MAYHEM, MORTIIS, INFERNO - Brno, Fléda – 27. dubna 2022

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO - Brno, Fléda – 27. dubna 2022

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO - Brno, Fléda – 27. dubna 2022

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO - Brno, Fléda – 27. dubna 2022

Jet šňůru na podporu desky dva a půl roku po jejím vydání asi není úplně ideální, ale nedovaření netopýři si holt vybrali i horší daně. Na druhou stranu nevyjet nikam by s ohledem na věk některých protagonistů nemuselo být zrovna šťastným rozhodnutím. A tak MAYHEM vyrazili křížem krážem Evropou nevynechavše ani Brno a Košice.

Plná Fléda a dlouhé řady u merche ukazovaly touhu po ukojení hladu po živém hraní, které bylo prakticky dva roky hibernováno. Norští matadoři byli na tuto odpovědnou úlohu připraveni. Ohledně skladby setlistu by bylo možno vést jen krátké polemiky. Nová, a nutno říct, že ne zcela výrazná tvorba, musela odeznít a byla zastoupena čtyřmi položkami. Naštěstí naštěstí bylo odděleno zrno od mariánkových plev v podobě tři asi nejlepších skladeb z „Deamona“ a slabší „Voces Ab Acta“ ze zbytečného  nového EP. Z „De Mysteriis Dom Sathanas“ jsme byli oblaženi čtyřmi kousky, což má taky logiku, neboť to měli borci nazkoušeno z posledního turné a byla by škoda pracně nadrilované svalové paměti nevyužít. S vysokým počtem skladeb (3 + 1 x Silvestr) se umístilo legendární EP „Deathcrush“. Další kotouče vyslaly po jednom zástupci a na ocet zůstaly „Ordo Ad Chao“ a „Esoteric Warfare“.

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

Gig byl rozdělen do tří částí (od novější tvorby skrz část z „De Mysteriis...“ až po šedovlasý „Deathrush“), mezi kterými si senioři museli dát pauzu na občerstvení a převlečení, které zároveň využili technici k přezdobení pódia. Nic náročného to ovšem nebylo, jen se vyměnily plachty. 

Zvuk se vyčistil poměrně rychle, i když druhou „To Daimonion“ (kdo asi v přepisu setlistu, viz níže, udělal chybu?) bych posunul ještě dál. Ta si zasloužila zvuk křišťálovější, což se u druhé položky ještě nepovedlo. Nevadí, i tak bylo možno se do prezentace méně tradiční a dvaadvacet roků staré podoby MAYHEM dostatečně hluboko ponořit. Jinak koncert nenabídl žádná hlušší místa, přestávky byly krátké, Attila s teatrálním máváním krucifixem a lebkou dostatečně věrohodný a hlasově suverénní. Co se mě týče, zaujal jsem strategicky místo tak, abych průhledem mezi škopky viděl na Hellhammerovu levačku, kterak s využitím kombinace Moellerovy a francouzské techniky úchopu klacíku hodinu a půl kmitá v rychlém, rychlejším až nadzvukovém tempu, čímž jsem si přivodil předem netušenou nadstavbu tohoto audiovizuálního zážitku. Každopádně každý den, třicetkrát po sobě, stavět Hellhamerovi lešení do výše skoro prvního nadzemního podlaží paneláku musí dát technikům zabrat.

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

Za vrchol koncertu si dovolím označit skladbu „Deathcrush“. Stará mrda, ale její primitivní síla i s ohledem na (ke konci setu) zvýrazněný zvuk Necrobutcherovy basy, jako onehdá v Miláně, funguje i po pětatřiceti letech. Akorát „Attila, come on the stage“ tentokrát, kdoví proč, nepadlo. Má osobní výhrada je, že nezazněla nejlepší skladba, kterou kdy MAYHEM složili a kterou kdy MAYHEM složí, jíž je samozřejmě „Crystalized Pain In Deconstruction“!

