Po Českém století další odvážný krok „Fleecového hovada“. Po historii zpracovávajících seriálech České století a Bohéma tu je další exkurz do minulosti, tentokrát však na mnohem méně jisté půdě. Tam, kde se u zmíněných seriálů Sedláček musel držet všeobecně známých historických reálií, se se scénáristkou Evou Kantůrkovou vydává na půdu, o které se toho opravdu mnoho neví. Věnuje se Janu Palachovi před jeho činem a snaží se ozřejmit jeho život i motivaci. Současně ale neodhaluje zcela vše a pokládá kolem jeho postavy další otázky. Snaží se přiblížit cestu Jana Palacha, ale současně si ji nechává i unikat. Dle slov režiséra to i tak cítil, když mluvil s pamětníky, kteří „Honzu“ znali. Daří se mu tak současně prokreslovat hlavní postavu a současně kolem ní vytvářet lehkou tajemnou mlhu.

Film vlastně končí přesně tam, kde, mnohými oceňovaný, Hořící Keř od Agnieszky Holland začíná. Vidíme tu pár formujících fragmentů z jeho života a následně celkem ucelenou část, která obsahuje okupaci vojsky Varšavské smlouvy a následné situace, ve kterých uzrává čin, který vstoupil do dějin naší země. Lze snadno vnímat nálady společnosti a fakt, proti čemu vlastně Palach svým skutkem protestoval, což nebývá vždy zřejmé. To vše zpracovává nedoslovnou formou, při které kraluje Viktor Zavadil, jenž propůjčuje mladému studentovi historie auru zvláštního svéhlavého samotáře, který nepije, nekouří a s okolím komunikuje jinak, než většina jeho vrstevníků.

Jediné, co lze vytknout hlavní postavě, je to, že jí stěží uvěříme dvacetiletého nebo jednadvacetiletého studenta – Zavadil je očividně starší, prozrazují to jeho oči i výraznější vrásky, ale vše potřebné zvládá skvěle. Postavu mu bez zbytku věříte a i záběry, na nichž se zdánlivě nic neděje, jsou díky jeho soustředěně minimalistickému výrazu stoprocentně souznějící s jeho charakterem. Tento podpovrchový přístup si režisér uchovává i ve finální scéně, kde sledujeme Palacha těsně před činem. Jak si kupuje benzín, jak odesílá dopisy a následné zapálení sama sebe. Toho jsem se nejvíce bál. Sedláček se tu ale drží určitě strohé popisnosti a ani v tomto okamžiku se nesnaží tlačit na pilu. Závěrečné scény, ze kterých mohl těžit slzy ve velkém, natočil téměř stroze a chladně. Není zde ani stopa po patosu nebo laciného zneužití této těžké situace.

Na úplném konci, kdy hledíme do spálené tváře, mi trochu chybí nějaké další informace o tom, co se dělo dál, protože i tady je Sedláček velmi úsporný. Skoro to působí tak, jakoby Jan Palach měl být prequelem k Hořícímu keři, ale to zcela jistě není. Dynamika i náladovost filmu jsou někde úplně jinde.

Sedláčkovi se povedlo vysochat film, který nutí k zamyšlení a současně k dohledávání některých událostí a reálií té doby. Není velkolepým nebo okázalým dramatem, drží se při zemi a přesně to mu sluší. Jedná se o důstojný a popisný film, který by mladé generaci mohl snadno přiblížit dobu, o které toho, dle posledních anket, příliš neví.