AMERICKÁ KRÁSA - Hořká příchuť amerického snu

AMERICKÁ KRÁSA - Hořká příchuť amerického snu

AMERICKÁ KRÁSA - Hořká příchuť amerického snu

AMERICKÁ KRÁSA - Hořká příchuť amerického snu

Rok 1967 kdesi uprostřed zeleného pekla. Další zatraceně dlouhý pochod. Dlouhý a vyčerpávající. Sluneční žár mění džungli v obrovský přírodní skleník, který z mužů vysává poslední zbytky energie. Frank Fitts už toho má také po krk, ale utěšuje ho, že jen několik metrů od něj pochoduje i on, muž jeho snů. Už si nemá smysl nic nalhávat, není cesty zpět. To, co ve Frankovi zahořelo, když jej poprvé zahlédl nahého ve sprše, završila jedna osudná noc v táboře, během níž došlo na první fyzický kontakt. Jeho mozek se snaží potlačit přirozenost, ale srdce je silnější. Miluje ho. Tuhle skutečnost nemůže Frank popřít. Útok Vietkongu byl jako vždy nečekaný a rychlý. Džungle je rázem proměněna v nepřehlednou střelnici a vzduchem se nese nářek prvních raněných. Za dvě minuty je po všem. Frank Fitts vstává ze země, ale v okamžiku úplně ztuhne a hledí před sebe s bolestným výrazem ve tváři. Jeho láska leží mezi kořeny vzrostlého stromu a chybí jí polovina hlavy. Má být tohle trest za jeho zakázaný hřích? Určitě ano. Kus Frankovy osobnosti toho dne zemřel společně s mužem, kterého miloval. Už nikdy nedovolí přirozenosti, aby zotročila jeho mysl. Nikdy!

(Autorova volná interpretace nikdy nenatočené scény).

Tnout do živého

„Nejpřeceňovanější film všech dob“ a rovněž „nejlepší film devadesátých let“. Rezolutní soudy některých dávných i soudobých kritiků vytvářejí kolem díla Americká krása (1999) ostré kontrasty, které ostatně cynicky odráží už samotný název filmu. Hledání ztraceného mládí, emocionální izolace, satirické obnažování tradičních amerických hodnot i analytická sonda do hlubin dysfunkčních rodin. Témata, s nimiž vrcholné dílo režiséra Sama Mendese operuje,  nejsou zrovna příjemná, ale díky vytříbenému scénáři Alana Balla, který zde dokáže skvěle vykreslit charakter všech postav balancujících na hranici mezi parodií a prostým realismem, jde i s odstupem mnoha let o jedinečnou podívanou. Snímek Americká krása dokázal uhranout svět kinematografie především tím, že od něj vlastně nikdo nic dopředu nečekal. Kromě raketově stoupající hvězdy jménem Kevin Spacey sázel film spíše na neokoukané tváře, přičemž do té doby výhradně divadelní režisér Sam Mendes se nacházel na úplném startu své pozoruhodné kariéry. Přesto nám s naprostou lehkostí dokázal předložit pochmurné svědectví o tom, jak skutečně chutná život lidem, jež údajně prožívají americký sen. Lidem, kteří i přes to, že nepociťují materiální nedostatek, jsou nešťastní, nenaplnění a nespokojení.

AMERICKÁ KRÁSA

Inovátor

Britský režisér Sam Mendes se pro film narodil. Z dnešního pohledu mi ta věta přijde naprosto samozřejmá, ale začátkem devadesátých let by něco podobného tvrdil asi jen málokdo. Pochází z Readingu, což je hlavní město hrabství Berkshire. Narodil se roku 1965 a od pěti let vyrůstal bez svého otce, univerzitního profesora Jamesona Petera Mendese, který svou ženu opustil pro údajně nepřekonatelné povahové rozdíly. Matka Valeria Helen Mendes byla úspěšnou spisovatelskou beletrií pro děti, takže když už nic jiného, neúplná rodinka alespoň netrpěla finanční nouzí. Po přestěhování do Londýna začal mladý Mendes rozvíjet svůj vztah k literatuře, ke které byl od útlého věku veden matkou. Později začal navštěvovat  legendární Universitu v Cambridge, kde rovněž založil divadelní kroužek s dramatikem Timem Firthem. Roku 1987 promoval s vyznamenáním a vytvořil si kolem sebe pověst inteligentního a velmi vnímavého mladého muže. Především se ale u něj začal naplno projevovat mimořádný cit pro režírování divadelních inscenací.

