Obscure to do nás po lockdownových odkladech hrnou naplno. Hudebníci jsou plni energie a dohání resty s propagací svých aktuálních desek, z nichž některé vyšly již v roce 2019. Ovšem pustit pár stovek metalistů do luxusního brněnského Sona musí u provozovatele logicky vyvolat drobnou nervozitu. Ale chovali jsme se až na pár vybryndaných piv slušně (Rudi naštěstí nebyl), takže doufejme v častější tvrdé koncerty v tomto krásném prostoru.
Předkapely mají to privilegium, že jejich sety bývají občas zmeškány, čehož plně využili HINAYANA. Následující WOLFHEART nemám naposlouchané (jejich název působí poněkud odrazujícím dojmem) a proto nemohu sloužit podrobnějším popisem setlistu. Avšak pohled na zaplněný a aktivní kotel včetně počtu triček s jejich logem prokazoval oblíbenost kapely i v tuzemských končinách. A oprávněně. Působili sebejistě a s nadšením svůj čas využili. Vyvinutý (minimálně od pasu nahoru) kytarista Vagelis Karzis, Fin ako poleno, toho využíval i po skončení akce postávavše u východu v obležení (zatím jen) selfíčkujících fanynek.
U BORKNAGAR je jedinou otázkou, v jaké formě bude Simen. Občas se mu dříve stalo, že to v těch výškách létalo mimo terč. Zbytečná starost. I přes nedávný Vintersorgův odchod nabídli Norové exkluzivní vokální show, která se v tvrdší muzice moc neslyší. Už od první „The Fire That Burns“, která na albu nevyznívá nijak výjimečně, se Simenův growling, falzety až fistule nádherně doplňovaly s Lazareho charismatickým projevem, a když bylo potřeba ještě víc přitlačit zespodu, hbitě přiskočil novic Jostein Thomassen. Simen taktéž suverénně vystřihl Garmovy party ve „Winter Thrice“. Potěšilo zařazení „Collosus“ z vousaté „Quintessence“ (2000) a hlavně balady „Voices“, která jen potvrdila, že Lazare Nedland je velmi nedoceněným pěvcem. Jím nazpívaná alba „In Harmonia Universali“ nebo „Acceleration“ jsou vokální majstrštyky času navzdory. Principál Øystein G. Brun zaslouží uznání, že tu svou káru stále táhne i přes časté personální rošády včetně nedávného odchodu výrazných opor Rylanda nebo Kolstada, který sám dohodil náhradu v osobě Bjørna Dugstada Rønnowa, jenž se v přísálí pohyboval zásadně v kápi. Že neuhodnete proč?
Původně nominovaní MY DYING BRIDE byli nahrazeni finskými INSOMNIUM, což svědčí o tom, že i ze Severní Karelie je možné se dostat až do Brna. Hrálo se třetinou z poslední desky, další třetina patřila „Shadows Of The Dying Sun“ a zbytek se doskládal ze starších desek. Z toho plyne, že úplně opomenuta zůstala předposlední „Winter's Gate“, které kolega Marigold kdysi udělil výraznou pochvalu. A já se tážu, proč se z ní nehrálo, když se i mně jeví lepší než deska poslední? Asi kvůli jejímu koncepčnímu pojetí. Jenže i s tím si měli Finové poradit a něco z toho zahrát. Ale i tak dělali čest svému názvu. Set byl vyrovnaný, zároveň úderný a početná fanouškovská základna finské muziky místy roztáčela i divoké circle pitíčky. Já bych sice raději zakousl britskou verzi chmurozpěvů, přestože jejich desky s rokem vydání začínajícím dvojkou sklízí mou kritiku, ale Finsko nemohlo nic pokazit, což už dávno zjistili i Monty Pythoni.
MOONSPELL to namixovali očekávaně krásně, ale taky s výhradou. Nejvíc toho musí zaznít z „Irreligious“, to je fakt, o kterém nelze vést žádné polemiky a nikdo ani nechce. Po samaelovské „Passage“ jsme tak s odstupem pár dní dostali unikátní příležitost připomenout si živě dva metalové milníky z půli devadesátek. A kdo vyhrál? Nikdo. Ty skvělé písně z obou desek působí svěže i po skoro 30 letech, ať si wokeři (a že jich v redakci máme!) říkají, co chtějí. Že bychom se dočkali i rehabilitace TIAMAT? Koncertní ignorací následujících a vysoce oceňovaných desek „Sin/Pecado“ (1998) a „The Butterfly Effect“ (1999) jsou již Portugalci známí. A je to škoda.
