THE PRODIGY - The Day Is My Enemy

THE PRODIGY - The Day Is My Enemy

THE PRODIGY - The Day Is My Enemy

THE PRODIGY - The Day Is My Enemy

Hudebního fanouška, odkojeného hudbou devadesátých let a postiženého fascinací elektronického big beatu v podání průkopníků z THE PRODIGY, současná tvář britské legendy potěší jen stěží. Naproti tomu, pakliže si tuto svéráznou trojici zapsal na seznam svých oblíbených kapel až při vydání 6 let starého počinu „Invaders Must Die“, neměl by mít s novinkou výraznější problém.

„The Day Is My Enemy“ totiž sebevědomě šlape ve stopách svého předchůdce, jenž ve své době dokázal velmi elegantně propojit starou, optimisticky naladěnou tvář známou z debutu „Experience“ s hutným a notně obhroublým beatem, definovaným evergreenem „Smack My Bitch Up“. Tento polovičatý návrat ke kořenům, obohacen nezvykle pestrým pojetím po ambivalentně přijatém „Always Outnumbered, Never Outgunned“, zaslouženě sklízel vavříny.

THE PRODIGY

Furt stejní a přitom neustále proměnliví

Od prvního bucharu úvodní, titulní písně je zřejmé, o kom je řeč, a je zhola jedno, že hlavní dominantou není ústřední trojice, ale vokál Martiny Topley-Bird. Zvuk je téměř identický jako na „Invaders Must Die“. Hlučný, praskavý, agresivní s kladeným důrazem na syntetiku. Co však je již na první poslech zřetelné, je zpěvnější uchopení písní. Definitivně pryč jsou dlouhé monotónní plochy s opakujícím se sloganem. Častokráte se setkáte s klasickou kombinací sloky a refrénu. A nezní to věru zle.

Na druhé „Nasty“, první vypuštěné vlaštovce z letošní kolekce, je tento fakt dobře slyšitelný. Pravda, trošku nám motiv drhne z hlediska originality, ale tato pocta legendární „Breathe“ má i v dnešní době své místo na disku. Také další taneční kusy „Rhytm Bombs“ se skvělým hostováním Flux Pavilion, třaskavá „Destroy“ či přímo nasraná „Wall Of Death“ k současným PRODIGY neodmyslitelně patří a je jen dobře, že ani tyto skladby netahají za kratší konec. Jistě, najdou se i slabší kusy, kupříkladu „Ibiza“ s rapující slokou hází svou laciností hrách na stěnu, ale při své krátkosti tolik neirituje.

Za hlavní devízu nahrávky však považuji spíše netradiční skladby. Stejně jako na předchozí desce jsem oceňoval svérázné uchopení „One Way Glass“ v podobě „Stand Up“, i na letošním kotoučku nacházím hned několik stylově krapet jinak zaměřených, nicméně skvěle padnoucích písní. Nejzářnější příklad budiž dramaticky vystavěná instrumentální tryzna „Beyond The Deathray“, v níž se klavírní motiv přetahuje o pozornost s pazvuky syntetizátorů. Vrcholem pak zůstávají položky inklinující k závěru alba. Zpěvná „Medicine“ s orientálním motivem a především fantastická „Invisible Sun“ představují tandem toho nejsilnějšího, co v rukách tato nevyzpytatelná trojice třímá.

„The Day Is My Enemy“ je kapelou avizovaná jako nejtemnější a nejagresivnější položka diskografie. Ačkoliv mám za to, že v případě temnoty jen těžko překoná revoluční „The Fat Of The Land“, a ani v případě kvality materiálu se tomuto klenotu těžko přiblíží, stále zde můžeme mluvit o soběstačnosti a určité kvalitě, kterou jen tak někdo nemá. Přestože THE PRODIGY již úplně rezignovali na posouvání hranic hudby, stále dokážou jednou za čas vydat poutavý materiál, který sám o sobě obstojí bez úšklebků, bez vzdychání nad nostalgickou minulostí a který se díky přirozené chytlavosti má potenciál uchytit v mechanice na několik měsíců. A to v dnešní době rozhodně není málo.

 5

Hooya

Verdikt

Jestliže nedočkavě vyhlížíte okamžik, kdy se THE PRODIGY konečně odkopou, tak si ještě nějaký čas počkáte.

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
6 / 10
Čtenáři
7,1 / 10

Další informace

Stopáž: 56:12

Produkce: Liam Howlettt, Neil McLellan

www.theprodigy.com/

Sestava

Skladby

  1. The Day Is My Enemy
  2. Nasty
  3. Rebel Radio
  4. Ibiza
  5. Destroy
  6. Wild Frontier
  7. Rok-Weiler
  8. Beyond The Deathray
  9. Rhythm Bomb
  10. Roadblox
  11. Get Your Fight On
  12. Medecine
  13. Invisible Sun
  14. Wall Of Death
  15. Rise Of The Eagles

Diskografie

The Day Is My Enemy (2015)
Invaders Must Die (2009)
Always Outnumbered, Never Outgunned (2004)
The Fat Of The Land (1997)
Music For The Jilted Generation (1994)
Experience (1992)

Jiné pohledy

Dudri
6 / 10

Zdá sa, že Liam Howlett už nikdy nezopakuje svoju skladateľskú invenčnosť z deväťdesiatych rokov. Keď si odmyslíte, že táto kapela má za sebou "Music for the Jilted Generation" (1994) a "The Fat of the Land" (1997), je ich aktuálna poloha o niečo stráviteľnejšia.

Podarené kúsky (prvá a posledná skladba) zapadnú v záplave mačo rytmov a pokrikovania Maxima a Keitha Flinta. Ak by to bolo len EP, bola by to svieža nahrávka. ... [26. května 2015]