Hned po promoci přijal práci pomocného režiséra v malém zapadlém divadle nacházejícím se v západním Sussexu. Dobře věděl, že pokud bude trpělivý, dočká se své šance a ta o pár měsíců později skutečně přišla. Po odchodu jednoho z režisérů převzal Sam Mendes dokončení příprav komediální inscenace London Assurance, za níž stál dramatik Dion Boucicault. Hra zaznamenala takový úspěch, že si našla rychle cestu do prostředí londýnského West Endu, čímž na sebe Mendes ještě více upozornil a vybudoval si výborné renomé. Odtud už to byl pouhý krůček do otevřených dveří slavných divadelních společností jako Royal Shakespeare Company a Royal National Theatre. Stačilo jen překročit práh, což mladý režisér odhodlaně učinil a ve zmiňovaných divadelních institucích absolvoval několik úspěšných stáží. Mendes budil obdiv svým inovativním a odvážným přístupem, s nímž přistupoval ke klasickým inscenacím z pera Williama Shakespeara a dalších významných dramatiků.

AMERICKÁ KRÁSA

Vlastně byl natolik dobrý, že roku 1992 převzal funkci uměleckého ředitele v nezávislém divadelním spolku Donmar Warehouse Theatre v Londýně. Jeho pulzující kreativita a stále rostoucí pověst začala lákat přední herce, kteří byli ochotni vzdát se luxusu a za minimální provizi účinkovali na prknech možná malého jeviště, ale zato pod taktovkou talentovaného režiséra. Neortodoxně pojaté inscenace jako Kabaret (1993) a Skleněný zvěřinec (1995) mu zajistily další přísun slávy, která dosáhla vrcholu roku 1998. Tou dobou vycestoval do New Yorku a se Shakespearovou hrou Othello a zmiňovaným Kabaretem začal získávat uznání i v zámoří. Po návratu do Anglie zrežíroval provokativní inscenaci Modrý pokoj (1998), za níž stál dramatik David Hare a kde se v hlavní roli blýskla Nicole Kidman. Doma už se ale příliš neohřál, neboť se s ním spojil Steven Spielberg, na kterého udělalo divadelní tour po Spojených státech velký dojem. Nejen že se s Mendesem slavný režisér spojil, ale rovnou mu nabídl i pozoruhodný scénář na jehož přebalu se skvěl nápis „Americká krása“.

Životní scénář

U divadla ještě chvilku zůstaneme, protože k němu měl velmi blízko i americký spisovatel, scénárista, producent a později dokonce režisér Alan Erwin Ball. Tento vysoce výkonný chlapík započal svou kariéru krátce po roce 1980, kdy promoval na Floridské státní univerzitě se zaměřením na divadelní umění. Jako scenárista začal pracovat pro divadelní společnost General Nonsense v Sarasotě. Čas od času něco napsal i pro tamější veřejnoprávní televizi, ale nedá se tvrdit, že by jej tato práce naplňovala štěstím. Jakoby něco v jeho životě nedávalo smysl, jen nevěděl co. Cítil se nenaplněný a usmyslel si, že musí změnit prostředí. Učinil tedy bez nadsázky odvážný krok. Zahodil relativně dobře placenou práci a odstěhoval se do New Yorku, kde se jako druhořadý grafik nechal zaměstnat reklamní společností Adweek. Ve volném čase psal nadále autorské divadelní hry, které za menší sumy prodával převážně nezávislým divadelním společnostem. Po počáteční frustraci našel ve městě, které nikdy nespí, zalíbení. Cítil se tu jako ryba ve vodě navzdory faktu, že na svůj průlom si musel ještě pár let čekat. Začátkem devadesátých let byl svědkem zdánlivě banální události, která ale nakonec stála prvotním impulsem pro zrod jeho největšího životního úspěchu.

