Jelikož patřím do řad milovníků nečekaných a příjemných zpráv, nemohl jsem se neradovat, když se taková zpráva nedávno urodila. Jeden z mnoha reunionů poslední doby postihnul i nezapomenutelné experimentátory PRONG. Propásnutí jejich pražského koncertu se pokusím si alespoň částečně vynahradit oprášením prozatím jejich poslední desky.
Je to již bezmála 7 let, co spatřil světlo světa tento geniální materiál. Název „Rude Awakening“ (drsné probouzení) byl zvolen opravdu příznačně. Lepší oslavu desátého výročí svého vzniku si kapela ani nemohla přát. Kruh se však zanedlouho uzavírá, PRONG se rozpadají a kytarista/zpěvak Tommy Victor odchází do bandu Glenna Danziga, aby s ním o rok později natočil velmi rozpačité album „Blackacidevil“, ale to už je jiná kapitola ...
Vzpomínám na léto roku 1996, kdy se tento disk dosti agresivním způsobem uhnízdil v mém přehrávači a dlouho předlouho jej neopouštěl, přičemž hudba na něm obsažená zanechala v mé mysli stopu nesmazatelnou. Hudba sice přímočará a poměrně nekomplikovaná, přesto nadmíru invenční až revoluční, drsná a přesto duši pohlazující, metalová a přesto schopna vaše tělo rozhýbat a roztančit ...
Tvrdost, s jakou „Rude Awakening“ atakuje vaše smysly, není ke slyšení každý den. Však už úvodní skladba „Controller“ zvedá varovný prst pro všechny nepřipravené a nevyvolené. Strojově přesným rytmem Parsonsových bicích se zanedlouho strhává Tommyho kytara aby svými těžkonážnímy rify rozleptávala vaší centrální nervovou soustavu po celých 45 minut trvání této sbírky. Na této skladbě se dají vystopovat prvky, které jsou společné defacto pro všechny písně z „Rude Awakening“. Strojově přesné a monotónní bicí linky, poměrně jednoduché, lehce zapamatovatelné a hlavně hutné rify, Tommovo typické frázování a v neposlední řadě silné a chytlavé refrény. Právě díky refrénům je tato deska tak přitažlivá. Schopnost vytvořit píseň s nekomlikovanou stavbou a silnou melodií, aniž by zde byla snaha o podlézavost vkusu posluchačstva, to je hlavní důvod, proč jsou PRONG tak výjimečnou kapelou. V podstatě se dá říct ono otřepané rčení „Co skladba, to perla“. Tato formulace trefně popisuje i mé pocity ...
Zarážející a pochvalu zasluhující je i velice vzácná vyrovnanost tohoto materiálu. Hluchá místa byste museli hledat jen velmi pracně. I přes svou vysokou kvalita má však „Rude Awakening“ několik vrcholů tyčících se nad ty ostatní, řekněme vrcholky, které jsou však již sami o osobě dosti vysoko. Shrnu to chronologicky. V pořadí třetí, zároveň i titulní píseň přináší oproti výše zmíněným atributům ještě něco navíc. Překrásná, procítěná, tesklivá a dramatická skladba mě i po těch letech dokáže potěšit a dojmout zároveň. Pokaždé, když slyším z Tommyho úst ten nádherný refrén, zapomínam na všechno okolní dění ... Když už jsem mluvil o tom tanci, tak ambice procvičit vaše těla má adeptů hned několik. Kupříkladu páta v pořadí – „Face Value“ by se dala nazvat takovou menší rozcvičkou před závěrečným atakem. Ten přichází hlavně v podobě „Innocence Gone“. Ze začátku se vam možná budou vkrádat myšlenky o ujetém vokálu, ale vzápětí se necháte zvednout z křesla a neubráníte se tanci. „Close The Door“ – brilantní závěr, skladba, která má v sobě vše, co jsem tady už několikrát uvedl, to vše v závorce umocněno na druhou. Majitelé Cdček se mohou potěšit ještě bonusem „Proud Division“, který já osobně bych při vší úctě docela oželel.
Pochválit musím i inteligentní texty (tvořící jako celek koncepční dílo) a booklet, jehož útroby zdobí povedené fotografie pořízené na dálném ruském východě. Pokud si neumíte představit tu třeskutou zimu, co tam vládne, stačí pár pohledů na tyto fotografie a budete se pídit po teplém kabátě.
„Rude Awakening“ je záležitost, která ani po sedmi letech a minimálně tisíci posleších nezačne nudit. Tato naprosto nadčasová a revoluční muzika je jedním z klenotů, které dokázala hudební scéna vyplivnout. Dodnes se mi velmi těžce chápe fakt, že tato kapela byla pro mnoho metalistů příliš „komerční“ (no jasně, vše, co vychází u SONY je přeci komerční) a řekněme pro rockery zase velmi tvrdá a smrdutě metalová. „To jsou paradoxy“, říká klasik a já nemohu jinak, než souhlasit.
Teď už víte, proč byla zpráva o jejich znovuzrození pro mě tak potěšující. Troufám si tvrdit, že máme tu čest s jedním z mála hudebních zmrtvýchvstání, jehož cílem není finační zisk, ale naopak chuť a elán do hraní! Kruh se opět otevírá ... Co bude dál? Nechme se překvapit ...