Každý to má jinak. Někdo chce „vidět Paříž/Řím a zemřít“, jiný „ukrást záchod a zemřít“, mně postačí vidět Hellhammera naživo a zabékat si „dééétkráááš“ a odejdu s pocitem blaženosti na duši. Až se čas nachýlí, samozřejmě.

 MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

INFERNO předskočili důstojně. Velmi důstojně, až bych řekl úžasně. Koncept (kápě, minimum pohybu a gest, záhrobní vokál, monolitická masa zvuku včetně výrazných atmopodkresů) sice není úplně originální, ale pokud se naplňuje tak působivě, jak předvedli a již delší dobu dokazují právě INFERNO, dá se s ním úspěšně pracovat i mimo území našeho státečku. Debemur Morti Production do své stáje neumětely nevemou. Loňská deska „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je výborná a zní skvěle i živě. Ale to už se, tuším, opakuju.

MORTIIS v posledních letech po relativně dobrém koncertu ve Skalici (to bylo vlastně už v r. 2007, takže poslední léta beru zpět) poněkud sešel nejen z mého zřetele, a proto bylo před koncertem třeba prozkoumat jeho aktuální tvorbu, jež se prý od pop/gothic rocku/metalu či industrial metalu nevalné chuti měla posunout někam k „dark dungeon music“ nebo „dark ambientu“, jak jsem se dočetl. To mě vylekalo a poslech poslední desky „Spirit Of Rebellion“ úlek jen dokonal. Alespoň mi připomněl nesmrtelnou hlášku o „Yamaha keyboard tutorial“, byť byla původně pronesena zcela mimózně, což jsme si s jejím původcem argumentačně vyjasnili, načež dotyčný emigroval do Kanady.

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

A MORTIIS tohle opravdu hrál naživo. Úmornou nudu nerozehnal ani latex, ani kobkovitá výzdoba jeviště. Zabral jedině příchod perkusionisty zhruba v půlce setu, avšak osvěžení trvalo tak půl minuty a performance opět upadla do monotónního vyluzování náhodných zvuků a šepotu v doprovodu s mohutnými syntetickými orchestrálními party a bongo-bongo údery občas proloženými činelem. Nic proti monotónní hudbě, ale musí mít schopnost posluchače aspoň trošku pohltit. S tímto bude MORTIIS nadále litovat svého životního omylu a na plakátech se mu až do smrti bude skvět epiteton constans „ex bassist EMPEROR“. A to znamená uměleckou smrt již nyní.  Vlastně už dávno.

Závěrem je třeba poděkovat borcům z Obscure Promotion za to, že:

1. za ronění krve přežili celosvětovou kalamitu a opět to skvělým zpuosobom (TM Rudi) rozjeli (připomeňme si rozhovor s Bizzarem na toto téma) a

2. snad napevno zařadili mezi své oblíbené lokace i Brno.

 

Následoval náročný noční přejezd na divoké Slovensko (bez INFERNA) a my předáváme slovo našim frontovým východním zpravodajům...

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO 

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO 

 MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

MAYHEM, MORTIIS, INFERNO

Fotky z košické akce nám velmi laskavě půjčil Laci Schürger, něco odfotil Arrow. Z Brna nemáme nic, jelikož se porouchal firemní aparát Nikon D780. Příště jdeme raději do Canonu.

 1

Shnoff

Další informace

Jiné pohledy

Živý koncert som zažil naposledy pred temer troma rokmi a návrat do vcelku plného Košického Collossea s nezameniteľnou atmosférou bol viac než príjemný. Viac aj o to, že MAYHEM som naposledy naživo videl ešte v roku 2006 na Brutal Assault a bolo to vskutku pamätné vystúpenie. Na druhej strane MORTIIS so svojim setom veľmi nenadchol, perkusie dodali dynamiku, ale chýbal výraz, záchytné body i znelo to skôr ako nudná improvizácia než riadny koncert.

