Doommetalová hudba v minulosti zaznamenala hodně překotný vývoj a mnoho průkopníků postupně odcházelo převážně k jemnější formě, aby se tu více, tu méně úspěšně snažili tvořit "uměleckou" produkci. I proto jsou původně doommetalové kapely v současnosti buď někde úplně jinde (ANATHEMA) nebo zpátky svázané v křeči konvencí a reminiscencí minulosti (PARADISE LOST, MY DYING BRIDE). Málokdo dnes dokáže v těchto mantinelech tvořit silné desky, čest výjimkám jako SHAPE OF DESPAIR. Štafetu tuhé náladové hudby tak převzaly hutnější sludge/core/metal kapely jako CULT OF LUNA. Ale to neznamená, že by se na ponuré scéně nic nedělo, občas to zajiskří a vyrojí se nějaký ten zajímavý kousek, zmíním třeba v severské zimě se inspirující KAUAN. A závěr roku 2022 mě zasáhl počinem "Indistinct Beacon" od do té doby pro mě neznámých Holanďanů GAVRAN, kteří jakoby zaveleli k návratu do minulosti, ale s nebývale hrubou a místy až brutální slupkou.
Obhroublá neurvalost je to, co album spojuje se starou dobou dřevního doom metalu a současně dokumentuje i příslušnost ke řvavé důraznosti modernějšího sludge žánru. Tohle spojení se v podání GAVRAN jeví více jak funkční, jednak díky stylové a formální příbuznosti daných stylů, ale také pro opravdu dovedné kompoziční a aranžérské umění, kterým skupina své dlouhé skladby naplnila. Ale abychom nemluvili jen o hrubosti, skladby nejsou tendenčně jednotvárné, obsahují i jemnější intermezza a melodické podkreslení. Rozevláté kompozice by jinak ani nemohly fungovat, když délka i té nejkratší přesahuje devět minut. A tak se například v "Talas" objeví i odlehčená pasáž, která připomíná hypnotickou sílu oněch typicky rotujících jemnějších motivů ze starých desek MY DYING BRIDE, ale kontrastně s tím skupina nabízí v "Dim" řvavě agresivní výpady připomínající naopak neučesanost Belgičanů AMENRA.
S ohledem na to, že "Indistinct Beacon" je pouhým druhým albem této holandské party, je pohled na minulost relativně jednoduchý, přesto nabízí debut "Still Unavailing" (2020) určité logické vysvětlení jejich současné hrubé tváře. Již zde skupina prezentuje své valivé až těžkopádné pojetí, ale místy se projevují i zřejmé inspirace v černějších stylech. Nad atmosférickou hudbou se totiž prohání i vokál opravdu hodně tíhnoucí k black metalu. Ostatně tento prvek se nakonec dá vysledovat i na aktuální desce a je jedním z aspektů, který dělá z tvorby GAVRAN zajímavě pestrou kolekci. Rozdíly proti prvnímu albu nakonec nejsou tak velké, formálně jde o podobnou hudbu, to co se ale zásadně změnilo je atmosféra a napětí, které na "Indistinct Beacon" hodně vyrostlo. Oproti částečně monotónním skladbám na prvotině jsou současné kousky mnohem tvárnější a pompéznější v tom dobrém smyslu. Nepostrádají vzletnost a jdou za cílem s logickou a občasně i překvapující gradací, nervním odlehčením i dějovými zvraty.
Dlouhé skladby jsou vlastně určitými epickými příběhy, které svou hudební podstatu čerpají z ponuré upachtěnosti lidských osudů, místy se tváří jako lepkavé studené bažiny, v nichž se posluchač musí snažit neutopit, a jinde je to větrem hnané krupobití, co se vás snaží smést z cesty. A i konejšivé objetí se dostaví, ale to musíme přijímat s vědomím, že následovat bude neurvalý kopanec. V podstatě tak jako to většina lidí zažívá ve svém životě. Možná i proto jsou pro mě GAVRAN tak uvěřitelní a reální, protože jejich hudba má ony aspekty dlouhé pouti životem, při které se nedá spoléhat jen na slunečné a rozesmáté dny, ale je třeba přijímat i chvíle naplněné truchlením, tak jak nás míjejí smutné události a nepříjemné situace.
Nakonec vidím, že jsem od popisu vlastní hudby trochu odbočil, ale nechám to už tak. Vždyť GAVRAN jsou především o emocích, a ty, které jejich hudba vyvolává u mě, jsem zřejmě potřeboval vysvětlit.
