Další ráno, další česká kapela, která začíná den. Tentokráte nikdo menší, než KEEP ON ROTTING. Hanz za bicíma si s sebou přivezl plný vagón obličejů a velmi mě baví sledovat jeho „držkopády“ při hře. Naposledy jsem kapelu viděl před pár měsíci, kdy byli jen tři, jen s jednou kytarou a bez basy a i tak to byl nálet, který mnou lomcoval po celou dobu koncertu. Nyní je to silnější. Pódium po čas jejich setu samozřejmě řídí svérázná a živelná Daniela. Pod scénou už je také živo, circle pity se točí hned od rána a není divu, KEEP ON ROTTING odehrávají parádní set.
Po nich nastoupivší HYPNO5E jsou příjemným zklidněním. Po čase mě ale všechny ty éterické promluvy na postrockovém základu, kombinované s metalem, začínají unavovat. Nepomáhá ani když mlhostroje spustí na plný výkon. Vzápětí nastupují KNUCKLEDUST. Poctivé lopaťácké hácéčko v této situaci vítám jako máloco. Tihle kluci nejsou ani vysekaní jako RAISED FIST, ani nemají tak parádní světelnou instalaci jako PARKWAY DRIVE, ale v rámci hardcoreu této uštěkané čtyřce věřím každou notu.
Na DISAVOWED se přichází na scénu podívat i Shindy, ten je tu velmi vzácný. Kanální vokalista koncert započíná tím, že skočí do lidí a nechává se nosit nad jejich hlavami po půlce areálu. Díky tomuto úzkému vztahu s publikem komentuje například to, že po čtyřech dnech někteří jedinci už dost… nevoní… . Na co se opravdu vyplatí koukat, je jejich bubeník. Ten člověk trochu připomíná mrtvolu, do které někdo pouští elektrický proud. Svévolně mrská rukama a nohama, ale mimické svaly jsou mrtvé. Tenhle kořen nehne ani brvou, ale death metal je to výtečnej.
Černý kůň dnešního dne nastupuje záhy. Omladina z LOST SOCIETY popravdě předčila moje očekávání. Hoši v backstage řádili už před koncertem jako malí kluci, třeba se pokoušeli kytaristu povalit i s Tojkou, když v ní močil. Na scéně předvedli set, který byl jednoznačně nejvíc energickou bombou celého festivalu. A nejen to. Kluci maj thrashový slabikáře najetý tam i zpátky a byť nehoblujou nic objevného, klasiku mají zmáknutou v malíku. Riffové vichřice, heroická sóla, sólo na bicí… je tu prostě všechno. Pro mě nejlepší thrashovka Brutal Assaultu a to počítám i legendy typu EXODUS. Tihle kluci všem natrhli prdele. První řady headbangují tak urputně, že každou chvíli očekávám vykloubenou hlavu a není se čemu divit. Tenhle set je návykovej.
Když po nich MISERY LOVES CO. Ohlašují, že jejich setem se vynasnaží všechny probudit, pokládám si otázku, jestli pánové vůbec zaregistrovali, co se to celou dobu dělo na vedlejší scéně. Asi ne. Probuzení máme za sebou, to, co předvádí tihle industriální Švédi, jsou proti tomu ukolébavky. Následující EKTOMORF považuji za jednu z nejpřeceňovanějších kapel festivalu. Dělají všechno proto, abych svůj názor nezměnil. Thrash-coreové sedláctví řízné SEPULTUROU, model 97.
Na kalifornský melodický hardcoristy STICK TO YOUR GUNS se těším moc, ale zvuk je nečitelný a jedna z kytar je udupaná tak, že to kazí celý set. Ačkoliv tuhle kapelu miluju, tohle byl nejhorší koncert, co jsem od nich slyšel. Následující rapmetalová ikona STUCK MOJO má zásadní problém. Bez Bonze to prostě už není ono. Jeho osobnost nejde nahradit každou pokérovanou máničkou, která vám přijde na konkurz. Takže se mohl Rich Ward klidně i strhat a natočit si sebelepší zvuk, to, co očekávám od této kapely, jsem nedostal, byť nechyběly všechny hitovky, včetně pecek jako „Pigwalk“. Na scéně nechybí ani principál Tomáš a jeho obličej níže plnohodnotně vystihuje i můj dojem z jejich setu. Nejzábavnější částí koncertu je tak pro mě konec, hlavně proto, že vidím snad poprvé Banána s kytarou na ramenou, kterou na něj hodil rozverný Rich.
Kritický budu i nadále. Odpoledne posledního dne si zkrátka festival vybral slabší chvilku. HOLY MOSES. Pamatuji, že jsem je živě poprvé viděl někdy před deseti lety a už tenkrát mě překvapilo, že metal dělají tak staré dámy. Sabina je taková thrashová DORO. Babička thrash metalu. Sice se obklopila mladšími hudebníky, ale její hlasový výkon byl velmi, velmi slabý. Smutný pohled…
U ESKIMO CALLBOY šlo jen o to, jak moc velká hovězina to bude. Na počátku bouchli konfety, které ohlásily jeden z nejzbytečnějších koncertů. Mám rád HORSE THE BAND, I WRESTLE A BEAR ONCE a i I SET MY FRIENDS ON FIRE přežiji a navíc mě baví, ale tohle byla tragédie. Elektronické metalcoreové závody v blbosti. Dost. Tady nebudu. Běžím na LIGHTNING BOLT.
