Těsně po miléniu obrátili progresivně metalovou scénu vzhůru nohama. Svým nervózním pulzem a spojením nepravidelných chaotických rubanic a chytlavých melodií inspirovali zástupy jiných kapel. Nyní jsou po mnohaleté pauze zpět. Co jim to sebralo? Nic. Naopak. V pauze se pouze zněkolikanásobil počet fanoušků, kteří až po letech dokázali docenit přínos kapely, která byla v metalcoreu jedinečná. Ve svých začátcích SIKTH předběhli dobu a díky tomu se stali v mnoha ohledech vizionářským kultem. Možná i proto je mnoho posluchačů docenilo až s odstupem. Nyní přichází to, na co jejich věrní čekali od "Download Festivalu" v roce 2014, kde SIKTH zahráli svůj první koncert po sedmileté pauze. Nově zaznamenané skladby.

S „Opacities“ přichází watfordští v době, kdy ovlivnili hodně kapel. Nesnaží se však vyvolat další revoluci. Nový materiál je mnohem méně těkavý, což se dá vlastně považovat za přirozený vývoj. Jestliže deska „The Trees Are Dead And Dried Out Wait For Something Wild“ byla vyloženě matematická a pubertální „nevíme co se sebou“ škubanice v epileptickém rytmu ode zdi ke zdi, pak na „Death Of A Dead Day“ hoši vyprecizovali a usadili svůj styl, k němuž přidali emotivních a melodických prvků. Novinka jen pokračuje v nastoleném trendu, jenž je však v porovnání s mnoha „opisujícími“ kapelami předkládán v nejvyšší možné kvalitě. Na talentu kapely míchat melodické pasáže a technické nálety se těch pár let nečinnosti nepodepsalo a přes vysoce položené vokály, které se tu a tam objeví, nemám pocit, že žvýkám cukrovou vatu. Progresivní Britové jsou nadále bláznivým tancem v pestrých maskách, který nebere ohled na žánrové šuplíky, a i přes zjevnou heterogenitu drží pohromadě. Stále si zachovávají rozpoznatelný rukopis, technickou úroveň i chytlavost, což mi stačí k tomu, abych už teď nedočkavě přešlapoval v naději plnohodnotného alba nebo alespoň koncertu v našich krajích.