Říkají si pokrouceně NOSTRADAMEUS. A pocházejí ze země tří korunek. A hrají power-speed… A budou nám věštit z drůbků IRON MAIDEN a dalších. A potřetí. Ááááá!!! Už je to zase tady. Sezónní žeň desek „nemáš šanci poznat jednu od druhé“ začíná opět zuřit, a tak mysli kritické nezbývá než se zocelit a vylovit pár ostřejších slůvek. To se to pak blbě píše, když jedna kapela vykrádá druhou a navíc (u všech svatých!) kradou všechny úplně stejným způsobem. Je to všechno jedna velká severská galérka a mě upřímně nebaví hrát si tu na pana inšpektora Boušeho a otcovsky je klepat přes dlouhé prsty se slovy: ale hoši, už zase?
Takže tihle NOSTRADAMEUS. Švédové. Power-speed. Čórka. Pojďme na ně hezky od lesa, pochvalně. Tak třeba obal. Je to sice mazanice, ale žádný geroj, či militantní děva. I to už člověku skýtá duševní blaho. Našinec se rád uskrovní! Pak tu máme texty, které se pokouší o reflexi témat politických (tomu já nerozumím, to po mně nechtějte!), historických (převážně válečná témata – jak neotřelé) a osobních (zpěvák dostal zřejmě slušivé kopačky a účtuje s dárkyní velmi nevybíravě). Pestrá paleta témat je zveršována slušně, s nadhledem a dojem nekazí.
Od toho jsou tu položky jiné. Za prvé – zvuk a produkce. Klasická heavy plechárna alá postarší HAMMERFALL, občas rozčísnutá pokusem o drsný lauf. Drsný lauf je drsný přesně tak, aby si nekompromisní vlasatá omladina nenasrala do kožených hacií. Takže nepříliš. Zatrolená nuda, šeď, nuda, šeď. Za druhé – kompoziční stránka věci. Odkud se to na nás valí, poznáme záhy. Naprosto dokonalí synové severské melodické scény. Sólovka trdlá prdlá prozpěvuje, druhá sekerka přikládá nepostradatelné „extra tvrdé a nenápadité“ podklady, basu nevidět, bicí na dobré úrovni (hodně kopáků, sem tam nějaký kotel). A pěvec? Ten to tam má! To = uzliny. Jeho projev je „chlapácky“ chraplavý, ale tak proklatě nezajímavý, že ve mně klíčí podezření na skrytý smysl toho všeho. Ale jo, svoje umí, to uznávám, ale prodat to jaksi nedokáže, stejně jako zbytek kapely. Deska samotná vypomáhá jeho nepříliš nápaditým linkám odsekávanými křiko-sbory, ale ty jsou stejně unylé a zoufalé jako zbytek desky. Jádro problému dříme především v prozaické otázce: kde hergot zůstaly písničky? Ty rozbředlé kompiláty vyhrávek, výpůjček a několika zajímavých (nikoli originálních, probůh!) nápadů nestači ani na třetinu desky, natož na 55 minut hudební nálože. V hlavě mi uvízl jen solidní výpal „Randall Flagg“, což je po čertech málo…
Není vyloučena, že se kapela na třetí desce trochu polepšila, protože „One For All, All For One“ z debutu (zde přiložená jako live bonus) je krom neslanosti nemastnosti ještě navíc nesmírně trapná. Ať je to jakkoli, třetí emise je nehledě na předchozí mně neznámé paskvily dusivá a zbytečná. Jest mi podivno, proč se firmy neustále snaží tlačit do světa tyhle melodické rychlokvašky. Že by nám v metalu bujela komerce? Už dávno, panáčku, už dávno! Běžte si laskavě věštit o planetu dál!!!