MAYHEM sa našťastie do toho opreli s úplne inou razanciou, pričom celý set šiel proti prúdu ich kariérneho času. Plne súhlasím so Shnoffom, že najslabšími článkami boli práve novšie veci, aj keď vybrali z ostatných albumov tie najsilnejšie skladby. Na druhej strane trojica „My Death“, „To Daimonion“ a „Symbols Of Bloodswords“ boli pre mňa vrcholom koncertu, kde naplno v skvelom zvuku vynikla ekvibristika majstra Hellhammera. Luxusný zvuk a excelentné inštrumentálne výkony vrátane Attilu, ktoré sú štandardom dnešnej doby stavajú aj staršiu tvorbu do nového svetla, resp. temna. Zbesilý záver troch najstarších mord rozhodne potvrdí. Počas veľmi solídnej hodinky a pol odznel prierez takmer celou tvorbou a dúfam, že sa (so Shnoffom) dočkáme aj plného setu trilógie zostavenej z albumov „Wolf’s Lair Abbyss” a „Grand Declaration of War“. Na záver ma len prekvapil (nahnevaný) odchod Hellhammera, asi sa maestrovi niečo nepodarilo, čo som ja, postupne vstrebávajúc porciu lahodného extrému, nedokázal postrehnúť.

 

... [3. května 2022]

 

Štvrtok bol deň ako „radšej by som v lese drevo rúbal, než byť odkázaný na počítače, maily a riešiť stresujúce situácie s tým, že sa jedno alebo druhé mrdúsi“. Vyriešil som, energie zostalo akurát toľko, aby som na koncert dvoch žánrových legiend prišiel a ešte si ho aj užil.

Pri vstupe do klubu ma zľahka zneistil početný dav. Viete ako, po dvoch rokoch viac či menej abstinencie ste si zvykli na príjemných osemdesiat – sto ľudí, pohodička, všetko prehľadné, žiadna tlačenica. A potom náhle treba čeliť štyristohlavej hydre, hluku, horúčave. A hustej hmle, modrým svetlám, všetkému, čo vám sťaží hľadanie ľudí, ktorých potrebujete odchytiť. Všetko sa podarilo, hoci koncert už nejakú chvíľu bežal. Do istej miery blackmetalovú a do veľkej miery dungeon/synth, darkwave a elektro/industriálnu legendu sa napriek špecificky vyriešenému osvetleniu na pódiu lokalizovať dalo hneď. Tvorba chlapíka menom Håvard Ellefsen, vystupujúceho pod umeleckým menom MORTIIS, ma zasiahla v časoch prvých troch albumov s dlhokánskymi kompozíciami tajomných zvukov, atmosfér a sonických koláží, a takisto kolekcie „Crypt Of The Wizard“, kde sa maskovaný mág pustil do „pesničkových“ stopáží. Potom už ani nie, bol som teda zvedavý, akú hudbu vlastne možno čakať. Naživo znela ako návrat ku koreňom, predpokladám, že išlo o materiál zo zatiaľ posledného albumu „Spirit Of Rebellion“, ktorý som si po koncerte vypočul. Na pódiu dve figúry, za klávesmi starý dobrý Mortiis s bosoráckym nosom, dredami, celkovo v maske bytosti, ktorá nie je človekom. A k nemu bubeník/perkusista, ktorý klávesovým vesmírnym, tajomným, fantaskným, stredovekým a podobným motívom dodával zhubný ponurý rytmus. Prekvapilo, že Mortiis sa prejavoval aj vokálne, znelo to zaujímavo, patrične „strašidelne“ a naživo mi toto predstavenie pripomínalo soundtrack napríklad k tým momentom z Tolkiena, v ktorých to na víťazstvo síl dobra nevyzerá ani omylom. Oproti tomu, čo počujete doma – teda v zásade príjemné, zasnené náladovky –, išlo svojím spôsobom o nárez. A vydarené dlhé intro pred najväčšou legendou najčernejšieho kovu.