Tvorba MOONSPELL původem z tohoto tisíciletí MI jako celek moc nevoní. Ale na každé desce se ty dvě dobré skladby až hitovky pořád najdou. A přesně ty byly zařazeny v setlistu, za což zaslouží Fernando pochvalu, protože kvalitu pořád pozná. Až na méně výraznou „Apophthegmata“. Ani ta však nezabrzdila stupňující se gradaci celého večera. Když Fernando zařval „Mééééfistóóóóó“, do toho vypálily dávky mlhostroje a prostisvětla udeřila rudou barvou, řval nadšením celý sál. Z mírně šedivějícího Ribeira to fludium podepřené muzikantským mistrovstvím jen stříká, fanoušci mu nekladli žádný odpor, cvičili synchronizovaně, že by i na sokolském sletu záviděli, a „Almu Mater“ pěli na pokyn šéfa klubu skoro sami. Té předcházelo poděkování místní legendě ROOT, která výrazně ovlivnila Ribeirovy první metalové krůčky. Tričko s jejich logem bylo ostatně Fernandovým koncertním kostýmem. Vedle ROOT si poděkování vysloužili i borci z Obscure v čele s Tomášem Fialou, jenž tu a tam prošel sál zkontrolovat, zda vše ladí. A ladilo perfektně. Bleskové přesuny na jevišti a nazvučení střídajících se skupin nedovolily uhnout z naplánovaného harmonogramu, že se k půlnoci mohlo vyjet za doznívající „Full Moon Madness“ směrem k úplňku a domovu.
Ještě k tomu Sonu. To je opravdu architektonický skvost, avšak s důrazem nikoliv na výstřelky, nýbrž na užitnou hodnotu, vzdušnost prostoru, stabilní vybavenost (včetně s rezervou naddimenzované části PA) a akustické vlastnosti. Zvukaři i u tvrdé muziky stačí půlka skladby, aby každé kapele trefil zvuk. A ten byl skvělý jak dole v sále, tak i na nejvyšší galerii těsně pod stropem, kde trošku lezla nahoru basa. I když v BORNAGAR spustili všichni struníci kvapík, stále bylo možno se kochat trylkováním Nedlandových hammondek. Skvělé je zkosení bočních zdí pod ochozy v přechodu mezi prostorem na stání a sezení tak, že s podlahou svírají tupý úhel cca 105 stupňů Celsia. Když se o zeď navíc potaženou jakousi imitací semiše skoliotický člověk opře, je to velmi pohodlné. V neposlední řadě zmiňme hluboké nerezové pisoáry s kuželovitým tvarem. Tam se trefuje jedna radost bez obavy z potřísnění nohou od stehen až po kotníky.
A závěrem je ještě jednou vyzvednout partu z Obscure. Ta kadence kvalitních akcí je tak silná, až mám obavy z náhlého přejedení. To se zatím neprojevuje, neboť hlad po živé muzice je ventilován z obou stran – z pódií i z auditorií. Fialovci navíc (alespoň v Brně) perfektně odhadují návštěvnický potenciál té které akce a mixují malý sál (Melodka), střední (Fléda) a větší (Sono). Až na výjimky. Koncert CRADLE OF FILTH 12. 10. 2022 na Flédě totiž hlásí den předem vyprodáno. Tady to někdo prokaučoval!
Setlisty:
https://www.setlist.fm/setlist/hinayana/2022/sono-brno-czechia-33b128c1.html
https://www.setlist.fm/setlist/wolfheart/2022/sono-brno-czechia-23b128c3.html
https://www.setlist.fm/setlist/borknagar/2022/sono-brno-czechia-3bb128cc.html
https://www.setlist.fm/setlist/insomnium/2022/sono-brno-czechia-23b128c7.html
https://www.setlist.fm/setlist/moonspell/2022/sono-brno-czechia-33b128cd.html
Fotku BORKNAGAR (z Mnichova) nám laskavě zapůjčil Dirk Schneider, za což mu děkujeme, zbytek je z low-cost mobilu, tak prosíme o shovívavost.