AMERICKÁ KRÁSA

Jednoho dne cestou z práce uviděl před budovou World Trade Center poletovat igelitový sáček. Zvláštní bylo, že sáček vypadal, jakoby tančil ve vzduchu a setrvával na jednom místě. Vítr si s ním takto pohrával deset nebo snad patnáct minut a Alan Ball vše se zatajeným dechem pozoroval. Bylo v tom cosi spirituálního, něco, co v nitru scenáristy vyvolalo silnou emoční reakci. Pak přišla ještě jedna zásadní událost. Roku 1992 Amerika sledovala pikantní aféru s šokujícím vyústěním. Šestnáctiletá dívka Amy Fisher si začala románek s téměř čtyřicetiletým automechanikem jménem Joey Buttafuoco. Románek započal již koncem roku 1991 a táhl se několik velmi bouřlivých měsíců. Amy začala postupem času intenzivně žárlit na Joeyho manželku Mary a trvala na tom, aby ji opustil. Do nikam nevedoucího vztahu začaly prorůstat finanční problémy a vyhrocené hádky. Joey chtěl známost ukončit, což Amy nejen neakceptovala, ale rozhodla se situaci vyřešit po svém. Navštívila Mary a před prahem domu jí vylíčila celou pravdu. Bouřlivou hádku ukončila mladá dívka, která vytáhla střelnou zbraň, několikrát s ní Mary udeřila a nakonec jí zezadu střelila do hlavy. Nebohá žena útok kupodivu přežila a Amy dostala sedm let natvrdo.

Tyto dvě zdánlivě nesouvisející události představovaly podloží, na němž Alan Ball začal stavět neobvyklý příběh. Jako první vznikla postava Lestera Burnhama, do které Ball otiskl některé aspekty z veřejného i svého vlastního života. Především roky, kdy se cítil být prázdný a měl pocit, že mu život protéká mezi prsty. Postavy teenagerů Jane a Rickyho zase vycházely především z jeho dětství. Například Ball si jako dospívající chlapec myslel, že jeho vlastní otec je ve skutečnosti skrytým homosexuálem, a tak vznikla postava plukovníka Fittse. Muže, který odmítl možnost stát se sám sebou. Z původního záměru napsat další divadelní hru musel Ball brzy ustoupit. Příběh začínal být velmi osobní a zároveň do něj bez zjevného úmyslu pronikal i humor. Zvláštní mix dramatu, komedie, tragédie a vykoupení zkrátka nemohl fungovat na divadelních prknech. V představách o svém budoucím díle viděl Ball důraz kladený na nápadité vizuální prvky, které by posilovaly vyznění některých konkrétních scén a takové technické aspekty představují pro divadelní jeviště nepřekonatelný limit. Ball tedy přestal psát, aby nechal myšlenky dozrát. V následujících letech se k rozpracovanému scénáři vracel a piloval jej k dokonalosti.

 AMERICKÁ KRÁSA

Velký Steven

Alan Ball mezi lety 1992 - 1997 vyplňoval čas psaním scénářů pro průměrné televizní seriály a byl frustrován neschopností proniknout do filmového průmyslu. Na scénář s pracovním názvem „American Beauty“ nesáhl už dva roky a ze zoufalství dokonce nastoupil do společnosti United Talent Agency, která zastupuje rozličné umělce a pomáhá jim se startem v zábavním průmyslu. Zástupce společnosti Andrew Cannava dokázal s trochou psychologie v zoufalém scenáristovi opět zažehnout tvůrčí jiskru a přinutil jej dotáhnout rozpracovaný projekt do finální podoby. Po dokončení půjčil Ball hotovou práci několika nejbližším přátelům a chtěl znát upřímný názor. No, řekněme, že vyřčené výroky scénáristu spíše znejistily. Někomu příběh přišel jako metafora na pomyslné vězení, v němž existujeme jako otroci společnosti, někdo jiný v tom zase viděl satiru na americký sen, případně vnitřní souboj s potlačovanou sexualitou či variaci na téma zakázané romance. Perfektní sloh, nesourodý příběh. K tomuto stanovisku Bell došel a nabídl scénář k prodeji. Když už nic jiného, půjde alespoň o dobrou vizitku jeho pisatelských schopností. Scénář se dostal do rukou manažerů studia DreamWorks Glenna Williamsona a Boba Coopera. Nadšená dvojice s ním zašla za zakladatelem společnosti Stevenem Spielbergem, kterému po přečtení okamžitě došlo, že v rukou drží něco mimořádného!