MAYHEM som naposledy videl pred skoro 14 rokmi na festivale Brutal Assault, kde ma bavili, aj keď na veľkom pódiu to miestami bolo také zvláštne divadelné predstavenie. Chcel som ich zažiť v klube, s ich rokom vzniku 1984 je lepšie takúto príležitosť neprepásť. A presvedčiť sa, koľko kultu a všetkého z legendy ešte zostalo a či čierny duch žije aj po desaťročiach. Konštatujem, že nesklamali a stále „je to tam“, až sa takmer veriť nechce. Jednoducho, kto ide na MAYHEM, ide na peklo a dostane ho. Môžeme srandovať „to svetlo, stroboskopy a hmla je tu preto, aby nebolo vidno, akí sme všetci, na pódiu aj pod ním, už penzisti“ a podobne, padol tiež návrh „Attila by mohol dačo po maďarsky zaspievať“, holt nechodíme všetci vážni, sami sebe by sme to neuverili. Na pódiu sa však odohrával infernálny rituál v podaní majstrov, ktorí ho zostavili a mrazil, bavil a bol uveriteľný ešte aj v roku 2022. Black metalu sa venujem už len okrajovo, niečo z tohto žánru ma osloví raz za čas a konštatujem, že keď na pódium nastúpia Necrobutcher, Hellhammer, Attila Csihar, Teloch a Ghul, dostanem esenciu čierneho kovu a sotva to kdesi nájdem v ešte lepšej kvalite. (Ako sme sa s jedným kamošom bavili, aj dnes vznikajú dobré kapely, ale ich nahrávky už pre nás nevedia znamenať to, čo tie z „našich“ čias.)

Koncert bol rozdelený na tri časti a keďže MAYHEM mapujem najviac po obdobie „Grand Declaration Of War“, pri mnohých skladbách som radšej neriešil, čo je ktorá zač a z ktorého albumu a nechal som sa unášať videným i počutým. (Nezaznelo nič z „Esoteric Warfare“, čo je škoda, nejde o vyslovene koncertný materiál, vokálne je to však monštruózne teátro, a skrátka prišiel aj „Ordo ad Chao“.) Po odmaskovaní to bolo ako „traja viac – menej obyčajní chlapíci, démon a šialenec Attila s mikrofónom a vzadu bubenícky génius dokopy predvádzajú niečo ťažko opísateľného“. Pochopiteľne kulisy, kopa pódiovej výbavy, to, čo je niekde inde navyše/póza/lacné/pobaví, hoci nemalo, od legendy takéhoto kalibru chcete. Zvuk ste mali podľa toho, kam ste sa postavili, vzadu pri distre dobre, pod pódiom takisto, hore na pavlači skôr len zvuková guľa. Celkovo znenie, ktoré black metalu pristane, z hudby išla zloba, postavy zmietajúce sa na pódiu sa cez hmlu, stroboskopy a svetlá dali vidieť len zhruba a kto sa dostatočne vžil, iste sa neubránil zimomriavkam. Po prvej sedmičke novších vecí (iste, „Symbols of Bloodswords“ bola novšia pred 20+ rokmi) nasledovali dva bloky nesmrteľných klasík z čias, kedy Euronymous bol na našej strane ornice a Dead časť z nich stihol predtým, než naplnil zmysel svojho umeleckého mena. Bol som medzi tými, ktorým Attila svojimi neopakovateľnými hrdelnými kreáciami v „Pagan Fears“, „Freezing Moon“ atď. v mozgoch otvoril trezory so spomienkami. Záverečná štvorka z krvavej prehistórie všetko zaklincovala a mohli ste si povedať „tak sa na to pozrime, kedysi táto scéna bola v Nórsku vážnou policajnou záležitosťou, i svetovým médiám nadvihla obočie, a dnes je black metal oficiálnou súčasťou nórskeho kultúrneho dedičstva a deti sa o ňom učia v škole.“ Život stojí za to aj preto, lebo sa môžete dožiť celkom nečakaných a zábavných vecí.

V klube sa sila MAYHEM ukázala dokonale!

... [3. května 2022]