Bristolskou screamo-hardcoreovou kapelu, kde řve divoženka a kytarista nosí triko ORIGIN, mi přinesl do cesty opět letošní Fluff fest. Spojení drásavých emo-violence kytar, řevu, melodického hácéčka, kytarové epičnosti i špetky grindcore. Mašina, která jede neúnavně kupředu, pohání ji přímočará kanonáda a v převodové skříni má jen dvě rychlosti, intenzivní a ještě intenzivnější. Chvíle, kdy je možné si odpočinout, jsou vzácností, ale i takové se najdou. Například pecka „The Vanishing Point“ je zvukově i aranžérsky přesně takovým ostrovem umírněné beznaděje.

Líbí se mi ta syrovost a splašenost, která je v mnohých podobných kapelách tlumena. Často mě napadá myšlenka, že této hudbě chybí k black metalu vlastně jen krůček. Jakoby se tu v jedné kapele potkala hudba OATHBREAKER, PIANOS BECOME THE TEETH a něco z třeba takových CODE ORANGE.

Své tu plní i ženský element. Jen málo kluků dokáže vyvinout tak intenzivní křik na pokraji hysterie. Jsou tu ale i věci, které mě nebaví. To když se přestane tlačit na pilu a SVALBARD začnou sklouzávat k průměrnějšímu melodickému hardcoreu. Síla bristolských je právě v tom, jak šlapou na plyn. Metalový tah je citelný v průběhu celé desky a je tím, co pohání desku kupředu. Příště, stejně jako při koncertu, ještě víc nekompromisnosti, prosím.