Listuje-li si dnes člověk některými domácími tiskovinami, může velmi lehce získat dojem, že metalovou kapelu má u nás vlastně každý, kdo má řitní otvor, a všechny takové kapely jsou jistě velmi talentované a úspěšné, protože většinou už mají i vícepoložkovou „diskografii“ (!). Jistě, vždyť kdo jiný by taky mohl vydávat desky, aha?
Smutný opak je ovšem pravdou. Zmiňovaný řitní otvor je bohužel místem, kam patří drtivá většina produkce těchto kapel, a je smutným svědectvím dnešní podivné doby, že navzdory tomu se o nich píše bez příslušné kritiky.
Jak pak má nebohý čtenář a posluchač v jednom objevit někoho, kdo v tom všem marastu stojí skutečně na domácí scéně (která navzdory tomu dokáže být zajímavá a inspirující, to bezpochyby) za povšimnutí? Hm, těžko. Metodou pokus – omyl se daleko nedostane, takže krom sázky na jistotu v podobě ověřených jmen už zbývá jen výstřel naslepo.
A když takový výstřel vyjde, je to tím pádem velmi příjemná záležitost. Je možné, že jméno brněnských ROSA NOCTURNA v této souvislosti nebude úplnou neznámou (koneckonců, ve zmiňované „diskografii“ mají tedy zapsaná už čtyři alba), nicméně pro autora těchto řádků vlastně až do shlédnutí klipu k singlové skladbě „Světlonoš“ neexistovalo.
O to příjemnější pak bylo zjištění, že zmíněná skladba, takto úvodní aktuálního čtvrtého alba kapely s názvem „Andělé a bestie“, nezůstává ve své hudební fajnovosti zdaleka osamocena. ROSA NOCTURNA totiž holdují melodicko – symfonickému metalu s převažujícím ženským zpěvem a každý, kdo se rozhodne vrhnout na tohle dnes skrznaskrz vyždímané muzikální pole, tak přijímá výzvu vskutku pořádné křížové výpravy hodnou. Nicméně brněnští se svými četnými hosty a doprovodnými nástroji se jí zhostili na výbornou a výsledkem je album, které prostě chcete opakovaně slyšet.
Se svými zhruba padesáti minutami hracího času (odečteme-li závěrečné opakované provedení dvou ze skladeb alba v angličtině) má jedinečný potenciál, který je podtrhován vlastně v každém z jeho okamžiků, v němž domácího posluchače potěší i rodný jazyk v textech. Vševýstižný vzorek toho všeho obstarají hned první dvě skladby: kouzelně vymalovaný „Světlonoš“ s nezvyklým frázováním a vycházející hvězdou zpěvačky Viktorie Surmové a až jakoby naivní a přesto maximálně fungující „Lékarník“ (třeba refrén „On má masti na lidskou duši, bylinky proti pýše, a když tě náhodou bolí srdce, lék na lásku ti napíše“ vypadá jako typické textové neumětelství, ale skutečně jen na první pohled), zdobený trubkou a další zpěvačkou Anetou Zatočilovou, zdatně sekundující své vyzývatelce o skladbu dříve.
Celé album se pak odehrává důsledně v jejich stopách a nesmlouvavý velitel kapely Tonda „Gabriel“ Buček může být nejspíše spokojen, jak moc se ROSA NOCTURNA kroutí pod údery jeho pomyslného autorského biče. Nedává absolutně šanci rutině (podmanivě vygradovaná „Touhy v mlze“ s přidanou lyrou), velmi příjemně laškuje s potenciálem rockové, resp. metalové opery („Strach“ a „Dopisy na frontu“, v nichž důležitou roli hraje i dětský zpěv) a přes solidní baladu („Až jednou“) se dostává k dalším nosným kusům, jimž znovu nechybí silný ústřední motiv a jeho citlivé rozvedení („Lykantropie“ a „Vetřelec“).
V onom podivném roce 2020 u nás jistě nevyšlo lepší melodické metalové album, tím jsem si při poslechu „Andělů a bestií“ sakra jistý, a určitě by nebylo dobře, kdyby takhle informace měla zapadnout. I proto vám vlastně o tom takhle rozsáhle píšu.