A tady mohu jen chválit. Dramaturgii za odvahu a tenhle americký noiserockový nálet za to, že všem metalheads otevřel ústa dokořán. Už je celkem dlouholetou tradicí, že v neděli je v programu nějaká netradiční pecka a tohle bylo přesně ono. Baskytara poskládaná i z kytarových strun, impozantně stlučené bubny, zvuky a hluky zpod masky a hitovky, který mají hrboly, trny i černý díry. Připadal jsem si, jako by uprostřed Brutal Assaultu přistálo UFO. Rachot ze znásilněné baskytary a bubenické salvy, u kterých si říkáte, jak takové nasazení může lidské tělo vůbec vydržet. LIGHTNING BOLT byla prostě pecka. Co přijde příště? Konečně ta HELLA?
Tenhle set mě opravdu dostal. Švédští šášulové BIRDFLESH odvádějí jednu z mála grindových tancovaček festivalu. Jejich tvorbu, lemovanou hudebními džouky, doprovází samozřejmě kostýmní představení, ale viděl jsem je už obscene-krát, takže si jdu zhltnout něco k jídlu a vracím se na hlavní scénu, kde svůj set odpálili AGNOSTIC FRONT. Staříci jsou nezastavitelní. Začátek v rytmu skladby „The Eliminator“, tedy toho nejryzejšího oldschoolu NY hardcoreového proudu. Tuhle skladbu hoblují už více jak třicet let a neoposlouchá se. Zaznívají i dva covery, ať už jde o „Crucifield“ od IRON CROSS, nebo závěrečné RAMONES. Tu energii a vervu, se kterou do toho naživo jdou.
No neviem, práve tá energia tam čoraz viac chýba. Stigma behal tuším celý koncert s vypnutou gitarou, Roger sa iba prechádzal... na tejto muzike je starnutie veľmi badateľné, ak ste ešte nebodaj nevideli AGNOSTIC FRONT naživo, veľmi rýchlo to choďte napraviť.
Jde se do finále. Josefovské kostelní hodiny odbíjejí devátou hodinu, když mažu zpátky na scénu. Cestou potkávám BEHEMOTH, jak právě procházejí „myší dírou“ ke scéně. A je to fantastický pohled, pekelníci rázně vyšlapují pevností, zvláště Orion je obrovské chlapisko, ale ten rázovitý krok je uprostřed myší díry zastaven, když proti nim vyjede čtyřkolka s vozíkem, který odváží cajky AGNOSTIC FRONT. A tak i BEHEMOTH se musí přitisknout ke zdi a udělat místo pro průjezd. Koncert není jen o hudbě, ale má přesně danou „choreografii“ a dramaturgii. Je do puntíku vypilováno, kdo kde bude stát, jak se kdo nakloní, s tím souvisí i pekelný úvod, při kterém Nergal zažehne plameny na scéně. Ačkoliv na velká teatrální gesta na koncertech moc zvědavý nejsem, tohle bylo parádní. Přehrává se celá deska „Satanist“ a neopomíjejí se ani starší, klasičtější kousky. Ke konci setu do publika vystřelují nekonečné množství trochu zvláštních černých konfet, které vzduchem létají a působí, jakoby do publika odpálili mračno hmyzu, které se tu ještě dlouho rojí. Za mě skvělý set.
Za mňa tiež, jeden z najsilnejších zážitkov festivalu. Majú to premakané, chlapci poľskí. Veľkí profíci po všetkých stránkach.
A jde se chřestit. Po BEHEMOTH už mám času jen na dvě kapely, protože hodina odjezdu se blíží. Proto peláším na švédské chřestiče WOLFBRIGADE. Jediná zástava crustu nezklamala. Ačkoliv byl zvuk více nahlas, než by bylo zdrávo, koncert je strhující. Bohužel na tak divoké koncertní veselí nejsou připraveni securitas, kteří si místo fans hledí spíše mobilních telefonů. První týpek, který přepadne do koridoru mezi publikum a scénu, přepadává bez povšimnutí sekuriťáků a je velké štěstí, že ačkoliv ho tam dav hází zády, týpek udělá kotoul a přistane záhadně na nohách.
Hlučné, besné, dravé, presné. WOLFBRIGADE rozmlátili stan úplne masakróznym spôsobom. Melódia záverečnej pecky "Ride The Steel" mi ešte dlho do noci hrala v krvavých ušiach.
Držím pár skladeb a následně směřuji přes hlavní scénu směr dodávka a domů. Na hlavní scéně mezitím operují DESTRUCTION. Jestliže mě před deseti lety velmi kladně překvapili, teď je to oproti LOST SOCIETY trochu unavený thrash, byť složený z pecek, které jsem si oblíbil. Pecku „Mad Butcher“ nehrají pro nic za nic. Postavičku své písničky vláčí sebou a tak je publikum oblaženo o divadelním vystoupením, při kterém Řezník, který mě ze všeho nejvíce připomíná postavičku z "Diabla 1" honí po scéně povětrnou ženštinu a následně se ji snaží naporcovat. Krvavé maso, které pak seká na připraveném stolku na scéně, následně hází mezi lidi. Mno. Jako obešel bych se i bez těchto divadélek.
Letošní Brutal pro mě tímto končí. Prvotní fronty zapomenuty, stálo to opět rozhodně za to, ačkoliv sobotní finále bylo o něco slabší. Uvidíme se zase za rok.
Na trojhodinovú frontu som žiaľ nezabudol, ale určite sa vidíme!
RIP Rudi