Ball & Mendes

Popravdě, kopie scénáře zaujala více studií, včetně takových, jako Metro Goldwyn Mayer, Lakeshore Entertainment či October Films. Na nátlak Spielberga ale vedení DreamWorks ostatní studia přeplatilo a odkoupilo scénář za rovných dvě stě padesát tisíc dolarů. Z Alana Balla byl rázem zajištěný muž a po schůzce se zmiňovanou dvojicí manažerů i hlavní poradce pro nově vznikající projekt, na nějž studio uvolnilo zhruba patnáct milionů dolarů. Ball mohl zasahovat do výběru herců, kostýmů a mít hlavní slovo ohledně ideálního režiséra. Už od počátku doporučoval někoho neznámého, aby slavné jméno zbytečně nenavýšilo rozpočet. Přesto svéhlaví producenti zkusili scénář nabídnout i režijním obrům typu Roberta Zemeckise. Tou dobou však newyorskou divadelní scénu ovládl jistý Sam Mendes a jeho inovativní přístup dokonale zaháčkoval jak Spielberga tak Balla. S nápaditým divadelním režisérem si domluvili schůzi zástupci společnosti Creative Artists Agency, která loví nové talenty. Mezi hromádkou předložených scénářů se povalovala i Americká krása, na kterou již mladého režiséra Spielberg upozorňoval. Mendes byl na vážkách. Strašně toužil po natočení filmu, ale jak vybrat ten první? Na tohle ovšem Steven Spielberg čekal a opět váhavého Mendese kontaktoval. Následovala zlomová schůze, během níž Spielberg jakožto ostřílený profík Mendese přesvědčil pro realizaci projektu Americká krása. Brzy nato došlo i k vůbec prvnímu setkání dvou divadelníků. Alan Ball a Sam Mendes si plácli.

AMERICKÁ KRÁSA

Nedotknutelné dítě

Jistěže slovo takového člověka, jakým byl Spielberg, mělo svou nezpochybnitelnou váhu, ale Mendes musel i tak ještě dodatečně přesvědčit vedení studia DreamWorks v čele s tehdejším presidentem Walterem Parkesem, že je opravdu tím pravým mužem. Tohle naštěstí nebyl problém, protože talentovaný Angličan svým nadšením, jasnou vizí a neotřelými nápady nedal nikomu šanci k pochybnostem. Stejně hladce probíhal i casting, kde měli režisér a scenárista volnou ruku, i když je nutné připustit, že vybrané jméno herce pro hlavní mužskou roli neslo vedení studia zpočátku celkem těžce. Ano, Kevin Spacey byl samo sebou talentovaným hercem, který za fenomenální výkon v mysteriózním thrilleru Obvyklí podezřelí (1995) získal Oscara, ale studio mělo představu spíše o někom dlouhodobě zavedeném a u diváků více oblíbeném. Bruce WillisJohn TravoltaKevin Costner. Všechny alternativy Mendes vytrvale odrážel a myslím, že za jeho zatvrzelost je dnes vděčný nejeden divák. Ostatně vděčný byl i sám Spacey, jenž si po sérii podivínů, gaunerů a chladnokrevných vrahů velmi rád zahrál konečně nějakou pozitivní postavu. Jediným opravdovým předprodukčním problémem se nakonec ukázala snaha přesvědčit Balla, aby na scénáři provedl poměrně rozsáhlé přepisy, změny a škrty.

Ball si uvědomoval, že jeho scénář není dokonalý, ale přesto mu působilo nesmírnou bolest jakkoliv do něj zasahovat. Po dlouhém váhání odstranil epizodu o zesnulé bezdomovkyni, ač ve filmu zůstal zachován Rickyho důležitý monolog, který se o ní zmiňuje. Za oběť padl i velký vzpomínkový flashback plukovníka Fittse na jeho bojové nasazení během vietnamské války. Zde jsme se jako diváci měli natvrdo dozvědět o jeho potlačované homosexualitě. Scéna vypadla ze dvou důvodů. Jednak by natočení náročné pasáže rapidně zvedlo rozpočet a pak tu byl problém s kontinuitou vyprávění. Rázné vytrhnutí z městské zástavby, jež ve filmu slouží jako nepostradatelná kulisa příběhu, by zkrátka působilo velmi rušivým dojmem. Zůstalo tak pouze u skrytého podtextu, jehož podstata se naplno odkryje až před koncem filmu. Ovšem zdaleka nejhorším se ukázalo přesvědčit Balla, aby změnil závěr příběhu, v němž mělo dojít k otevřenému sexuálnímu styku mezi Lesterem a středoškolačkou Angelou. Nastoupit musel dokonce president studia Walter Parkes, který jako jediný dokázal scenáristovi po dlouhé rozmluvě otevřít oči. Ball psal poslední stránky scénáře v době, kdy byl naštvaný na celý svět, což mu znesnadnilo vidět věci v jasném světle. Proto, aby Lester mohl dojít na konec své emocionální cesty a následně dosáhnout vykoupení, musel odmítnout sex s Angelou. Jiná možnost neexistovala.

