Přiznávám, že při vzpomínce na tři roky starý, prachšpatný zápis „Blessed & Possessed“, jsem nové album aktuálně prvotřídních těžcekovových hvězd POWERWOLF očekával spíše s obavami než s nějakou dychtivou nedočkavostí. Přece jen, v honbě za slávou bylo tohle album jasným faulem, za nějž by si kapela zasloužila minimálně žlutou kartu, ne-li vůbec dočasné vyloučení. Dokonce i zprávy o tom, že kapela nově angažovala proslulou producentskou hvězdu Jense Bogrena, mě nechávaly klidným, vždyť kde nic není, ani producent s tím nic nezmůže, to je zkrátka marné.
Střednětempý singl s příjemně jinotajným názvem „Demons Are A Girl´s Best Friend“ mě však naladil pozitivněji, zejména s ohledem na to, že zase po čase přinášel plné hrsti toho, co u POWERWOLF člověk ocení, totiž pořádného a šťavnatého nápadu s refrénem, kterého se jen tak nezbavíte. Takhle by se nám ti vlčíci líbili, jen co je pravda.
Jenže to by nesměly přijít další odtajněné věci „Fire & Forgive“ a „Incense And Iron“, které znovu (a na první poslech) vypadaly nesmírně vyčpěle, k čemuž navíc vyvolávaly dojem, že kapela už snad ani neumí vymyslet jiný než dvouslovný název s nezbytnou spojkou „a“ uprostřed. Ach jo. Ale přejděme k meritu věci.
Sedmé řadové album POWERWOLF „The Sacrament Of Sin“ zastihuje kapelu v pozici, kterou bych nazval nadechnutí k životu. Pakliže totiž „Blessed & Possessed“ bylo agónií a „Blood Of The Saints“ ještě dlouho před ním naopak kvalitativním vrcholem, nemůže být aktuální sbírka, která vrací Vlkodlakům ruměnec do tváří, vnímána jinak. Je to sice stále ještě poněkud kolovrátkovité (což navíc může být jindy a jinde vnímáno jen jako průvodní známky osvědčeného rukopisu), ale přece jen se zde kapele daří vtiskávat některým skladbám jakous takous vlastní tvář, s níž vlastně stojí i padá její renomé.
I oba výše zmíněné zahřívací kusy, jimž jsem zkraje nemohl přijít na chuť, jsem po opakovaných posleších vzal na milost. Přesně na nich totiž může být demonstrováno to, co jsem zmínil před chvílí. Nakonec mají přece jen vlastní tvář, zejména díky refrénům, drobným intrům a instrumentálním odlišnostem, které vám na první poslech zůstanou skryty. Nebýt tak poměrně toporné „Killers With The Cross“, byla by úvodní půlka alba vlastně docela v pořádku – „Where The Wild Wolves Have Gone“ s další lechtivou alegorií v názvu je bezvadnou baladou a následující, německy zpívaná „Stossgebet“, zase díky výraznému klávesovému motivu silným hitovým tahákem, který by se neztratil na leckterém stadiónu.
V jeho druhé části už se pak hraje spíše na jistotu, neboť jak titulní věc, tak také „Venom Of Venus“ a „Fist By Fist“ jsou šedivé, na kapelní poměry již hodně ohrané skladby, po nichž toho v posluchačových chuťových pohárcích moc nezůstane. I tady se ale naštěstí naleznou výjimky, tedy obě do konečného součtu zbývající skladby, jimž se nejspíš tváří v tvář výzvě sebekritiky nemusí rozklepat kolena.
Je jistě otázka, na kolik a komu „The Sacrament Of Sin“ stačí, když víme, jak originální a silné skladby dokázali POWERWOLF v minulosti opakovaně složit. Za sebe musím říct, že je jistě dobře, že Vlkodlaci ukázali, že mají také pud sebezáchovy, nicméně do nějaké zásadní satisfakce má tohle konstatování sakramentsky daleko, asi jako vlkodlak do nedělní školy. A to tedy rozhodně neznamená žádnou velkou (světskou ani boží) slávu.
