Co na tom, že Vikingové už vyměnili dračí lodě za ornou půdu a místo rabování se živí obchodem, činy předků je třeba uctívat a pět písně o hrdinských skutcích. Co na tom, že vlna folk metalu, která do obecného povědomí vynesla i finské ENSIFERUM, kulminovala před pár lety. Mnohé spolky to táhnou dál, jakoby se nic nestalo, někteří se tomu svému skotačení kolem vatry snaží dát kultivovanější tvář.
Ač ENSIFERUM nikdy ze své folk metalové cesty neustoupili, rozhodně od svých prvních počinů svou hudbu značně zušlechtili. Někdo tvrdí, že odchodem Jariho (WINTERSUN) ztratila skupina část svého kouzla zvěčněného na albu „Iron“. Na druhou stranu na posledních albech se kapela snažila svůj pagan metalový kolovrátek více obohacovat. ENSIFERUM Na „One Man Army“ si zachovávají své známé postupy. Některé motivy jsou ohrané až příliš, ale opět se vylouplo i několik nečekaných překvapení. Vedle ústředních pohanských popěvků a pompézních sborových refrénů se novinka rozprostírá od rychlých úderných skladeb až po intimních balady obohacené o ženský element.
Je pravdou, že písně komplikovaností neoplývají, ale celkově vzato je materiál dostatečně různorodý a hodný pozornosti po většinu stopáže. Finové pokračují ve stylu předchozího alba a nutno podotknout, že tato tvář sluší ENSIFERUM více než jejich počátky. Rozjezd alba, „Axe Of Judgement“, je zahalený do ponurého hávu, který z pochodového rytmu přechází až do symfo/blackového šílenství.Následující „Heathen Horde“ je již tradiční válečnický popěvek se zpěvným sborovým refrénem. Takových má tato kapela na svém účtu spoustu, ale ono to stále funguje. Stejně tak duet obou zpěváků ve „Warrior Without A War“, která ukazuje, že ENSIFERUM jsou stále kapelou, která své pohanské řemeslo zvládá dobře. „Two Of Spades“ jsou povedeným mixem folk metalové úderky a taneční „hopsačky“ a určitě jedním z nejpovedenějších kousků na albu.
V desetiminutovce „Descendants, Defiance, Domination“ se však projeví, že dlouhé instrumentální pasáže nejsou zrovna silnou stránkou kapely. Dokud se zpívá, haleká a skotačí, je vše v naprostém pořádku, ale natáhnout svých několik akordů na dlouhou stopáž přivádí posluchače k nudě a podřimování a nezachrání to ani tisícihlavý sbor bojovníků. Z jiného soudku je závěrečná „Neito Pohjolan“, de facto čistě folková skladba v rodné finštině, taková závěrečná třešnička na dortu. ENSIFERUM sice nejsou stylotvorní či kdovíjak inovativní, avšak stali se stálicí folk metalové scény, která si drží svou kvalitu a sebevědomě pokračuje kupředu.