AMERICKÁ KRÁSA

Všechno je jednou poprvé

Natáčení započalo 14. prosince 1998 a skončilo začátkem února následujícího roku. Ateliéry poskytlo s laskavým svolením studio Warner Bros. Dekoratéři si velmi vyhráli s kontrastním uchopením dvou ústředních domácností. Interiér u Burnhamových musel být velmi prosvětlený a dominoval mu přepálený luxus, který odrážel strojenou dokonalost Lesterovy manželky Carolyn ve skvělém podání charakterní herečky Annette Bening. Vnitřek domu plukovníka Fittse a jeho rodiny musel působit značně potemnělým dojmem s důrazem kladeným na precizní uspořádání nábytku i osobních věcí. Cílem bylo vyvolat chladnou odměřenost, izolovanost a pevně stanovený řád. Exteriérové lokace jsou mixem metropolí jako Los Angeles, Californie a Sacramento, kde byly natočeny třeba úvodní a závěrečné letecké záběry, byť film samotný americké předměstí, kde se děj odehrává, nijak blíže nespecifikuje. Sam Mendes prosazoval, podobně jako v případě divadelní inscenace, častá setkání herců, během nichž se diskutovalo o uchopení postav, probíraly se budoucí scény, případně drobné změny ve scénáři.

Hned po prvních třech dnech natáčení však dostal pocit, že musí začít od znova. Jako režisér byl se sebou velmi nespokojený. Ve světě filmu jde o celkem neobvyklý jev, ale s přihlédnutím k nulovým zkušenostem, bylo debutujícímu režisérovi studiem vyhověno. Jakmile se v budoucnu vyskytl jakýkoliv problém technického rázu, ztracený Mendes usedl zkroušeně na židli a s hlavou v dlaních přemýšlel jak dál. Naštěstí tu pro něj byl vždy připravený vynikající a především zkušený kameraman Conrad L. Hall, který měl obdivuhodný cit pro prostorové vnímání. Kdykoliv Mendes prohodil rukama a řekl „nevím, jak tento problém překonat“ přišel Hall a zasvětil jej do řešení dané situace. Mendes měl zkrátka parádní nápady vizuálního rázu, jen potřeboval najít ten správný klíč k jejich zhmotnění. Režisér do děje po zvážení přidal ještě jednu scénku navíc pro homosexuální dvojici Jim a Jim, kteří jsou záměrně vykreslení jako jediný opravdu šťastný pár ve filmu. Mendes dával hercům i poměrně značný prostor pro improvizaci a někdy ji dokonce vyžadoval. Třeba scéna, kdy je Lester manželkou přistižen při masturbaci, se natáčela třicetkrát a Mendes chtěl po herci pokaždé nějakou originální repliku. Spacey později ironicky vzpomínal, jak byl rád, že masturbaci mohl pouze předstírat, neboť v reálu by mu už penis pravděpodobně upadl. Myslím, že nastal ideální čas prozkoumat samotný děj filmu.

AMERICKÁ KRÁSA

Nikdy není pozdě

Lester Burnham (Kevin Spacey) je obyčejný čtyřicátník se stálým zaměstnáním, pěkným domem, zahradou a rodinou. Žije na americkém předměstí v klidné čtvrti, kde panuje klid a mír. Jenže Lester není již pár let vůbec šťastný. Neví přesně, za jakých okolností do této fáze došel, pouze vnímá nesmlouvavou realitu, kterou nelze ignorovat. Manželka Carolyn (Annette Bening) jej považuje za odepsaného ubožáka a podobné míry opovržení se mu dostává i od dospívající dcery Jane (Thora Birch). Nejsmutnější na tom je, že Lester proti tomu nejen nebojuje, ale v zásadě dává své rodině za pravdu. Nepřátelské prostředí ho nečeká jen doma, ale také v práci, kde po něm šlape o generaci mladší šéf. Za vrchol každého dne tak Lester považuje ranní masturbaci ve sprše. Jeho skomírající život však dostane nečekaný impuls. Jednoho večera zavítá znuděný Lester i s manželkou do školy, aby společně podpořili Jane během vystoupení roztleskávaček. A právě tehdy se Lester zakouká do Angely (Mena Suvari), spolužačky své dcery. Jak se brzy ukáže, Angela bude v životě našeho hrdiny představovat jakýsi katalyzátor k jeho vytoužené cestě za svobodou.

