Adam „Nergal“ Darski ve své countryrockové inkarnaci, dějství druhé. Podařilo se navázat na výtečnou jedničku? Bez debat ano. Podařilo se přinést něco nového, aby nešlo jen o mlácení prázdné slámy? To také. Frontman BEHEMOTH na aktuální desce temného country rocku dokazuje, že i mimo black metal dokáže hledat silné melodie a tvořit skvělé skladby.
Ano, určitě se dá říci, že využívá i těch největších žánrových klišé, ale mi to popravdě vůbec nevadí. Už to není takové zjevení z čistého nebe jako jednička, o to víc je ale znát opravdu precizní práce na každé skladbě. Každá písnička má opět speciálního hosta. Adam zdánlivě ustupuje do pozadí a nechává zpívat nejprofláknutější ikony (nejen) metalové scény. Každá skladba je díky tomu jiná, má jinou náladu, jiný hlas, jinou strukturu. I přesto to jako celek funguje a působí soudržně.
Je cítit, že u každé skladby se někdo zamýšlel nad nazvučením a barvou jednotlivých nástrojů. Díky tomu je i zvuk každé ze skladeb rozdílný. Současně jde také říci, že díky tomu, že Nergal není ve zvuku svázán nějakými pravidly, tu občas máme basu tak „zprasenou“ zkreslením, jak by to nikdy v jiném country rocku neprošlo. Současně si samozřejmě půjčuje elementy z blues, hard rocku a občas i metalu.
Je tu ještě jedna výhoda. I po několika měsících náslechu tu desku stále vnímám jako celek. Nepřeskakuji. Není tu totiž slabých kusů. Každá skladba se podřizuje osobnostem, které tu zpívají, album je tedy dostatečně variabilní a současně i neskutečně nabité hitovkami. V každé z nich je nějaký element, na který se těším. Například hned začátek. Do zlověstných chórů v „Black Hearse Cadillac“ se ozve naprosto iritující hlas nedávno zesnulého Hanka Von Hella, který je svojí přidrzlou barvou nesnesitelný ještě víc, než ta nejotravnější hlasová kreace Jamese Colea. Miluju to. A pak pulzující rock’n’rollová mašina „Losing My Blues“, do které začne krákat Abbath. Baladická, kytarou velkoparádně prokreslená, bluesrocková opera „All Hope Has Gone“ je heroickou poctou rockovému řemeslu. Každá skladba je zkrátka unikátní, každá je skvělá.
U hostujících zpěváků se výkony dají označit za standardní, které od daného člověka očekáváte. Mezi takové lze počítat třeba dánskou metalovou divu MYRKUR. Pak tu jsou ale výkony naprosto překvapivé. Například to, jakým způsobem se své úlohy zhostil David Vincent ve skladbě „Year Of The Snake“. Další velmi zábavnou vložkou je spojení jednotlivých osobností v rámci jednotlivých skladeb. A tak tu například Blaze Bayleyho slyšíme v doprovodu Garyho Holta z EXODUS nebo Alissu White-Gluz z ARCH ENEMY po boku Devina Townsenda.
Za rok a doslova pár měsíců se Nergalovi podařilo složit desku, která vedle debutu nepůsobí jako chudý příbuzný. Naopak. Je to promyšlené album, kde se věnovala pozornost každému detailu. A svým způsobem i odvážný projekt, který po všech stránkách vyšel.