Procházím si dnes již velice pestrou diskografii CONVERGE a snažím se přijít na to, co mě vlastně před těmi lety k této kapele natolik připoutalo. Byla to divokost, nespoutanost a absolutní nepředvídatelnost fantastické desky „Jane Doe“ z roku 2001 anebo snad pozdější inklinace k metalu a melodice? Pokud bych se měl v této otázce přiklonit k jedné z nabízejících se možností, tak bych nejspíše volil tu první – tedy hc kořeny této americké bandy.
Pravda, i pozdější dění, kdy se skupina díky albům jako „No Heroes“ (2006) a především „Axe To Fall“ (2009) plně etablovala i na metalové scéně, ukázalo velmi zajímavou a proměnlivou tvář čtveřice, která si s podobnými otázkami nejspíš hlavy nikdy příliš nelámala.
Proč to všechno však vzpomínat v recenzi jejího devátého studiového alba? Protože právě na něm, možná více než kdy předtím, lze slyšet souhrnný kompilát téměř všeho, čím se CONVERGE doposud prezentovali. Od zuřivých hc nakládaček psychotického vyznění až po sólovými kytarami prostoupené metalové nájezdy. A pochopitelně nechybí ani patřičně náladotvorný „pomaláč“. To vše hezky zaobalené standardně natlakovanou produkcí, na jakou jsme od skupiny již dávno uvyklí.
Poslouchá se to samozřejmě velmi dobře. Úvod je tradičně rozdováděný a v duchu té nejlepší tradice se to na posluchače hrne v rychlém sledu. Žádná taktická příprava se nekoná. „A Single Tear“ je dokonalou kombinací všeho výšeuvedeného. Výrazná melodická linka na pozadí ponechává zároveň dostatečný prostor řádění vzteklouna Jacoba Bannona, aby se pak skladba po neovladatelném rozjezdu zklidnila do středního tempa a dala ještě více vyniknout zoufalství a šílenství Bannonova vokálu.
Prostor na vstřebání je však ponechán minimální, neboť další a další podněty přichází v rychlém sledu a než se vše jakž-takž uklidní a srovná, pokud za uklidnění lze považovat valivý tanec „Under Duress“, přichází s následující „Arkhipov Calm“ další důkladný přeplesk. V těchto momentech se se stopáží jednotlivých skladeb příliš neplýtvá, důraz je kladen na okamžitý účinek. Na případný hloubkový rozbor si udělejte čas jindy, to v tuto chvíli prostě není náš problém!
Titulní píseň byla vyhrazena, jako např. na již uvedeném albu „Jane Doe“ pro pomalou a emocionální záležitost, přičemž tato příležitost, či lépe řečeno úloha, byla splněná na výbornou. Velmi atmosférická a křehká záležitost stojí zpočátku na čistě zpívajícím Bannonově hlase a jemné kytarové práci na pozadí, aby pak postupně nabírala větší a větší grády a ve finále servírovala další festival katarze.
Je s podivem, jak se stále dokáží jednotliví členové CONVERGE i navzdory spoustě dalších aktivit soustředit na svoji domovskou kapelu a přicházet, pravda s prodlužujícími se intervaly, před své posluchače s kvalitními alby. Toto recenzované však i přes pochvalná slova v předchozích odstavcích však už nezvykle často nabízí, hlavně ve své druhé půli, kromě kvalitní tvrdé muziky i rutinu. Pravda, ta má ještě stále do kategorie sebe-vykrádání či šedi daleko, avšak mnoho zde slyšeného je ke slyšení i na předchozích nahrávkách skupiny, a jestliže ani tentokráte nemůžeme hovořit o odbytých momentech či vyčpělých nápadech, tehdy to všechno bylo mnohem více vzrušující.
Buď jak buď, devátá deska Američanů je z globálního hlediska dílem velmi kvalitním a v rámci diskografie skupiny ostudu rozhodně nedělá. Osobně si však nejsem příliš jistý, zdali se k ní budu vracet stejně tak často, jak k jejím předchůdcům.