Krása ve smrti

Víte proč je Americká krása v mých očích tak výjimečným filmem? Popsal bych to jako neustále se vyvíjející progres, který se mění úměrně s počtem zhlédnutí a rovněž v jakém věku si film pouštím. Každá další projekce totiž nutí můj mozek neustále přemýšlet o ději i použitých motivech a to navzdory faktu, že některé dialogy znám téměř z paměti. Nějakým způsobem jsem Americkou krásu vnímal v osmnácti, kdy mě upoutal především nekompromisní vzdor, jakým se milenecká dvojice teenagerů distancuje od nadřazených autorit. Dnes, když už s pomalu přibývajícími léty doháním ústředního hrdinu (to je ovšem vina manželky – pozn. korektora), mě fascinuje ta urputná snaha popadnout štěstí za pačesy a užívat si co to jde, byť by šlo v konečném důsledku jen o pár měsíců zábavy. Jak řekla jedna postava z mého oblíbeného sitcomu: „Raději žít hodinu jako tygr, než celý život jako červ.“ Něco na tom je, že?

Americká krása je všeobecně považována za komedii, s čímž lze sice souhlasit, ale já bych si před toto žánrové zařazení dovolil dosadit slovíčko „hořká“. Během sledování filmu je těžké ubránit se upřímným návalům smíchu, neboť situace a problémy, do kterých Lester zabředá, jsou vskutku krásně absurdní. Zrovna tak na nás však tvrdě dopadá i tragický rozměr příběhu, za což může především fakt, že se jako diváci dokážeme ztotožnit s hrdinovým selháním (nebo jej minimálně dokážeme pochopit). Lester je mužem, který má strach ze stárnutí, ztratil také víru v upřímnou lásku a navíc se mu nedostává respektu od jeho vlastní rodiny, tedy od lidí, kteří ho znají ze všech nejlépe. Tohle věru není veselé ani pozitivní, ale ruku na srdce. Kdo z nás někdy alespoň na chvilku nezažil dotek některých z pocitů, jež hlavního hrdinu sužují? Hned na začátku nám Lester formou vypravěčského hlasu oznamuje, že za rok zemře, i když je svým způsobem mrtvý už dávno. Snímek sleduje jeho poslední cestu za světlem, jeho osobní povstání.

AMERICKÁ KRÁSA

První třetina stopáže se věnuje pečlivě budované expozici, abychom naplno okusili bezvýchodnost mělké a především slepé životní cesty, ve které se Lester nachází. Poznáváme jeho „dokonalou“ ženu Carolyn, jejíž nablýskaný sebeklam zdůrazňují i držadla zahradnických nůžek ladících s barvou její obuvi. Dcera Jane není spokojená se svým vzhledem a šetří si peníze na prsní implantáty. Ne, že by snad byl tento zákrok nutný, ale Jane chce na sebe strhnout více pozornosti. Nepotřebuje být sexy z důvodu větší žádostivosti, což se nabízí jako prvotní myšlenka, spíše chce okolní chlapce učinit nešťastné kvůli tomu, co nemohou mít. Nízké sebevědomí se Jane snaží přiživovat přátelstvím s Angelou, která je na tom ohledně přesvědčení o vlastní dokonalosti prakticky stejně jako Carolyn. Lester si jednoho dne stěžuje, jak s ním šéf nespravedlivě zametá, avšak namísto podpory mu žena velmi taktně naznačí, aby v práci raději držel hubu a krok. Marnost Lesterova života klesne ještě toho večera během konverzace u rodinné večeře. Kabaretem zavánějící hudební podkres navozuje uklidňující náladu, avšak dysfunkční rodina je v ostrém kontrastu tichá a naštvaná, což záhy zdůrazní ještě Jane. Pokus otce zareagovat na postoj dcery je rozmetán na kusy, když mu Jane správně vytkne, že na ní celé měsíce skoro nepromluvil.

Na obzoru už ale čeká osudný večer, který Lesterův život obrátí vzhůru nohama. Sedí na tribuně v tělocvičně mezi ostatními rodiči, upřeně sleduje učiněného anděla v podobě středoškolačky Angely a propadá se do svých představ. Je to jako záblesk naděje, světlo na konci tunelu, zakázané ovoce. Zde se nabízí zajímavá a snad i trochu ožehavá úvaha. Je v pořádku, když čtyřicetiletý muž zatouží po mladé středoškolačce? Složitá otázka. Po morální stránce jde jistě o problém, z biologického hlediska je ale vše v naprostém pořádku. Jinak řečeno: každá žena moc dobře ví, že muži jsou od přírody obdařeni speciální kabeláží, která spojuje zrakové vjemy přímo s genitáliemi a při své cestě tento kabel opovážlivě obchází veškerá centra vyššího vědomí, kde sídlí i kolébka morálních zákonitostí. Ženy z celkem pochopitelných důvodů s těmito myšlenkami nemusí souhlasit, ale zároveň nemůžou popřít jejich existenci a zabránit jejich množení.

