasnou „Rendez-vous“, v níž jakoby se zrcadlilo úplně všechno to, co symbolizuje onu zvláštní poetiku PANOPTIKO, včetně elegantních textových obratů, zde například reprezentovanou těsně před refrénem vícevýznamovým sloganem „Někdo nám do toho vlez“. Třeba samozřejmě ne, ale to, předpokládám, už nic nezmění na celkovém dojmu z alba „Bohové“, který by se vlastně dal popsat velmi podobně – ano, PANOPTIKO nám do toho znovu vlezli, a to docela zásadním způsobem!