Avšak pozor! Americká krása nereflektuje vztah mezi vyzrálým mužem a jeho pomyslnou „Lolitou“ dle narativní struktury stejnojmenného románu od Vladimira Nabokova. Film je v první řadě o touze po ztraceném mladí, získání respektu, svobodě a pokud budeme číst mezi řádky, také o kráse. Jak jsem psal výše, Angela nemá být apriori symbolem živočišného uspokojení, ale spíše prostředkem k dosažení svobody. A je úplně jedno, zda-li si pod tím představíme posilování ochablých partií, kouření marihuany, zaměstnání s minimálním podílem zodpovědnosti, ježdění ve sporťáku nebo zakázanou lásku. Tajné myšlenky Lestera jsou ve své podstatě závadné, ale nikoliv zvrácené. Chce dělat zkrátka to, k čemu byl přírodou předurčen a chce to momentálně dělat s tou nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl. Angela svou přítomností dokáže Lestera vytrhnout z dlouhodobé duševní paralýzy a vlít mu do žil čerstvou krev. Donutí ho zpřetrhat vazby se starým životem a dopřát mu několik záblesků absolutní svobody. Lester dělá neuvážené a často i pošetilé kroky, ale nikdy, nikdy neklame sám sebe. Na konci filmu sice přijde o všechno, ale paradoxně skončí jako vítěz s úsměvem na rtech.

AMERICKÁ KRÁSA

Romantické linky se táhnou i životem Carolyn a Jane. V případě Lesterovy manželky jde o nevěru s úspěšným prodejcem nemovitostí jménem Buddy Kane (Peter Gallagher), který si plete úspěch se štěstím. Tento románek Lester později odhalí, ale nehne ani brvou, neboť v nově nastaveném životním kurzu nepředstavuje tak banální věc, jakou je nevěra, žádný problém. Jane se pro změnu schází s podivínským chlapcem Rickym (Wes Bentley), prostřednictvím něhož vstupuje do filmu prvek jisté spirituality, byť scénář ji nijak blíže nespecifikuje. Ricky je zvláštní. Svou ruční kamerou natáčí kromě Jane i zdánlivě divné či nepatřičné věci. Igelitový sáček poletující vzduchem nebo zdechliny mrtvých zvířat. Díky Rickymu a Jane se do filmu dostávají diskuze o smrti a kráse. Film nám těmito dialogy a vizuálními vjemy naznačuje, že smrt nemusí být nutně negativní záležitostí a opravdová krása může být skryta skutečně všude, tedy za předpokladu, že jí opravdu chceme vidět. Třeba i ve smrti či v na první pohled banálních věcech.

Všechny příběhové linky postupně kráčí do tenat jedné bouřlivé noci, kde emoce dosáhnou nejintenzivnější katarze. Jane s Rickym plánují vytoužený útěk z domova, údajně zkušená Angela odhalí Lesterovi pravdu o své panenské čistotě, psychicky zdeptaná Carolyn se potácí na pomezí nervového zhroucení a Rickyho paranoidní otec (krajně nepříjemný Chris Cooper) se chystá učinit nezvratný krok. Předchozí série absurdních nedorozumění, jaká obvykle vídáme v ujetých crazy komediích, dokáže utáhnout smyčku smrti okolo hlavního hrdiny, čímž dojde k nečekanému vytržení vítězného poháru z jeho náručí, i když zde velmi záleží na konkrétním úhlu pohledu každého jednotlivce. Nejde sice o závěr, jaký je u běžné komedie očekáván, ale přesto nelze hovořit o ultimátní porážce, protože Lester, jehož čerstvě vystřelený mozek zdobí desku kuchyňského stolu, zemřel s vědomím, že dokázal něco důležitého, ačkoliv pouze sám sobě. Poslední záběr na jeho posmrtnou tvář ozdobenou úsměvem hovoří za vše. Smrt nemusí být nutně negativním jevem.

AMERICKÁ KRÁSA

Zapomněl jsem ještě na něco podstatného? Tak trochu. Americká krása je mnohými vnímána jako umně vystavěná kritika americké kultury a vlastně i společnosti jako takové. Co si pod tím tedy představit? Základními kameny této teze jsou osobnosti Jane, Rickyho a vykreslení jejich přinejmenším zvláštních rodičů. U Jane je to celkem jednoduché. Nedostatek komunikace a rozkol životních ideí mezi Carolyn a Lesterem, dokáže zapříčinit nejen úpadek zkornatělého manželského svazku, ale zároveň odstavuje přirozené potřeby jejich jediné dcery na druhou kolej, čímž dochází k vzájemnému odcizení. U souseda Rickyho jde o ještě složitější problém. Bývalý mariňák a otec Rickyho Frank Fitts je přesně tím, co odborná kriminální terminologie označuje termínem paranoidní osobnost. Už jen neverbální gesta tohoto samotářského solitéra naznačují, že v jeho rodině není cosi v pořádku. Jeho žena připomíná porouchaného robota, který se bojí mluvit. V okamžiku, kdy zazvoní zvonek, vyslýchá podezřívavý Fitts ihned příslušníky své rodiny, než aby se zvedl a šel otevřít dveře. Nemá rád sousedy ani cizí lidi a v domě se zamyká. Svého syna pravidelně testuje na drogy a podezřívá ho z nekalých úmyslů. Fitts útočí na gaye i cizince a neustále zpochybňuje loajálnost své vlastní rodiny. Veškerý chod domácnosti je podřízen jeho rozkazům a jak manželka, tak syn se po domě pohybují pomalu a metodicky, jen aby u otce neprobudili hněv a falešná podezření. Přijde vám tohle přehnané? Omyl. Procentuálně se největší výskyt paranoiků vyskytuje právě na území USA.

Oba mladistvé protagonisty tedy spojuje dysfunkční vztah jejich rodičů a napjaté čekání na okamžik, kdy budou moci konečně vypadnout z domova. Každou hlavní postavu můžeme pomyslně považovat za nefunkční pohon idealizované americké kultury. Neustálé interakce, narcismus a především konflikty mezi postavami vyvolávají kolizní napětí, které v nedokonalém motoru zapříčiňuje neodvratný defekt. Jane a Ricky se souběžně rozhodnou odmítnout kulturní očekávání, která jsou od nich automaticky očekávaná nejen rodiči, ale také společností, přičemž film nikdy netvrdí, že jde o správně zvolenou cestu. Americká krása primárně nevypovídá o temnotě a zvrácenosti, ale daleko více se soustředí na smutek, osamělost a nenaplnění snů. Nikdo zde není vyloženě zlý nebo snad zkažený, ale každá postava je společností formována tak, že nedokáže být sama sebou, případně cítit upřímnou radost ze života.

AMERICKÁ KRÁSA

Zlatý epilog

„Je stále těžší a těžší žít autentický život, když existujeme ve světě, který je tolik zaměřen na vzhled.“ Řekl bych, že tato věta, kterou vyslovil Alan Ball, má v současnosti ještě daleko větší význam, nemyslíte? Stalo se tak u příležitosti jednoho televizního rozhovoru v době, kdy už Ball platil za respektovaného scénáristu. Ještě aby ne. Během slavnostního večera 26. března 2000 si Americká krása odnesla hned pět zlatých sošek. Nejlepší film, režie, původní scénář, kamera a hlavní mužský herecký výkon, čímž se z Kevina Spaceyho stal okamžitě miláček národa. Rok nazpět by Mendese a Balla ani ve snu nenapadlo, že za pár měsíců budou stát na pódiu a přebírat prestižní ocenění od filmové akademie. Životní cesty dokážou být opravdu nevyzpytatelné. Sam Mendes natočil (a stále natáčí) řadu vizuálně opojných snímků, ale z mého skromného pohledu už svůj debut nikdy nepřekonal, neboť vytříbená forma tu utvořila pevné pouto s myšlenkově podnětným obsahem. Americká krása je jedním z mála filmů, kde se divák může od srdce zasmát, prožívat nepříjemné okamžiky a zároveň si i popláče. Krásný snímek, jehož kouzlo patrně nikdy nevyprchá.

 4

Další informace

USA, 1999, 122 min
Režie: Sam Mendes
Scénář: Alan Ball
Kamera: Conrad L. Hall
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Chelsea Hertford, Kevin Spacey, Annette Bening, Thora Birch, Wes Bentley, Mena Suvari, Peter Gallagher, Allison Janney, Chris Cooper, Scott Bakula, Sam Robards, Ara Celi, John Cho, Sue Casey, Amber Smith, Joel McCrary, Bruce Cohen, Barry Del Sherman, Fort Atkinson, Marissa Jaret Winokur, Matthew Kimbrough, Kent Faulcon, Reshma Gajjar

Jiné pohledy

Shnoff
10 / 10

Taky do toho jednou praštím.

... [8. října 2022]